Malarkey

Při letošní návštěvě Colours of Ostrava mě nejvíce zaujala norská folk rocková kapela Kalandra se silným přesahem do severských studených atmosferických vikingských nocí.

Když někoho neznáte a jdete na jeho koncert spíš ze zájmu, což je na festivalu podobného ražení naprosto běžná záležitost, tak pokaždé doufáte v to, že Vás koncert něčím zaujme nebo překvapí. Kapela Kalandra to zvládla naprosto boží atmosférou, která předčila i mnohdy jiné kapely na hlavní stagi. 

Také mají hodně zajímavě natočené videoklipy. Jeden takový je u skladby The Waiting Game z jejich debutového alba The Line z roku 2020.

No a do třetice dnešního večera jsem si přichystal skladbu od holek z jižní části Itálie, na které jsem narazil náhodou, abych si je okamžitě zamiloval.

Zamiloval nejen pro jejich muziku, ale i pro enthusiasmus, se kterým muziku skládají a hrají. Jedna zpívá, hraje na piáno, druhá míchá na mixážním pultu a do toho hraje na handpan - zvláštní perkusní nástroj, který dotváří patičnou atmosféru.

A co Vám budu povídat...na holky se u toho i hezky kouká. A jelikož na svém Youtube kanálu mají řadu videí, jak hrají na vrcholu Etny nebo na vrcholech různých islandských sopek, pár měsíců (a možná i roků) u nich nejspíš i zůstanu :-)

Jsem naučenej, že co si nenajdu sám, tak to většinou neznám. Párkrát mě ale samotný Youtube překvapil náhodnou volbou, když zvolil skladbu, která se mě okamžitě zažrala pod kůži.

V tomto případě je tou skladbou kousek The Trip od americké dream pop kapely Still Corners. Ihned po poslechu mě utvrdili v tom, že tohle budu chtít slyšet zas a znova, až do zemdlení. 

Jejich muzika totiž atmosférou hodně připomíná soundtrack k filmu Drive, který točím co to jde, tak možná chápu, proč to na mě Youtube zkusil zrovna s nimi. 

A trefil se do černého. Parádní, zasněná muzika, kytárka, pohoda, jazz, na noční poslech, proč ne? :-)

Už je tomu pár let, co jsem náhodou narazil na francouzský youtube kanál Cercle, který nabízí hodně slušné živé koncerty z neotřelých historických, ale i přírodovědných míst. Většinou s producenty elektronické scény.

No a když jsem na tento kanál narazil poprvé, tak jsem se zaposlouchal do muziky producenta, který si říká Worakls, je také z Francie, a rozhodl se kombinovat elektroniku s živou orchestrou.

No a ten stejný producent letos vydal novinku s názvou Hiba, která přesně snoubí to, čím je tak specifický. A dělá to zajímavě včetně samotného videoklipu, který nutí k zamyšlení. Krásný hudební zážitek. 

Říkám si, že je otázka času, než ho někdo povolá i do světa filmů...

Jistě, každý, kdo je na ČSFD ví, že něco jako shlédnout Netflix, je prakticky nereálné. Nejde shlédnout něco, co na sebe nabaluje víc hodin materiálu, než má den hodin. Prostě to nejde. Můžete se snažit, můžete tvůrcům Netflixu nadávat, ale to je také zároveň to jediné, co s tím můžete dělat.

I tak se mi ale tento týden stala jedna věc, která mě utvrdila a usvědčila v tom, že si od Netflixu musím dát přestávku. A to ta, že mi Netflix přestal nabízet nové, pro mě dosud neviděné filmy. Já teda nepochybuji o tom, že těch skrytých z produkce Netflix tam ještě pár bude, některé jsem i záměrně přehlédl. Nicméně ve filmové nabídce čistě z produkce Netflix se mi tento týden stalo to, že mi nabídl všechny filmy, které jsem už viděl. A stalo se mi to tak poprvé. 

Možná tedy moment přestat na Netflix nějaký čas koukat?

Podle mě určitě. Už jsem si to říkal delší dobu. Hlavně vždycky po sérii nějakejch srágor, u kterých jsem bojoval sám se sebou, abych nebyl sprostej, a i díky českému dabingu jsem doma nesčetněkrát uklidil nadoraz tak, jako když jsem naposlet uklízel během zkouškového...nebo před státnicemi. Další otázkou je, zdali je dobře, že během filmu uklízím? Podle mě rozhodně ne a Netflix mě dost zprasil.

