Asteroid City

Velice zajímavý film, kterým Wes Anderson opět rozbouřil publikum a diváky. Celé dílo se dá připodobnit ruské hračce matrjošce. Divák vidí pouze jednu věc, ale postupně se dozvídá o dalších vrstvách děje a dohromady to utváří hezký celek, který hraje pospolu. Zejména mě film nalákal jeho obsazením a celkovou barvivostí, která je nejvíc vidět v samotném městě Asteroid City o které se člověk nakonec vlastně dozví, že je to pouze divadelní hra. Celkově jsou ve filmu tři linie, kde první dvě jsou v černobílém a čtvercovém formátu a diváka zavádí do zákulisí celé hry a televizního zpracování, kde můžeme vidět Adriena Brodyho, Bryana Cranstona, Edwarda Nortona a Willema Dafoea. Třetí a asi pro mě ta nejhlavnější linie je širokoúhlá a v krásných pastelových barvách. V této linii můžeme vidět celou divadelní hru, kterou připravují právě už zmínění herci a krom nich ve hře hrají Scarlett Johansson, Jason Schwartzman, Jeffrey Wright, Tilda Swinton, Tom Hanks a spoustu dalších. Těch herců je tu tolik, že na některé je tu tak málo prostoru, že se tu mihnou vyloženě jen na pár minut (Margot Robbie, Willem Dafoe). Všechny linie na sebe vzájemně reagují a tvoří nádherně do sebe zapadající skládačku. Sice se v první polovině celý děj trochu táhne a rozjede se až v druhé polovině, ale aspoň se dá koukat na to krásné prostředí, herce a atmosféru, která se snaží reflektovat padesátá léta v USA (jaderné zbraně, UFO). Pokud je někdo příznivcem Andersonova stylu vyprávění, tak tento film se mu bude líbit, ale pokud nechápete nebo nemusíte jeho humor, kterého sice na první pohled ve filmu není zdaleka moc, ale musíte ho zkrátka "objevit", tak se vám film moc zamlouvat nebude. A to byl hlavní problém u mě. Na první pohled pěkný film, ale po vnitřní stránce se mi moc nezamlouvá. 6/10 (04.02.2024)

Wes je hodně specifický režisér, ale jeho film si většinou nikdy nenechám ujít, protože mě baví to, jak si dokáže vyhrát a vizuálem, kamerou, atmosférou a kulisami. S tímhle snímkem nezklamal. Místama to bylo zdlouhavější a o ničem, ale takové jeho filmy bývají. Herecky mi tady pár lidí nesedělo, jako třeba Steve Carell. Člověk by řekl, že jako komediální herec by se sem dokázal hodit, ale vůbec. Neseděl. Osobně mám od něj raději animované snímky, které má naprosto dokonalé. (19.02.2024)

Jak řekla v závěru filmu jedna postava: "Pořád té hře nerozumím,", tak takové pocity měla asi valná část diváků po shlédnutí Andersonova posledního filmu. Po svých předešlých artových kouscích se totiž Pan Režisér rozhodl, že se pustí do lehkého sci-fi, ve kterém se nesourodá parta setká v malém městečku v poušti a jejich cesty ovlivní přistání UFO. To ale není všechno, jelikož si dílko hraje na meta příběh, kdy se vlastně jedná o divadelní hru a my sledujeme i její vznik, jak nad ní herci uvažují apod. Humor je naprosto perfektní, vizuálem Anderson opět ohromuje a hercům se nedá nic vytknout... ale smysl celého díla a vlastně jistá bezduchost jej sráží dolů a takhle je z toho akorát artový snímek, který zapadne a už si na něj nikdo nevzpomene. Hodnocení: 60 % (10.10.2023)

Moudří lidé z Cinepuru, ale aji běžní smrtelníci z řad zdejších komentátorů se leckdy shodují v tom, že Wes Anderson se opakuje, vykrádá sám sebe, že za oním byť stále specifickým, originálním a úžasným vizuálem se nic hlubšího neskrývá, jinými slovy, že líbivá naleštěná forma nemá obsah, ba dokonce, že postavy jsou plochými loutkami... já říkám, nechť si Anderson hraje, vždyť je to krásné. Mě tyhle roztomilé malé světy, kde má každý detail svůj význam, kde je mizanscéna vybroušena k dokonalosti a barvy hladí po oku, neskutečně baví. Do toho prolamování čtvrté stěny a pár vtípků jako vystřižených ze scénáře Monty Pythonů, me gusta. (29.08.2023)

Wes Anderson kdysi skrze svoji svojí svébytnou dollhouse formu přilákal diváky k příběhům o různě polámaných lidech snažící si zachovat svoji hrdost a sebeúctu navzdory tomu, že něco se mění. Poslední dobou se více uzavírá do svého světa projekcí, vzpomínek a představ, kde si vše filtruje tou svojí specifickou krajinotvorbou, ale diváci ho teď pomalu opouštějí, stěžujíce si právě na tu formu, která je k němu prve přitáhla. Příznačně se tak stává typickým protagonistou svých filmů. Tedy postavou, která kdysi na tvůrčím vrcholu si kolem sebe vytvořila bizarní mikrosvět, který se čím dál více uzavírá do sebe, on samotný ztrácí přízeň diváků i kritiků, ale přesto se všemi silami snaží udržet si tu vlastní vybudovanou platformu k vyprávění osobních příběhů, ačkoli mu možná již přináší více strastí než slastí. Asteroid City dokáže iritiovat tím, kolik je tam nevyřčeného navzdory tomu, jak jsou jeho postavy přímočaré ve svém jednání i vyjadřování a všudypřítomná robotičnost působí, jakoby v dalším filmu měli mít už všichni herci přímo zaražený v zadku natahovací klíček. Zároveň je to však v rámci Andersonovi tvorby vzácný snímek tím, že má přímý vztah k současné realitě - vypráví o tom, že v 50. letech přistane před očima několika lidí mimozemšťan, ukradne meteorit a odejde, přičemž pro všechny ty lidi se vlastně nic nemění a oni se horko těžko snaží v sobě probudit to očekávané nadšení a zaujetí, které by z dané situace mělo vzejít. Svým vlastním způsobem tak popisuje pocit mnohých v posledních letech, kdy po několika world-changing událostech od pandemie, přes počínající třetí světovou válku až po první viditelné projevy klimatických změn, je mnoho lidí překvapeno s tím, jak bojuje spíše s pocity vlastní apatie, nenaplněnosti a osobním selháním. Hledání pojítek mezi padesátými lety, jako nejzkurvenějším obdobím v zásadě everywhere, a současností bude teď chvíli asi hip. "It's been a great ten years Schubert and I don't regret a second of it. Clark still loves you. I still love you." "But not like before?" "But not like before." (21.09.2023)