zdarecsranec

Bressonovo zpracování procesu s francouzskou světicí se na první dojem může zdát zcela zbytečným a prázdným činem, kdy se chtěl filmař jen vyřádit na fascinující postavě z národních dějin, či snad měl v úmyslu přepracovat a tedy i referovat na tou dobou již ustálené klasické dílo světové kinematografie. Avšak aplikace minimalistického stylu na tuto látku, popření profesionálního herectví jako umění nejefektivnějšího dosáhnutí požadovaných emocí a použití historických pramenných zápisů z procesu dohromady tvoří skvělou podívanou, u níž se divákovi po celou dobu trvání tají dech. Strohé odosobněné herectví režisérových "figur", jejichž ústy k nám jakoby promlouvají historické postavy z dalekého 15. století, pak působí v nevykalkulovaném, uměle nedramatizovaném příběhu až velice skutečně. Krutost středověku a vášnivost tehdejšího křesťanstva se tak jeví laxně či lehkovážně, což jen přidává na hrůze zmanipulovaného církevního (a přece politického) soudu. Spravedlnost ve vztahu jedinec vs. instituce na tomto světě neexistuje, nezbývá než doufat v její zjednání na druhé straně.

Po formální stránce, jíž vévodí zejména ambiciózní kamera se svými dlouhými záběry, které nám zprostředkovávají temné události téměř výhradně za krásného letního počasí během bílého dne, se jedná o velice uspokojivý snímek. Ať už mluvíme o panoramatické třistašedesátistupňové otočce během zločinu (při němž se tedy dostaví zákeřná letní bouřka), dlouhých jízdách a konverzacích v autech, či snad o climaxu filmu, jenž je narušen a s divákovou zmanipulovanou nelibostí zrekonstruován obdivuhodně bez jediného střihu. Přesto není možné se ubránit pocitu, že scénář lehce pokulhává, nejen kvůli nezadostiučinění na konci filmu, ale je to problém hlavně celé druhé půlky filmu, která je vyprávěná z perspektivy kriminalisty, o němž se divák jistě záměrně, ale přesto neférově, nedozvídá, jak je možné, že si to týpek čtyřicet let plus s ženou a dětmi a nejspíš s dosavadně čistým morálním kreditem rozdal s devatenáctiletou řeholnicí? Zarputilý mstitel jdoucí si za svým, se tak snadno ocitá na tenkém ledě, kdy sám může být v našich očích manipulativním sofistikovaným agresorem, do něhož je schopná se oběť zamilovat, v porovnání s nízkým lotrem, jenž svého dosáhl jen pouhým ubohým násilím. Postavy jsou často velice mělké a nepůsobí jakkoliv "uvěřitelně", natož co se týče jejich nenutného jednání. Lepší tři hvězdy.

Velice tíživý ale přesto nádherný raný snímek od dnes již klasika tchajwanského moderního filmu Edwara Yanga. O audiovizuálních kvalitách Taipei Story nelze pochybovat ani na chvíli, jelikož v tomto směru je to film velice podmanivý a úchvatný, kdy o bezchybnou mizanscénu se stará zejména ono světelné město samo, ale třeba i pohozené špinavé ponožky před starým televizorem, jenž zrnitě přehrává nahrané kazety zahraničních baseballových zápasů. Již od prvního záběru zarámovaného na dvě postavy před oknem v prázdnem bytě, se nám dává tušit výjimečný filmový zážitek, zejména pak kdy se po pár minutách úvodní scény k oknu střihem vrátíme a místo dvou postav se objeví titulky a zazní Bachova druhá cello suita. Obsahově pojednává o osamělých individuí, žijících uprostřed společenství, obklopeni obřím anonymním městem, které jen umocňuje jejich samotou, vykořeněnost, vakuum do kterého je uvrhla příliš rychlá a tekutá doba, kterou nemají šanci stíhat, všichni tak zápasí až na život a na smrt se svými profesními i milostnými životy vyhledávajíc únik ve všech koutech možností právě oné doby, která je ničí, od gamblu, přes chlast, televizi, až ke squattingu jako protestu proti systému. Nejkrásnější reklama na Pepsi a Fuji Film.

Filmové snové zjevení bratří Quayových je jedinečným dílem, které je jistě filmem hraným, ale i tak balancuje na hraně a pracuje hojně s prvky animace. V souvislosti se surrealistickým světem klaustrofobního prostředí institutu pro výchovu sluhů se často užívá adjektiv "kafkovský" a podobně, což je zcela jistě pochopitelné, ale je třeba mít na paměti, že film vychází z prózy Roberta Walsera, na což nás upozorňují již úvodní titulky, spisovatele který byl Kafkovým současníkem, z literárního hlediska snad předchůdcem, jen mu dějiny literatury nebyly tak nakloněny. Na rozdíl od Kafkova díla se tomu Walserovu tedy dostalo aspoň jedné zdařilé filmové adaptace, která neredukuje složitý modernistický text jen na nějakou vnější pasivní podívanou, ale velice tvůrčím způsobem přistupuje k obrazu v kombinaci s působivou hudbou (disharmonické smyčce, jazzové prvky, zejména pak zpěvy studentů) a tvoří tak svůj vlastní způsob umělecké manifestace se snahou interpretovat literární předlohu, aniž by na ní jen suše parazitovala.