Netflix to měl se mnou vymyšlené dobře, jako s většinou z nás. Přišel mi do světa během náběhu pandemie. V tu ránu bylo dost prostoru na to koukat na to, co Netflix nabízí. Shlédnout všechny seriály, jsem uznal, bylo a je nereálné. Byť jsem si všiml, že plno seriálů, které bych na Netflixu vidět chtěl a jsou z jeho produkce záměrně u nás nenabízí. Nebo nabízel a dnes nenabízí. Tudíž si kladu otázku, kdo rozhoduje o tom, co zrovna daný týden na Netflixu bude a proč je třeba v českém Netflixu zrovna to, co třeba ve švédském Netflixu není?

Nu, a tenkrát mě zaujal filmový obsah, takže mě napadla trošku kacířská myšlenka pokusit se shlédnout co nejvíce filmů na Netflixu půjde. Ze začátku to bylo dobré, dostával jsem se k hodně zajímavým kouskům. Třeba i hodně ke sci-fi, byť mnohdy levnému a minimalistickému sci-fi. I tak to ale bylo příjemné zpestření, které se mi jinde nedostávalo. Později jsem ale pochopil, čím víc jsem na filmy z Netflixu koukal, že statisticky to vychází tak, že jeden z pěti filmů je dobrý. Zbytek průměrný, až podprůměrný.

Párkrát jsem to s Netflixem kvůli tomu vzdal. Párkrát jsem se ale opět vrátil, protože mě nalákali něčím, co mělo dobré herce, dobrý námět, dobrého režiséra....a výsledek stál, nutno podotknout, že opětovně, za vyližkapsu. 

Mám pocit, že Netflix pro filmový průmysl udělal pár dobrých věcí. Ano. Ale spíš jich udělal více špatných. Především nekvalitou zkazil celý Hollywood. Ono, totiž, hledat na Netflixu dobrý film je jako hledat jehlu v kupce sena. To už si více užijete jejich seriály, které jsou mnohdy na daleko vyšší úrovni, než právě filmy.

Co si mám třeba myslet o tom, že film, co trhal největší rekordy ve sledovanosti na Netflixu je akčňák s Chrisem Hemsworthem Vyproštění, který má všechno, co by dobrý film měl mít, ale reálně je to průměrná, až podprůměrná podívaná.

S Chrisem Hemsworthem se to mimochodem stalo znova zrovna nedávno u filmu Spiderhead. Trailer dobrej, herci dobří, režisér? No jéje, ten nikdy nic nezkazil. Ale výsledek? Má smysl na to odpovídat?

Zas a znova to ve mně potvrzuje myšlenku, že méně je někdy více (což mě třeba mile překvapilo u Apple TV). Netflix je tak král konzumu, ale ne kvality. Má největší čísla, největší úspěchy, ale zároveň v něm najít něco, co Vás vysloveně nadchne a bude bavit je na hranicích možností. Nevím, jestli má smysl do tohoto nadále investovat čas...co myslíte? 

Máte to někdo podobně nebo naopak odlišně? Dejte vědět do diskuze, pokecáme...:-)

Když byli poprvé v Praze, tuším v roce 2019, tak se jednalo o nejlepší koncert nejen roku, ale rovnou posledních několika let. Pak ale přišel covid a s koncertováním byl útrum, plošně a všude. 

I kanadští Arcade Fire se uzavřeli, dělali pár live akustických koncertů u nich doma, ale nic zásadního. Ve výsledku o nich dlouho nebylo pořádně slyšet, vlastně od posledního alba dlouhých pět let, ale jak covid stál za hovno, tak na druhou stranu nakopl plno kapel k tomu, aby složili něco nového.

Album We tedy spatřilo světlo světa v roce 2022 a skladba s názvem The Lightning I, II je přesně v tom duchu, v jakém je mám tak rád. Průměrné recenze k albu nechápu, osobně jej považuji za hodně povedený a tento úvodní song krásně popisuje jeho celkovou atmosféru. 

Kdyby nebylo nové série Stranger Things, tak o této skladbě asi ani nevím. Přitom mám podobnou muziku hodně rád. Jen prostě Kate Bush se ke mně nějak nikdy nedostala...

Přitom je ale na scéně už přes čtyřicet let. 

Se Stranger Things ale její sláva zažívá renesanci a skladba Running Up The Hill je jejím největším tahounem. Parádní kousek. 

