Lina

Muzikál jako vyšperkovaná verze tanečního konkurzu je námět, pro který autoři nešli daleko od reality. Textař písní měl fantazii a docela pěkně vystihl různé pocity postav. Taneční scény jsou samozřejmě  propracované, jenže se přiznám, že málokterá si mě dokázala chytit. Vlastně asi jen první stepařské číslo. (Z téhle stránky se mi zdá lepší i zajímavější tematicky podobný Tanec s vášní.) Jinak vyčnívá jen Paulovo vyprávění o jeho prvním vystoupení, herecké zkušenosti Diany Moralesové a možná druhá Cassiina píseň. Finále je zlaté a nudné, proč? Pokud vás tanec nijak zvlášť nezajímá, vyberte si jiný film. Děj tu nezabral moc místa a roky, co od vzniku uběhly, jsou vidět víc, než by měly (předloha je přitom ještě o deset let starší.)

Jako standardní díl byl Muddův návrat mnohem lepší v kreslené verzi (Elixír lásky) a možná dokonce i v Discovery. Tahle epizoda začíná ještě seriózně, jenže pak se vyvine v tak odlehčenou záležitost, že jde až na hranici parodie. V tomhle směru ano, takže pokud chcete, vezměte ji jako tenhle druh žánru a pobavte se. Jinak doporučuju vynechat.

Kromě té propírané bitky má epizoda nezvykle velkorysý úvod v exteriéru, dokonce s pyrotechnickými efekty. Do Bratrstva neohrožených má sice hodně daleko, na zdejší poměry je to ale pěkné. Opravdu výjimka v celém seriálu, v knižní podobě zmíněná jen letmo. Teprve po mezihře na lodi následuje souboj v terénu (na rozdíl od Blishova přepisu scénáře pojatý trochu nevhodně jako přímý přenos pro posádku). Ten už dnes, kromě jiného, bohužel dost shazuje maska mimozemšťana, proto se místo napětí spíš zasmějete. Konec dobrý, v trekovském stylu. Mimochodem, Gornové tady mají být druhem, s jakým se lidé ještě nesetkali (https://www.kontinuum.cz/databaze/druhy/185/gornove). Scénáristé Strange New Worlds je ovšem považovali za tak zajímavé, že je teď s klidem a v podstatně dravější vetřelčí podobě používají u příběhů, kdy Enterprise velí ještě její předchozí kapitán Pike.

Pro diváky v šedesátých letech setkání s neznámem. Teď jde o seznámení s původní, ještě nekompletní posádkou v nedoladěných uniformách. Poprvé se ukážou prastaré kulisy a triky, co by prošly nanejvýš v divadle. Příběh je ovšem tady a je to jeden z těch dobrých. Hned v druhém záběru jedna ze specialit Treku - 3D šachovnice.

Klobouk dolů před herci v hlavních rolích. Joaquin Phoenix je specialista na postavy s nevyrovnanou psychikou, od něho se dalo čekat, že si charakterem Johnnyho Cashe poradí. Ovšem Reese Witherspoon je tady opravdu výborná, krásná, přirozená a velice milá. Asi do své verze June vložila něco z toho, co se právě dělo i jí (v zajímavostech k filmu se dočtete, že v té době měla malého syna a pak se rozvedla s manželem, který ji podváděl). Neuvěřitelný kontrast proti jejím trochu uměle nastylizovaným blondýnkám a k tomu práce, kterou s Phoenixem odvedla na hudebních scénách. Od plného počtu hvězd pro mě film dělí jenom to, že se trochu zbytečně skromě drží při zemi.

Skvělá je tu samozřejmě hudba, jinak by aspoň v prvních dvou třetinách šlo o úplně obyčejný životopisný film. Bez fantastických známých písní skupiny Queen, Freddieho nemoci a koncertu Live Aid by byl dojem sotva poloviční. Jinak mě oslovila vlastně jenom pasáž se vznikem We Will Rock You. Rami Malek se naštěstí na konci přece jen dá dohromady a ukáže něco z toho, čím Freddie Mercury dokázal lidi tak strhnout. Na téhle části si všichni včetně Maleka dali velice záležet. V první půlce filmu ale herec působí spíš divně a srovnání Mercurym si můžete udělat při závěrečných titulcích. A když se dívám na Wikipedii, Freddie mohl něco tušit, ale zřejmě se o svojí nemoci dozvěděl až po Live Aid, takže tohle si autoři z uměleckých důvodů trochu posunuli (https://cs.wikipedia.org/wiki/Queen). Při hodnocení jsem dost váhala mezi třemi a čtyřmi hvězdami, jenže jsem musela přidat, protože šedivý průměr to určitě není.

Tohle mě trochu zklamalo. Je z toho cítit nevyužitý potenciál. Nápad zajímavý, ale když nic jiného, chtělo to pohrát si ještě trochu s Garberovým charakterem a vytáhnout víc na světlo jeho slabiny, které ho do jednání s vyděračem namočily. I ta závěrečka na mostě chtěla za mě trochu přikořenit. Podívat se ovšem i tak bylo na co, Tony Scott toho připravil dost a vlaky měl evidentně rád.

Tak vypadá pomsta, když někdo ztratí zábrany. Příběh i postavy mohly být určitě propracovanější, ovšem kdo chce ostrou akci, dostane jí tady docela slušný příděl.

Žádná oddychovka na nedělní odpoledne. Spíš příběh z rodinné psychologické poradny, který by tam klidně mohli promítat jako instruktážní film. Dělá dojem, že se autor s něčím podobným seznámil dost zblízka a právě tahle realita zvedá snímek o hodně výš. Sedmnáctiletý citlivý kluk, který nemá nic, co by ho opravdu zaujalo, práci, sport ani holku, takže se místo toho utápí v depresi. Tu přiživuje smutnými vzpomínkami na rozchod rodičů (i když ten zřejmě proběhl ještě celkem civilizovaně) a není už schopný všimnout si ničeho dalšího. Psycholog, ke kterému se Nicholas přece jen dostane, je naprosto k ničemu.  Nenapadne ho ani promluvit si se zbytkem rodiny, zřejmě jenom shrábne honorář. Dál to taky přes snahu rodičů dopadá všelijak. Herecké výkony jsou hodně slušné − hlavně Hugh Jackman v typu role, v jaké jsem ho zatím neznala. Překvapila mě taky účast Anthonyho Hopkinse, kterého jsem předtím v titulcích přehlédla. Svou miniroli podal přesně, jak měla být.

Asi opravdu nejlepší díl celého seriálu s velice silným tématem – a to ho ještě brzdí Shatnerovy herecké možnosti. V knižní verzi scénáře chybí vcelku zbytečná scéna s doktorovým phaserem. Zato je tu jiná, závěrečná, ve které Kirk myslí na Edith a snaží se vyrovnat s tím, co se stalo, a kdy mu Spock odpoví možná lehce nadnesenou, ale úžasnou větou. Škoda že ji režisér nepoužil. Možná se ji jednomu z herců nepodařilo podat věrohodně, a tak se nahradila jinou, která vyznívá skoro až drsně. Ale jestli byla ve hře ještě horší varianta, jak napsal PKD, tak ta mohla být jenom jedna, což by bylo opravdu moc a změnilo by to charakter postavy (přitom i tohle řešení už bylo na hraně).