Na první pohled čistě formalistická záležitost, nikoliv však  počin zbytečně exhibicionistický ani sebevyprázdněný, ač je jisté že právě tato experimentální limitovanost snímku bude přesně to, co mnohé odradí již v prvních deseti minutách. Abbas Kiarostami byl jistě již ve svých dřívějších filmech odvážným režisérem, nezabředl však ve svém stylu a rozhodl se nestagnovat jako tvůrce a zároveň si je vědom toho, že film jako umělecké médium se musí nutně vyvíjet dál. Tak zakouší jeho hranice ve smyslu takovém, že si je sám nastaví, tedy velice utáhne své možnosti, zkouší přitom tak své vlastní schopnosti (ani k tomu nepotřebuje Larse von Triera), v takových omezených podmínkách pak nechá vzniknout originálnímu filmovému dílu, jež mohlo hranice filmu jako takového překonat. Otřepaná fráze "míň je víc" může skutečně často fungovat. Film je totiž vážně natočen na dvě malé digitální kamery pevně připoutány k palubní desce auta snímající tak jen řidičku a její spolujezdce (pouze s jednou jedinou výjimkou). Film však není jen nudným nekonečným řetězcem konverzací, jelikož za deseti hovory se skrývá jak příběh jedné rodiny a ženy, tak je vlastně výpovědí o všech íránských ženách. V neposlední řadě dává film okusit čistou esenci města Teherán ve své všednosti, ne však s menším efektem než nám nabízí třeba Fellini kouzlo Říma, nebo Bertolucci tajemnost Paříže.

Můžeme Netflix jakkoliv nenávidět, ale přece jen jednou za dva roky hodí do placu nějakou lahůdku v podobě Cuaronova filmu, nejdražšího Scorseseho projektu, nebo nadstandartního seriálu z Fincherovy dílny. Další takovou perlou v moři hnoje jejich produkce je The Other Side of the Wind, nedokončený poslední film jednoho z největších filmařů všech dob Orsona Wellese. Samozřejmě se můžou vést nekonečné debaty o tom, jak by film vypadal, kdyby u konečného výsledku byl sám mistr, ale záleží na tom? Nejspíš ani ne, jelikož film dotočen jistě byl, následná montáž už může být lhostejná, stejně jako ve filmu tvrdí náhodný promítač v autokině, který pouští kotouče Hannafordova filmu ve špatném pořadí bez dozoru střihačky. Film je jedním z mnoha autorských sebereflexí jak své tvorby jako takové, tak svého způsobu práce, může se řadit po bok Osm a půl, nebo Americké noci, avšak svojí experimentální formou je míjí velkým obloukem. "The Murnau of the American motion picture. Who Murnau is, I don't remember". Film je zároveň velký fuck off všem, kdo se kolem Wellese motali v sedmdesátých letech, producentům, novinářům, filmovým fanouškům, Novému Hollywoodu, ale i mnohým evropským modernistům, které paroduje a zároveň jde v jejich šlépějích. Perfektní Bogdanovich jako Brooks Otterlake, jenž je jeho vlastním alteregem, stejně tak jako je Hannaford tím Wellesovým, což reflektuje jejich vztah se vzájemným přátelstvím, obdivem, či ovlivněním.

Na japonských filmech z přelomu milénia je nádherné, že každý z vůdčích filmařů tohoto období má svůj neodparatelný jasný autorský styl (ať už je to mladý Kurosawa, Sono, nebo Kore'eda) a to samé platí pro Toshiakiho Toyodu. Slow motion záběry za zvuku emo rockové japonské muziky, jak už jsme mohli vidět v Drsném jaru, jsou těmi nejpůsobivějšími. Ač všichni hrdinové do jednoho jsou prohnilí kriminálníci, většinou vrazi, divák dokáže s každým z nich až soucítit, jelikož je nedefinují jejich hříšné skutky, ty jsou až mezním vyústěním jejich osamocených životů, kde peklem jsou ti druzí, životů v krutém světě jež je nikdy nepřijme, i kdyby se snažili sebevíc. Scény jako posmrtný odjezd se svou milovanou prostitutkou ve staré káře, nebo odhalení v restauraci a trestancova sebenakládačka jsou neskutečně smutnými a srdcervoucími výjevy. Nejedná se skutečně o "prison break" film, ale nýbrž o skvělé drama, které  je však také hlavně road movie s nevídaným přesahem. Společně s Kitanovým Hana-bi za mě jeden z nejlepších japonských filmů kolem roku 2000.