Norští Röyksopp je pro mě hudební elektronický pojem. Když to zhodnotím kolem a kolem, tak jsou pro mě v rámci elektronické hudby absolutní TOP. 

Před lety řekli, že s klasickými alby končí, ale covid jim zřejmě změnil názor. Vydali nejdřív další album - Profound Mysteries a záhy vychystávají půdu pro jeho druhou část. Z ní vychází skladba Sorry, kde jim vokály přichystal Jamie Irrepressible, se kterým dříve také již spolupracovali. A pokaždé to byly dost zvláštní, zapamatování hodné, kousky.

Melancholické, emocionální, úchvatné...

Vlastně si nejsem ani jist, kdy jsem ho viděl poprvé. Určitě to bylo v nějakém filmu z jeho série novějších. Darebáčci, Prokletí žlutozeleného škorpióna a možná i Celebrity.

Chvíli jsem se, pravda, do jeho humoru dostával. Ono totiž, čím jste starší, tím ho chápete víc. Čím toho zažijete víc, tím víc si s ním začnete notovat do rytmu. Jak jsem byl starší, začal jsem objevovat i jeho starší kousky. V tu ránu se pro mě takoví Banáni, Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat), Láska a smrt, Zahraj to znovu, Same nebo Annie Hallová stali jedněmi z nejzábavnějších amerických komedií té doby. Ten humor je hodně specifický, často si povídá sám pro sebe, často s divákem. S tím si vlastně koneckonců dělá co chce.

No prostě takový je humor Woodyho Allena. Jednoho z nejoriginálnějších tvůrců Hollywoodu, který toho natočil tolik o tolika věcech a z tolika prostředí, že by předmět Lásky mohl studovat ve všech skalních polohách.

Bylo od něj teda opravdu hodně hezký, že mi k podpisu přidal i poznámku. Nebývá to standardem a o to víc si ho teď budu jednoznačně vážit.

P.S. nikdy nedám dopustit na i jeho novější filmy jako jsou Match Point – Hra osudu, kde překvapil už jen žánrem nebo Vicky Cristina Barcelona nebo Půlnoc v Paříži, kde se vyznal z Evropy a udělal to krásně. Kéž by to jednou udělal i o Praze…

Dlouhou dobu pro mě byl tento herec hercem, který má významné role ve významných projektech, ale vždycky to s nimi špatně skončí. V prvním díle Pána prstenů to coby Boromir na konci filmu docela slušně rozjede, aby po něm zbyly jen oči pro pláč. Stejně tak je první na paškále i ve Hře o trůny, kde je v roli Eddarda Starka hrozně fajn a pln charismatu, ale zároveň je i první na ráně, který to zde schytá. A že jich pak bylo mnoho. Snad jenom TRÓJA je film, kde se coby Odysseus dožije závěru, což je opravdu co říct, protože ve filmu je mrtvých jak trojlístků na louce.

Přitom jeho herecké etudy sahají daleko dál do minulosti. Třeba poprvé na sebe opravdu upozornil v bondovce ZLATÉ OKO, kde hraje nepřítele tehdy nového Jamese Bonda v podání Pierce Brosnana. Stejně nepříjemnou roli si pak zahrál i v LOVCÍCH POKLADŮ, kde se pro změnu postavil Nicolasovi Cagovi.

Mě osobně si ale za poslední léta hodně získal britskou minisérii ČAS, která vypráví smutný příběh jednoho nešťastného života a zároveň poukazuje na současné problémy britského vězeňského systému.

SEAN BEAN, herec tradiční anglické školy, který to s rolemi nikdy neměl jednoduché, ale vždy se s nimi dokázal popasovat tak, že na ně nejen fanoušek Pána prstenů a Hry o trůny nikdy nezapomene. I když, pravda, ten obzvlášť ne.

Při pohledu na podepsanou fotografii si určitě každý, kdo měl co dočinění se Hrou o trůny, vybaví jeho výraznou postavu sera Joraha Mormonta. I já jsem si ho poprvé opravdu všiml právě až zde, kde si mě touto rolí získal stejně tak, jako celá řada dalších herců ze seriálu. Hra o trůny tak díky tomu byla a stále je jedinečná…a bůhví, zdali ji někdy v oblibě nějaký jiný fantasy seriál vůbec dokáže překonat.

