Gertruda

Tohle opět není film pro mě. Ty dlouhé záběry jsou tak moc statické, že ty herecké výkony to nemohou zachránit. Dějově ten snímek sice není úplně nulový, ale nemá k takovému výsledku zrovna moc daleko. Divadelní film s minimem kulis, který se snaží ukázat, že režisérský záměr z toho udělá skutečné umění. (18.05.2015)

"A woman's love and a man's work are mortal enemies."     Dráma zaradená do zoznamu 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete, ktorá je tou svojou prehnane teatrálnou štylizáciou pre mňa veľmi ťažko stráviteľná. Je to všetko hnané do takých extrémov (strašne škrobené prejavy, až protivne pomalý spôsob reči), až začínam uvažovať, či to náhodou nemá byť nejaká paródia na Bergmana. Postavy majú takmer stále kamenné tváre, sú ako také bábky, prázdne, bez života. Najmä hlavná hrdinka Gertrud pôsobí ako zombie a príliš veľké sympatie nevzbudzuje. Jej predstavy o láske sú totiž veľmi špecifické (a až nerealisticky náročné) a ak nie sú splnené bezvýhradne, taký vzťah jednoducho neakceptuje. Jedným z mála plusov je z môjho pohľadu pekná čiernobiela kamera (s výnimkou tých hrozne preexponovaných flashbackov).     "The man I'm with must be completely mine. I must come before everything. I don't want to be an occasional plaything." (25.02.2023)

Komorní drama z počátku dvacátého století. Život Gertrudy je (ať to zní jakkoliv romanticky a vágně) neustálým hledání lásky. Latinské "amor omnia" (láska je vše) je úryvkem z básně, kterou napsala jako šestnáctiletá, jejím epitafem i jejím životním krédem. Žádný z mužů (ministr, oficiální básník, klavírista) ji nedokázal učinit šťastnou, hledání bylo neúspěšné... I přes velmi pomalé tempo a neskrývanou divadelnost (málo interiérů, minimální dekorace, téěř žádné exteriéry) je Gertruda fascinujícím psychologicým dramatem. (20.12.2005)

Carl Theodor Dreyer, přízrak dánské kinematografie, dovádí k dokonalosti svou režijní formu. Snímek natočený po způsobu jeho o 20 let starších filmů v polovině 60. let působí spíš jako anachronismus, pečlivá obrazová struktura proti tomu ale protestuje. Mnohaminutové záběry bez jediného střihu s kamerou zpravidla ve výši hrudníku, tonoucí v hrobovém tichu, udávají velmi pomalé tempo a nechávají postavy během jednání na scéně žít a přemýšlet... jenže ony nežijí. Tváře odráží vyhořelost duší, oči se bez mrkání upírají směrem ke kameře a slova přichází jakoby ze záhrobí. Gertrud je Paní Bováryovou nového věku, hledá druh lásky, který žádný muž v jejím okolí není s to nabídnout, zdá se však, že si to začíná uvědomovat a přijímá to. Děj mlčky přihlíží. Je to hodně zvláštní zážitek, jenže u toho také zůstává, s Dreyerem si do noty příliš nesednu. (19.04.2008)

„Žádný muž, který se stane velkým, nechápe lásku. Shlíží na ní a pohrdá jí.“ Dreyerův poslední film je o dost koukatelnější a civilnější než předchozí Slovo, paradoxně ale ztrácí něco na své zajímavosti. Vypráví o Gertrudě, bývalé umělkyni, která přerušila svoji kariéru kvůli sňatku s vlivným politikem. Manželství ale není příliš harmonické a chybí v něm city. Gertruda se proto rozhodne manžela opustit, ale ani v dalších vztazích nenalezne to, co hledá… Je to sice obligátní, ale Gertruda si (tak jako většina lidí, zvláště tedy žen) jen přeje být milována. Potřebuje někoho, pro koho by byla na prvním místě, ale její partneři před ní vždy upřednostňovali práci. Nejsem si úplně jistá, čím to bylo, ale postava Gertrudy mi nebyla sympatická. Její představitelka Nina Pens Rode byla velmi přesvědčivá, problém byl spíš v samotném charakteru hrdinky. To spolu s faktem, že film byl ve své podstatě jen o ní, také vysvětluje mé nižší hodnocení. Gertruda se po celý film tváří jako svatá Dala. Je hrozně pasivní a sobecká (v tom mi trochu připomněla Werthera), navíc své vztahy vzdává a zatracuje při prvním náznaku problému a vůbec nebojuje. Film se vyznačuje (pro Dreyera typickými) klidnými, divadelními dialogy, obdivuhodnou prací se světlem a citlivou kamerou. 101. ze 1001 (15.03.2011)