vypravěč

Vzdor tomu, že herectví Malcolma McDowella mi není ani trochu blízké, a jeho postava tak všechny scény, a vlastně i celý příběh, vychyluje do psychologicky mnohem problematičtější roviny, než jakou pravděpodobně zamýšlel režisér, musím ocenit zdařilou sugesci (nikoliv bezešvé) kamarádské pospolitosti na základně. Toto zákulisí – doteky zdánlivého pokoje propojené s hlubokými psychologickými vhledy – mě zajímaly i oslovily podstatně více než válečné akce. Ostatně podobně jako v Nebeských jezdcích, v nichž jsou ovšem všechny události a scény mnohem celistvěji spjaty a přátelství se připomíná soustavně právě tak jako rizika a vratkost míru. Jako v starším českém filmu jsem si i zde snadno našel své „hrdiny“: dojala mě lidskost „strýčka“ Sinclaira i nesmělost nováčka, který se důvěřivě zabydluje v jámě lvové. Intermezzo s lehkými dívkami nebylo dostatečně sentimentální, aby se s celkem organicky spojilo. Spíše se otevírala příležitost uvést některé z hrdinů do kostela, protože tíha, kterou nesli, nebyla pro ně samotné k unesení… Žel tento podnět režisérovi unikl. Jak mohla taková neděle nebeského jezdce vy-znít, jsem se pokusil vyjádřit tady: https://recordingsontheroad.bandcamp.com/album/the-sundays-of-sky-rider

Nejen na svou dobu nadprůměrná adaptace detektivního románu Emila Vachka s mimořádně sympatickým vyšetřovatelem Klubíčkem, doprovázeným (ba stíhaným) komickým žurnalistou, dokonale zhmotňujícím novinovou zprávu, nahrazující skutečnost senzací. Tato honba není přirozeně jediným dramatickým principem filmu: vedle vlastního pátrání, které přivádí detektiva k rafinovanému zločinci, a efektnímu usvědčení při rekonstrukci vraždy v samém závěru, spoluutvářejí film i okamžiky konfrontací jednotlivých podezřelých s jejich vlastními vinami, nejednou ztvárněné za pomoci reminiscencí na expresionistickou kinematografii – zvláště horečnatá mysl karbaníka Zachara v podání Theodora Pištěka utváří v celém příběhu svůj vlastní svět, když vrhá podezřelého na samé dno rezignace.

Fanoušci kopané, k nimž se věru neřadím, si jistě přijdou při sledování této předválečné adaptace románu Eduarda Basse na své, ale ani ti ostatní nespláčou nad výdělkem, jakkoliv milostná linie příběhu je poněkud naivně napsaná, bratrství týmu nepoznamená sebemenší drama, které by napnulo, a vše ostatní je natolik spojeno s oním fotbalovým světem, že to dříve či později musí začít trochu otravovat. Závěr sám ale předlohu aktualizuje novým poselstvím, které umožňuje zpětně nahlédnout celé vyprávění jako jinotaj, a to asi nikoho nenechá chladným – zvláště s ohledem k tomu, že zanedlouho po premiéře přišel Mnichov. Mladí se mají společnými silami zasadit o udržení národní jednoty a nezávislosti – ubránit naše rodné lány.

Nenápadná reportáž z hokejového šampionátu ve Švédsku v roce 1969, na němž československý tým dvakrát porazil Sověty, se v závěru mění ve svědectví o nadšených oslavách tohoto vítězství, které se staly malou manifestací proti srpnové okupace. „Vy nám tanky, my vám branky“

Co do obraznosti úspornější a méně upovídaný by tento protiválečný snímek jistě řekl víc.

