Poločas štěstí

Jako polotovar dobré, bylo by ovšem třeba na tom zapracovat; jiní režiséři (třeba pět) po delší dobu (třeba 50 let). Pak by z toho mohl být dobrý film. Vývoj šel ale jinam, do populistických nížin, k Marečkům a Vesničkám, odkud se už (dosud) nevyhrabal. Pozn.: I když by se možná zdálo, není tenhle film založen na jednom herci, Josef Winklář (poprvé jsem ho viděl v televizi jako Směrďakova v Bratrech Karamazových, to jsme musel být ještě na obecné, Aljošu, Míťu, Ivana i starého Karamazova mi tehdy úplně zastínil) zde samozřejmě vyniká, zvláště svojí bodrostí a opileckým štěstím v první polovině svého života. (19.11.2017)

Ztratilo se štěstí někde na rozcestí. Kam se ovšem ztratil Brynychův smysl pro genius loci? Žižkovská romance po pětadvaceti letech? Kdeže loňské sněhy jsou! Jen bezbřehá rozplizlost zasazená mezi mizející opar žižkovských činžáků a náhle zaplašeného mládí. Prapodivné bilancování, přemítání o věcech minulých i příštích, náhodou či omylem se zde ocitnuvší travesty club a milostné zmatky zoufale zoufalé Zory Jandové. Vinklář s Adamírou, blízcí přátelé a kolegové ze smíchovského Realistického divadla, měli naštěstí dostatek jiných příležitostí k lepším a především kvalitnějším setkáním před kamerou, přesto každá promarněná šance zůstává palčivým hříchem. (09.05.2014)

Když se sejdou mistři, nidky to nemůže být horší.. s odstupem času ovšem člověk přichází na to, že některé filmy, zvláště ty poplatnější, ztrácejí v jeho očích, a tak i u tohoto dílka stalo se mi...! Přesto však od režisére pochybných, či spíše velmi vrtkavých kvalit mohlo přijít i daleko horší zpracování velmi důvěrné zpovědi jednoho "člověka z lidu"... (28.07.2008)

Tento film má v podstatě jednoho herce, který na sebe strhává veškerou pozornost. Film vypráví o starém i novém Žižkově. O tom, jak se tato čtvrť postupně mění, staré se bourá a ustupuje novému. Poznáváme řadu místních figurek, které jsou pro Žižkov tak typické. Zároveň je film oslavou fyzické práce. Vinklář a Adamíra jsou sehraná dvojice uhlířů. Stýkají se i mimo práci. Bohužel Vinklář je naprosto dominantní postavou a Adamíra jen tak paběrkuje. A jinak by to ani nešlo. Film je totiž skrytě politický. Zatímco Vinklář je dělník celý život bez jakéhokoliv škraloupu, Adamíra měl v minulosti problémy. Není zde řečeno, jaké to byly problémy, ale snadno se dovtípíme, že to byly politické problémy v období roku 1968. A tak už cca 15 let je Adamíra řidičem místo vědeckým pracovníkem – matematikem. On však na svoji novou roli nezanevřel, smířil se s osudem a dokonce váhá, když má možnost se vrátit zpět do výzkumného ústavu. Adamíra věnuje Vinklářovi 15 let starého budíka z Japonska, který je zřejmě stále vrcholem techniky. Na své cesty po světě stále nostalgicky vzpomíná. Nakonec se do výzkumáku vrátí, ale novým trendům už nestačí, protože byl dlouho odtržen od vědecké práce. A tak se vrací zpět za Vinklářem. Všichni jsou spokojení, závěr je pozitvní. A tak to také mělo vyznít. Ve filmu si pozitvní roli ochránce vlasti – letce na MIGu – vystřihl Jiří Schwarz a novomanželku Zora Jandová. Manželky obou uhlířů – Špánková a Maciuchová – jsou tady jen do počtu, i když Maciuchová je určitě lepší herečka a dostala zde více prostoru. Mimořádně trapná je scéna z restaurace pro homosexuály. Sem zavítá Vinklář s manželkou při oslavě své padesátky. Nevím, jak se cítil pan Čejka. Asi to mělo odpovídat tehdejšímu pohledu společnosti na tuto minoritu. Tak to vidí pánové Gek a Čuk. (06.04.2010)

,,Ty lítáš s Migem?'' - Jo - ,,Tak do toho mě někdo dostat, tak se poseru ! '' :-) ------Trochu mi to připomnělo o rok starší film Tísňové volání a nebylo jen díky skvělému Josefu Vinklářovi. Bylo to i tou dnes již zaniklou Prahou se všemi těmi hospodami, nálevnami, domy podepřenými dřevěným lešením, ledabyle ohrazenými výkopy, nočními podniky, varieté atd... Pryč jsou i časy rozvozů uhlí... Josef Vinklář tu celý film skvěle strhl na sebe u čehož mu parádně sekundoval můj echt oblíbený herec pan Adamíra. On byl nejen pan herec, ale majitel nádherného hlasu... A manžel nádherné ženy Hany Maciuchové. Ona a On jsou pro mně symbolem až aristokratického páru, vznešeného již od pohledu. Poločas štěstí je takovým zastavením se v běhu života. Pádíme si to každý svým tempem kupředu a běží to běží... Není moc čas ohlížet se a vlastně ani důvod. Avšak jsou v životě okamžiky jako jsou např. svatby, narození dětí či vnoučat a také úmrtí blízkých a přátel, kdy se v tom běhu náhle zastavíme a pozorněji se rozhlédneme. Kam a jak jsme došli, zda to byla cesta hezká či zlá a hodnotíme i to jak jsme se na ní doposud pohybovali. Samozřejmě přijdou i myšlenky na to kolik jí ještě zbývá... Jsme v 1/3? v 1/2? za 2/3? Jak daleká ještě bude a jak bude vypadat konec tohoto výletu? Stejně tak uvažuje hrdina filmu Ondřej Božděch ve svých 50 letech. Dcera zjistí, že čeká dítě s vojenským pilotem , dlouholetý parťák a přítel z práce zvažuje odchod do původní práce odkud jej kvůli ruské okupaci vyhodili a dávný kamarád ze školní lavice mu náhle umírá.... To pozastavení se a zamyšlení se odehrává v kulisách starého Žižkova. Jestli tvůrcům v roce 1984 připadalo že zvolna mizí, zajímalo by mne co by řekli jeho dnešní podobě... Film mně až neočekávaně dostal a bylo to hlavně tou neskutečnou člověčinou, kterou do filmu pan Vinklář a Adamíra dali. Panu Vinklářovi bych věřil, že na Žižkově vyrůstal, byť žil na Smíchově.. :-) ! Tohle je za 5 poctivých metráků ořechu odnošených v putnách do sklepa ! * * * * * (20.05.2018)