Anianna

Hokusai není úplně můj šálek, přesto jsem si dokument vychutnala. Zvláště pasáže popisující práci se štočky nebo s vrstvením barev a tuše. Hokusai dokáže zaujmout šíří námětů i technik, přesto je vždy poznatelný pečlivou kresbou a kultivovanou barevností. Nádherné ukázky stylizace, dekorativnosti a kaligrafie. Poutavé mluvené slovo.

V dokumentu se prezentuje v první řadě konfliktní vztah mezi dvěma génii, kteří samozřejmě nebyli (ani nemohli být) nositeli konformního chování. A tak je autoři cíleně staví proti sobě. V počtu negativních hodnotících soudů tak dosahují vyššího skóre než je počet vražd v detektivkách Agathy Christie. Dokola slyším přívlastky "šílený, naštvaný, chaotický, vynervovaný, paličatý" atp., a to u Gogha i u Gauguina. Z korespondence se čtou pouze konfliktní pasáže a dva šermíři spolu v dokreslující atmosféře bojují jak o život. Tolik negace, skoro až požitkářského bažení po krvi? Vadí mi výslovnost Gogán.  To je špatně, nikdy jsem to neslyšela. Už první epizoda série mě zklamala. Záměr autorů postavit epizody na boji mě nezajímá a touto epizodou končím. Kdyby se neukázalo pár skvostných děl, tak nedokoukám.

Dokument oslavuje největší autorku detektivek ve formátu, který mi velmi sedí. Potřebuji mluvené slovo celé škály profesí - od spisovatelů, přes kritiky až po herce. Velmi erudovaně mluví o Christie i její pravnuk. Slovo se střídá s filmovými ukázkami, starými fotografiemi. Autorčin život je představen na pozadí historických událostí a kulturního života v Anglii. Dokument je poutavý, česky výborně namluvený (Šťastný, Beneš, Čárová...). Agathu Christie jsem četla už tak od deseti jedenácti let. Mám ji v malíku, přesto se opakovaně na její příběhy koukám, zvláště na Sucheta a na Vraždu v Orient expresu z roku 1974.