Surrealisticky laděný snímek o neslučitelnosti přirozeného, přírodního rytmu s tím konvenčním, společenským předkládá divákovi již svými prvními obrazy novou životní formu: mladík Jonáš na ploše jediného kalendářního roku prochází celou cestou lidského bytí – od dětství po stáří. Nejde však o výjimečnou odchylku, nemoc nebo zmocnění, ale o střípek neznámé mythologie, na niž tuto anomálii povyšuje především příchod druhého, podobně disponovaného člověka – Damby. Kolik jen je takových a odkud přicházejí? – Slibný námět zpracoval Leopold Lahoda opravdu nevšedně: dominanty jednotlivých životních období vyhranil do krajnosti, a hrdinu tak obestřel mlhovinou šílenství. Chorobná hravost dětinství se přelévá v nezkrotnou živočišnost léta, aby se uzavřela nezvladatelnou ospalostí podzimních týdnů, která již předjímá zimní spánek. Zatímco Damba možnou nestabilitu v proměnách rozřešil tak, že se hned po probuzení začíná důsledně vztahovat k létu, Jonáš se každým svým krokem míjí se světem, v němž se pohybuje, a své místo si musí vyvzdorovat – než o ně zákonitě přijde: s trpkou pravidelností klame všechna očekávání. S létem ztrácí svou dětskou nevinnost a nechávaje se ochočit, odchází, aby prosníval svůj zimní sen v náručí své vysněné Kalimagdory.

Romaneto se vymyká jak z normalizační kinematografie, tak z filmového díla Jaroslava Soukupa, byť s první jmenovanou oblastí jinotajně souvisí: zbídačená Praha sedmdesátých let devatenáctého století nemůže nepřipomenout normalizační Prahu, plnou oprýskaných budov, špíny fyzické i mravní, a skrznaskrz profízlovanou. V Soukupově filmu se fikce mísí se skutečností a literárněhistorické reálie s žurnalistickým provozem a policejním hemžením. V schikanederovsky stylizovaných reáliích ožívají literární postavy i přízraky revolučního roku 1848 a Preissův Jakub Arbes jí prochází jako disident svého věku. Na každém rohu poznává nespravedlnost sociální i národnostní a nanejvýš rozkolísaný existenčními starostmi, osobními tragédiemi a nedýchatelnou atmosférou (dusící nejen cholerou, ale i policejním dozorem) hledá svou uměleckou identitu.

"O čem tu na pařížské dlažbě sníti, / an z města slyším pustou vřavu zníti, / lži, kletby, reptání snah nesplněných / a pozdní žel i sváry vyvržených? // Zle zběhům, zle nám, že v čas moroviny / jsme nesli chabé hlavy do ciziny! / Kam stoupli jsme, tam před námi šel strach, / a každý soused - nepřítel a vrah, / až v řetězech nás pozbavili ruchu / a káží rychle rozžehnať se v duchu." (Adam Mickiewicz)

Svorně natočený debut dvou pozdějších významných českých režisérů zaujme především osobitým filmovým viděním třetího debutanta – režiséra Jaroslava Kučery, tvůrce, který během šedesátých let nenatočil jediný průměrný film a který se i toto začátečnické tendenční dílko, nenapínavé a nedobrodružné, plné patetických figur a papírových dialogů, pokusil povýšit na umělecký film. Žel jeho lyrické scény k příběhu nepřiléhají – potenciální napětí včas zřeďují, hrdiny zastiňují působivou venkovskou atmosférou plnou teplých barev, milostným dilematům konkurují bystrými studiemi pleti a osvětlení. A tak zatímco dva umanutí zelenáči oslavují bojeschopnost armády a přátelství ve zbrani, tak třetí nejzralejší básní krystalicky čistá haiku, která by se mohla zaskvět kdekoliv jinde, jen ne v tomto filmovém polotovaru z produkce Československého armádního filmu.

Skvělá mikrokomedie o síle dětské představivosti, kterou jsem si zamiloval už jako vrstevník jejích hrdinů. Tomáš Holý s Miroslavem Batíkem rovnomocně okouzlují svým čtenářským zaujetím, bdělostí, s níž si všímají detailů, a talentem vyložit je v souřadnicích jakéhokoliv smyšleného řádu. Ostatní – včetně Josefa Abrháma – jim spíše jen sekundují a pomáhají navodit atmosférou přívětivou těm nejrozmanitějším fantaziím. Prostě, tam, kde lidé spolu mluví s ohledem a zájmem, se imaginaci nadobyčej daří.