Pět z milionu

Každá z pěti povídek má svého herce, který se zapíše do paměti. V povídce Mistr a dvacátý učedník je to Jaroslav Marvan, v druhé povídce Každý týden je neděle je to František Kreuzmann (jedna z mála rolí, kde hraje kladnou postavu), ve třetí povídce To zavinil Bonifác jsou to Bróďa a Valentina Thielová, předposlední povídka Otrhaná písnička má Fandu Mrázka a Emana Fialu a v uzavírající Pavučině je to nádherná Karla Chadimová jako šestnáctiletá žába a Franta Vláčil jako tramp a výběrčí mýtného za přechod přes řeku. Nesourodé povídky drží pospolu a jsou výpovědí doby konce padesátých lét, jak se u nás žilo. (17.06.2017)

Nemá to hrany. Pět z milionu se odehrává v nepřirozeně idylickém světě plném přátelství a lásky, v němž největší dramatický konflikt představuje situace, kdy syn zapomene vzít otce na projížďku automobilem. Film je ovšem pozoruhodně konzistentně vystavěn na nízké hloubce ostrosti a velkých detailech tváří všech protagonistů, z nichž něktěří (v čele s Jaroslavem Marvanem) tak dostávájí prostor pro nádherou hru grimas. Kuriozitou je pak jednověté cameo ("Tě bůh, Káťo!") Františka Vláčila v roli trampa s kytarou. (20.04.2008)

Jeden z prvních celovečerních filmů Zbyňka Brynycha je symbolickou vlaštovkou československého neorealismu a zároven vynalézavou hříčkou pražské aglomerace, jež je tu včleněna do pěti náhodných, běžných situací všedního dne. Každá z povídek má hrdiny různého věku i charakteru a na pozadí zachycené mikroudálosti panoramatizuje Prahu jako specifický genius loci, přičemž důmyslně pracuje se zvolenými exteriéry (příběh začíná u kostela sv. Mikuláše na Malé Straně, poté se přesouvá do malé garsoniéry pavlačového domu a postupně přechází k novostavbám na kraji města a končí ve víkendové osadě za Prahou). V tom ostatně spočívá celé kouzlo; kolik filmů o Praze a v Praze bylo natočeno, ale kolik jich ve skutečnosti dokázalo zaujmout svou výjimečností. A přitom jakoby Brynychův film neukazoval nic nového, nic převratného, jen to, co lze vidět denně kolem sebe. A právě v zachycení zdánlivých maličkostí se skrývá množství malých i velkých příběhů, jejimiž aktéry může být kdokoli z nás. Příjemně překvapující jsou tentokrát i herecké výkony, přirozeně koexistující s prostředím a doplněné živým dialogem. V prvé povídce exceluje Jaroslav Marvan v atypicky podané masce nesmiřitelného bojovníka s rozevlátým mládím, velice dobře doplněný o začínajícího Třísku, který přesvědčivě postihl deprimaci svého učedníka. Druhé vévodí Kreuzmannova dojemná drobnokresba aktivního seniora, cele se obětujícího nevděčnému údělu synova kariérního vzestupu, ve třetí na sebe výrazně upoutá mladý Vlastimil Brodský v roli ne zcela typické, uhozené do jemné ironie gest a mimiky. Ztracený klukovský úsměv a promarněné činy mládí se výborně otiskují na postavách Fandy Mrázka a Emana Fialy, kteří se tu umně zbavili svých dřívějších šablon; v závěrečné epizodě ohromí svou čistotou výkon teprve šestnáctileté Karly Chadimové a Munzarův portrét již dospělého mladíka, mířícího s ideály a nadšením do života. Dokonalé vizuální a hudební semknutí zde zastává jedinečná práce s kamerou, jež si dokáže fascinujícím způsobem vyhrát s detaily tváří i zachycením odlišnosti zvuku (odbíjení kostelních hodin, klavírní hra, klapot koní na dlažbě); za výjimečný lze pokládat i sestřih úvodních titulků, vynalézavě vsazených mezi jednotlivé záběry z pražských ulic. Přihlédneme-li navíc k dokumentární hodnotě filmu, kterou dnes již nepochybně má, pak je to s drobnou Vláčilovou trampskou etudou jeden z neucelenějších a žánrově nejzajímavějších experimentů, jakým domácí kinematografie disponuje. Skromná pocta pražskému mraveništi, v jehož útrobách se dnes a denně odehrávají malé i velké příběhy (ne)obyčejných lidí. (10.03.2012)

