Železný dědek

Výborný Jaroslav Marvan v roli stárnoucího strojvůdce Matyse. I ostatní odvádějí kvalitní výkony, především Otomar Krejča v roli Matysova zetě a Vítězslav Boček jako přednosta. Film bych neoznačoval jako budovatelský. Jedinkrát nezazní slovo soudruh, s úctou je zmíněn prezident Masaryk, nejde zde o žádnou kolektivní výstavbu socialismu, jen parta učňů je ochotna pomoci Matysovi s opravou jeho milované lokomotivy Lízinky. Povedla se i hudba, jejímž autorem je Miloš Smatek. (11.09.2007)

Tento film je skutečně přelomový. Předchází budovatelským filmům z pracovního prostředí různorodé kvality, ale zároveň je oproštěn od následné ideologie, přesto se tu oslava pracovního úsilí i poválečné rekonstrukce československého průmyslu obráží jasně a pravdivě. Je to ovšem už jiný film, nepatřící do starého buržoazního prostředí, zde jsou hrdinové obyčejní lidé, bývalí proletáři. A je to také oslava jednoho dnes už skoro zapomenutého povolání - strojvůdců na starých parních lokomotivách. Jak by se neměl líbit těm, kteří jsou fanoušky v tomto oboru. Samozřejmě, film je korunoiván hereckým a lidským mistrovstvím Jaroslava Marvana, jemuž sekundují Otomar Krejča, J. o. Martin a Vladimír Hlavatý, zatímco ostatní svými výkony poněkud zaostávají. Možná by si film zasloužil čtyři hvězdičky, jenže měně vhrkly do očí při závěrečné scéně slzy. (14.12.2018)

K tomuto filmu přistupuji nekriticky, protože mi připomene mého dědu, který za války jezdil rychlík do Bratislavy a taky zachytil ujeté vagóny, jen s tím rozdílem, že narozdíl od Marvana měl za lokomotivou vagóny s lidmi. Nechtějte vědět, jakou směšnou odměnu mu tehdy za tento husarský kousek dali... (12.03.2016)

Únorový komunistický převrat zcela převrátil dosavadní koncepci výroby celovečerních hraných filmů. Bylo ustanoveno šest výrobních skupin, v jejichž čele stanuli přední režiséři (Vávra, Steklý, Frič, Čáp a jiní) a vznikly tzv. tématické plány, které podporovaly pouze určité žánry (jasně privilegovaným se stal socialistický realismus). V letech 1948 až 1955 vznikla řada tzv. agitačních snímků, jejichž děj se z valné části odehrával na polích, v továrnách, dolech, na vesnici či podnikových rekreacích. Lidová veselohra režiséra Václava Kubáska Železný dědek se těmto zásadám víceméně vyhýbá. Prostředí dráhy má sice punc dělnické lokality, ovšem samotný dějový příběh je míněn spíše jako skromná pocta železničářskému řemeslu. V titulní roli se objevil Jaroslav Marvan, který se po válce téměř jako jediný předválečný umělec uplatnil i v nově zestátněné kinematografii. Stal se vyhledávaným představitelem bručovitých pedantů, procházejících povinnou proměnou v uvědomělé pracanty, což se z dnešního hlediska jeví jako šablona, ale Marvan je svým temperamentem a přirozeností povýšil na lidsky přijatelné figury. DĚDEK zároveň tvoří jakýsi most mezi pozdně protektorátními snímky s výchovnou tendencí a ranými socialistickými agitkami. Současný divák pak v závěrečném hodnocení volí zlatou střední cestu, bohužel často navzdory skutečným kvalitám. (28.01.2009)

Šest dni po vpádu Třetí říše do Jugoslávie, v den kdy německá armáda obsadila Bělehrad, měla premiéru nenáročná veselohra Přednosta stanice s Jaroslavem Marvanem. V prosinci 1948, necelých deset měsíců po únorovém převratu si Marvan zahrál v další železničářské komedii. Asi nikdo by Přednostu stanice nezařadil mezi nacistickou propagandu, ovšem Železný dědek je umanutě označován jako budovatelský, i když postrádá všechny znaky typické pro tyto filmy. Bohužel také postrádá slušný scénář, střih a režii. Marvan všechno táhl sám a i když to nebyla úplně marná snaha, víc než průměr z toho nebude. Železný dědek je výjimečný jen díky kontrastu mezi protektorátní, i když první republiku připomínající kinematografií, a kinematografií poúnorovou, v tomto konkrétním případě však stále ještě nepolitickou. (25.04.2018)