Od té doby jsem si ale jeho rolí začal všímat víc a tak mi došlo, že má významnou roli například v sérii RESIDENT EVIL nebo se objevil coby úhlavní nepřítel Lary Croft v jejím prvním filmu, na který mám jako dítě osobně velké vzpomínky, protože to byl první film, na který jsem šel jako dítě do brandýského kina sám, bez rodičů.

Za poslední dobu mě nicméně IAIN GLEN zaujal i ve filmu ZÁVODNÍK z prostředí Tour de France, kde si zahrál i po boku Karla Rodena. No a vzhledem k tomu, že je Skot, a já mu do dopisu na ten popud napsal, že bych hrozně rád jednou navštívil jeho zem, ale bojím se, že bych dostal po držce, když bych zmínil, že jsem fanoušek fotbalové Slavie (a ta teď v oblibě Skotů úplně není), a stejně mi i přesto fotku podepsal a poslal zpět, tak budu předpokládat, že je buď hrozně v pohodě a nebo to za něj podepsal někdo jiný. První varianta ale zní přeci jenom líp, co myslíte?

Začínal ve Velké Británii u zábavných skečů pořadu VELKOVLAK, čímž se v Anglii hodně proslavil. Pak se mihnul v BRATRSTVU NEOHROŽENÝCH, kde v roli nadrotmistra Evanse, byl první, kdo během Dne D padnul. Osobně jsem si ho ale poprvé opravdu užil ve filmu SOUMRAK MRTVÝCH, který si utahuje ze všech možných zombie filmů a dělá to zábavnou formou s hlavními hrdiny – povaleči – a s pivem v ruce v oblíbené hospodě u Winchestra, dokud zombie apokalypsa sama neskončí. Osobně tento film dodnes vnímám jako jednu z nejlepších komedií a novodobých parodií, které jsem kdy viděl a marně doufám, že se ještě někdy dočkám něčeho podobného.
 
Tento film byl také součástí tzv. trilogie Cornetto, ze které si druhý kousek s názvem JEDNOTKA PŘÍLIŠ RYCHLÉHO NASAZENÍ pro změnu utahoval z ostrovních detektivek (třeba Vražd v Midsomeru) a třetí U KONCE SVĚTA dokonce ze sci-fi (speciálně pak těch z útoku mimozemšťanů na Zem). Ve všech třech dílech navíc hrál se svým nejlepším kamarádem, hercem Nick Frostem, se kterým si prošel půl herecké kariéry.  
 
Po letech také prokázal, že je především velký fanoušek STAR TREKu, když se stal součástí novodobých filmů, ale i HVĚZDNÝCH VÁLEK, kde se mihnul v sedmé epizodě. Tam byste ho ale nepoznali, pač byl pod nánosem masky poctivě zakryt. Od třetího dílu se také stal součástí série MISSION: IMPOSSIBLE, kde Tomu Cruisovi vždy ochotně a rád pomáhá. Někdy i víc, než by chtěl.
 
Jeho specializace ale byla vždy hlavně humor a tak byla radost ho sledovat v komediích jako jsou JAK SE ZBAVIT PŘÁTEL A ZŮSTAT ÚPLNĚ SÁM, MARATON LÁSKY, NULA OD NULY POJDE nebo PAUL.
 
SIMON PEGG, herec, který mi odpověděl až na mojí třetí žádost 🤠👍👇
 
P. S. Níže skeč z pořadu Velkovlak, který mi vždycky zvedne náladu

Jistě si většina z Vás vybaví jednu z nejzásadnějších komedií každoročních vánočních svátků - VÁNOČNÍ PRÁZDNINY. Bez ní by nebyly Vánoce kompletní. Ona totiž přijde k dobru vždy, když máte pocit stresu z toho, že něco nestíháte, nebo že se Vám něco nedaří na vánoční přípravě. Táta Griswold tak musí obratem každého přesvědčit, že jestli se někdy něco někomu nedaří, tak je to pořád nic oproti tomu, co jedny Vánoce musí zažívat on, aby docílil té správné rodinné pohody.

Je teda pravda, že on to zvládal dokazovat ve více filmech (a nemuselo nutně jít jen o Vánoce) a tak si moc rád připomínám rodinu Griswoldových třeba v jejich BLÁZNIVÉ DOVOLENÉ V EVROPĚ nebo v BLÁZNIVÉ DOVOLENÉ V LAS VEGAS.