Tuto působivou pragensii tvoří pět drobných, do jednoho celku slitých, portrétně laděných skic. Každá z povídek, ubíhajících po dějově zvrstvené linii týdne (od pondělního rána, v němž se učeň Vašek odhodlává ke vzpouře proti pedantskému mistrovi, do nedělního večera, kdy vyvrcholí nesměle se probouzející láska mezi Kateřinou a Karlem), se zaměřuje na jednoho či dva obyvatele Prahy, prostřednictvím drobné, zdánlivě všednodenní epizodky vykresluje jeho charakter a naznačuje tak rozmanitou charakterovou škálu celé metropole; ostatně za dalšími, epizodními postavami obklopujícími ty hlavní hrdiny se zdá rozvíjet podobně zajímavý příběh (jak například ubíhá fiakristovi ten památný den svatého Bonifáce, a co ti komparsisté…?). Tendence ku zobrazování kladných postav je více než patrná a příležitostná společenská kritika ji jen umocňuje, takže celkový pohled je značně idealistický; to lze pochopitelně vytknout. Nicméně přesto musím ocenit zdařilou povahovou i jazykovou kresbu postav, různorodé emocionální rozpětí jednotlivých povídek, nádherné spojení obrazu a hudby a pochopitelně skvostné herecké výkony, za všechny pět: František Kreuzmann (který si dokázal ve všech prostředích, v nichž se objevil, uchovat neuvěřitelně čistou stylizaci a sebemenším gestem dojmout), Jaroslav Marvan (dokonale ztělesňující zatrpklost stáří a opovržení mládím), Jan Tříska (prezentující až neskutečně široký rejstřík různých emocí urodivších se v jedné mladé duši), Fanda Mrázek (ve sveřepě bodrém projevu odkrývající jen v skromných (a o to působivějších) náznacích temné šrámy paměti) a František Vláčil (rozvinuvší v několika málo gestech a jediné větě vznešenou romantiku, sebeironii, ale i smutné outsiderovství jednoho trampského osudu). (07.11.2009)

„Melouchy dneska dělaj i inteligenti!“ Silou ani kvalitou nedosahuje pozdějších Brynychových A pátý jezdec je strach či Transport z ráje, přesto jde o slušný počin, tím spíš, že celek zvedá Čuříkova kamera plná typických ostrých záběrů tváří postav. První povídka nabízí konfrontaci Marvanova nerudného mistra a Třískova „Těbůh!“ učedníka, ale hlavně špičkovou kameru a ostrý zvuk, které vytváří intenzivní podívanou (silné 4*). Druhá, poměrně hořká povídka zcela soustředěná na Kreuzmannova Hanouska nápadně připomínajícího…Kreuzmanna je oslavou charismatu hlavního herce, který táhne nijak závratný děj (slušné 4*). Třetí povídka je poměrně triviální, prakticky bez pointy, divák sotva udrží pozornost a pobaví snad jen Řehořův „sok“ (slabší 2*). Čtvrtá povídka je bilanční, nepříliš vzrušivá, i když pár věcí k zamyšlení přece jen má (lepší 3*). Pátá povídka mě bavila, první lásku se všemi těmi žhnoucími pohledy a telecími rozhovory vylíčila dost přesně (solidní 4*). Celkově dám slušné 4*. „Proč se koukáš do tý pavučiny?“ - „Protože chci.“ (26.07.2020)