První film ve kterém Tsai Ming-liang našel svůj originální rukopis. Zatímco Rebelové neonového boha jsou ještě dramatickým filmem plným zápletek (haha), tady už panuje bressonovský minimalismus a hlavně akermanovská zkušenost reálného času, tudíž dlouhé nekonečné záběry ze kterých lopaty jako verbal zešílí. Ti kdo však skutečně prahnou láskou k pohyblivému obrazu se od nich nebudou moct odtrhnout a budou je hltat se vší nenasytností. Film čítá dohromady asi tak pět minut dialogů, je totiž tak čistý, že je nepotřebuje. Vše co chce, řekne skrz obraz v prostoru a času. Není tedy třeba být smutný z toho, že jsou k dispozici například titulky jen ve slovenštině, které jsou možná netřeba a film se tak dá sledovat neotitulkován záměrně jako Tsaiův poslední film Dny.

Naprosto extrémní filmový zážitek, který vás svou délkou a repetitivností nekonečných večerů nasáklých vodkou dokáže dostat až do stavu hypnózy. I přes svou stopáž je Degenerace jen nepatrnou součástí megalomanského projektu, jehož metodika během produkce je chytře opředena nespočtem mýtů, což mu jen dodává na atraktivnosti a také to stvrzuje to, že takové filmové dílo nemá obdoby. Degenerace je filmem z celého projektu DAU snad filmem posledním, nemusí být však špatné právě s ním začít, jelikož si na něm zkusíte, zda-li je tento svět Ilji Chržanovského vůbec pro vás. Kolik jste vlastně schopni nakoukat hodin o zoufalých izolovaných lidech s jejich i všedními problémy, kolik stopáže tvrdého sexu a konverzací s hloupými vymydlenými nácky vydržíte? Protože tenhle film je intenzivnější než skutečnost. Ten film totiž skutečností do jisté míry je, i přesto že naplňuje jakýsi hrubý náčrt fiktivního narativu. Veškeré ejakuláty a vepřová krev byly však na place jistě prolity. Tvrdá lekce diktatury a demonstrace moci. Taky se vlastně dozvíte jak to s celým ústavem skončí a pak už můžete nenuceně ve svém volném čase sledovat jiné epizody v podobě již kratších filmů odehrávajících se v dekádách ději Degenerace předcházejících.

Eggers se stejně jako jeho druh Ari Aster, s nímž tvoří ambiciózní tandem současného amerického nezávislého filmu, rozhodl vystoupit se svým třetím filmem z žánru hororu. Jak to filmaři sedlo je na pováženou. Film je vizuálně velice uhrančivý, což se dalo čekat, neboť se režisérovi nedají upřít kvality a schopnosti, které prokázal ve svých dvou prvních filmech, avšak nešlo se ubránit nepříjemnému pocitu toho, jak moc šel publiku na ruku, ať už z vlastní intence, či spíš tlaku studia, jež mu nabídlo na tento kus nemalý rozpočet, který je bezesporu náramně využit. Zápletka o pomstě se nesnaží být nijak rafinovaná a je to prostě řež a krev, která vrcholí možná trochu směšným závěrečným duelem jak z Pomsty Sithů. Nicméně se Eggersovi podařilo vytvořit velice uvěřitelný fikční svět středověku, kde násilí, ač je vyobrazeno velice explicitně a brutálně, se nesnaží šokovat, nýbrž je každodenní a lhostejné a právě tím pro diváka možná ještě více děsivé. Pohanství a čarodějnictví tu jede na plný koule, nikoliv jako skrytá kontra síla vůči bigotnímu křesťanství jako v Čarodějnici, a tak je každý rituál, či slavnost, nebo tanec kolem ohně nádherným nazřením do nám tak vzdálené minulosti. Tyto obrazy historicky reálné ze skutečného světa jistě fungují více než ty z nějaké božské metasféry a hrdinových vizí (strom s rodokmenem, jízda valkýry, Björk, či Odinova postava ve stodole). Jsou však zajímavé tím, jak příliš jsou konkrétní a hmatatelné neméně než onen hmotný svět se svou špínou a drsností, možná vyjadřující tak neodlučitelnost božstva od lidského života v představách dobových vyznavačů náležitého kultu. Vypíchnout si jistě zaslouží i hudba, která zde velice důstojně a vkusně doplňuje vizuál podobně jako v případě Zeleného rytíře, s nímž jsem měl potřebu Seveřana stále lehce srovnávat, i když se samozřejmě jedná o dva naprosto rozdílné filmy.