Abyste ale věděli, že tento herec není jenom herec jedné role, určitě by byla obrovská škoda, kdybyste vynechali takovou tu správnou osmdesátkovou komedii ŠPIÓNI JAKO MY, kde si zahrál po boku Dana Aykroyda.

Nicméně, kdo ví, tak dozajista potvrdí, že CHEVY CHASE navždy zůstane v paměti nás všech především jako Clark Griswold. A nebojte, Matýsek na fotce určitě během žádných Vánoc nedopadne jako kocour rodiny Griswoldů během oněch Vánočních prázdnin, jehož scéna s hořícím stromečkem mě opakovaně dokáže rozesmát snad už přes dvacet let v kuse.

"Say auf wiedersehen to your nazi balls"

Poprvé jsem ho viděl před mnoha a mnoha lety, v době, kdy jsem si ještě myslel, že Němci neumí pořádně točit filmy, aby nám pak následně začali vytírat zrak jednou stigmatickou peckou vedle druhé. Ten film byl KLEPÁNÍ NA NEBESKOU BRÁNU a byl to asi první novodobý německý film, který jsem viděl a totálně mě odrovnal. Německá odpověď na Quentina Tarantina s trošku depresivním, ale zároveň úsměvným příběhem se stal nejlepším německým filmem roku 1997. A ne bezdůvodně.

Následně se začal objevovat i v Hollywoodu. Nebylo to žádné terno, ale jeho nejzásadnější role v HANEBNÝCH PANCHARTECH ho proslavila, kde se dalo. Hraje tu totiž jednoho z panchartů, seržanta Hugo Stiglitze, který byl pověstný tím, že jako německý poddůstojník vyvraždil třináct důstojníků gestapa.

Dlouhá léta je ale také režisér. Specializuje se především na komedie, do kterých rád obsazuje svoje dcery. Nicméně jeho nejhezčí a nejdojemnější film, který kdy natočil je MED V HLAVĚ. Komediální drama, které upřímně a lidsky popisuje život s člověkem, co má toho Němce, na kterého si nikdo nikdy nemůže vzpomenout, když je o něm řeč...

TIL SCHWEIGER

Po dnešním pivu jsem si říkal, že bych mohl přidat další podpis do filmového deníčku. Foceno na loňské Vánoce, protože dopis přišel těšně před Vánoci, což bylo super. Překvapení před Vánoci je jako když Vás něco trápí, něco řešíte, a najednou se Vám někdo ozve, že jste něco vyhráli. A vy jste to opravdu vyhráli. No prostě super :-) Takže...

Pro nás, Čechy, je asi jeho nejzásadnější rolí významný český bojovník proti nacismu - Jan Zelenka-Hájský v anglickém filmu Anthropoid. Jistě si ho ale vybavíte například i v sérii Hunger Games coby postavu hlasatele her - Claudiuse Templesmitha.

Osobně ho vidím ještě například v postavě skřítka Dobbyho v sérii Harryho Pottera a herecky si svým originálním vzezřením nešel nevšimnout ve filmech jako jsou Sněhulák, Atomic Blonde, Captain America, Jeden musí z kola ven, Město Ember nebo politický Duel Frost/Nixon.

TOBY JONES, který mi po sedmi měsících dorazil i s věnovačkou.

Rok se s rokem sešel a já si všiml, že jsem po vydání nové verze ČSFD nic nepřidal do deníčku. Tímto příspěvkem bych to rád změnil a ukázal Vám kus z jedné z mých radostí - sběru podpisů herců a hereček.

Poprvé jsem jí opravdu vnímal, když jsme s přítelkyní byli první měsíce spolu a pustili si Thelmu a Louise, kde hraje Louise. Také je to ale čarodějka Jane z Čarodějek z Eastwicku, dědička tabákového impéria Doris z britsky satirické romantické komedie Bernard a Doris nebo zlá královna Narissa z krásné pohádky Kouzelná romance. Do svých filmů si ji pozvali i takové legendy jako bratři Wachovští nebo Peter Jackson. No a právě tato herečka mi krásně odpověděla na můj dopis a žádost o podpis - Susan Sarandon.

Nedávno přítelkyni přišla nabídka, která se neodmítá. Roční bezplatný přístup do Apple TV+. Nu což, loni jsem během karantény rozjel ve velkém Netflix, tak proč to letos nezkusit s Apple TV+. Neváhal jsem, aplikaci nainstaloval do televize a jal se studovat, co všechno tato internetová televizní stanice nabízí.

Prvně mě překvapilo to, že toho na Apple TV+ není mnoho. Na druhou stranu, namlsanost Netflixu z množství pořadů, filmů, seriálů a dokumentů postupem času přešla v nechutenství, takže jsem to ve výsledku příjemně uvítal. Říkal jsem si, že budu mít alespoň příležitost většinu shlédnout a udělat si ucelený obrázek.

Začal jsem s filmy. Ve většině případů to funguje tak, že si zaplatí nějakou hvězdu. Buď režisérskou nebo hereckou a na ní to pak naroubují. Největším překvapením pro mě jednoznačně byli Vlkochodci. Hned se u mě staly jednou z nejhezčích kreslených pohádek za poslední roky. Navíc mě uvedla i do animovaného světa samotného tvůrce, kterým je Tomm Moore a nahlodalo mě to k tomu pustit si i jeho starší filmy. Druhé překvapení pro mě pak byl film Cherry, který mají na svědomí bratři Russovi a po mnoha letech se s ním oprostili od Marvelu, kde se krásně rozjeli a v tomto životním dramatu všechno epické, co se naučili, spojili do jednoho, žánrového crossoveru, který nemá chybu. Musím říct, že nechápu absenci na nominacích na letošní Oskary, které mi navíc letos přijdou ultra špatné. Zbytek filmů z nabídky už mě tolik nezaujal.

Kratší odstaveček bych si rád nechal i pro dokumenty. I dokumenty totiž patří k obsahu internetové televize a tady je to přesně o tom, co Vás vlastně zajímá. Mě zajímal Příběh Bestie Boys a Ohnivé koule: Návštěvníci z temných světů. Zde opět Apple TV+ nenechala nic náhodě a první dokument zfilmoval Spike Jonze, zatímco druhý Werner Herzog. Takže kvalita taktéž jednoznačně zajištěna.

Samotnou kapitolou a časově nejvýznamnějším článkem jsou seriály. Tady jsem dal takřka všechny, až na pár výjimek, a pokud jsem některé neshlédl celé, tak jsem dal jejich většinu. Nápadů je tu hodně, sem tam mě zklamalo jejich zpracování, které mohlo být lepší, ale pořád jsou tu kousky, které si zaslouží velkou pozornost a dokonce tu jsou seriály, které jsou takovým nenápadným, skrytým diamantem této televize.

Po komediální stránce to vyhrál Ted Lasso. Nápad, kde v rozvodovém řízení bývalá manželka získá fotbalový klub hrající v Premiere League a ze vzteku se rozhodne naverbovat trenéra Teda. Američana, který fotbal neviděl ani z televize, ale vládne klasickým americkým nadšením, aby zničil klubu reputaci. Tam určitě budu pokračovat s dalšími sériemi a už se na Jasona Sudeikise moc těším…

Zbytek, který stojí za zájem je z ranku dramat a dále. Originální je například izraelská špionážní série Teherán, která rozjíždí napjaté sekvence mezi horkou linkou Izrael – Írán. O čem se pro změnu hodně mluvilo a mluvit jistě ještě bude je seriál The Morning Show, který vypráví příběh moderátorů z ranní show, kde jeden z těch dvou je obviněn ze znásilnění a rozjíždí se tak kolem něj americké praktiky metoo hnutí. Skladba výborných herců tímto seriálem vládne – Reese Witherspoon, Jennifer Aniston, Steve Carell, Billy Crudup a Mark Duplass – a určitě dám šanci dalším sériím. Třetím příjemným překvapením je série Defending Jacob, kterou jsem dal jenom proto, že v něm hraje Chris Evans, abych byl následně velice příjemně v šoku ze skvělé skandinávské atmosféry. Tu zde podpořil jak norský režisér Morten Tyldum, tak islandský hudební skladatel Atli Örvarsson. Posledním velkým překvapením pro mě je pak seriál Home Before Dark, který je takovou nenápadnou odpovědí na Stranger Things Hlavně proto, že hlavními hrdiny jsou děti, které z nadšení vyšetřují historický případ zmizení na jednom americkém maloměstě. Abych ale nebyl úplný ignorant, také určitě stojí za zájem i hard sci-fi seriál For All Mankind, na kterém se Apple TV+ hodně realizuje, protože tu v rámci alternativní reality vypráví příběh o tom, jak na Měsíci poprvé nepřistáli Američani, ale Rusové…a tuto myšlenku zajímavě rozvíjí jak politicky, tak dobyvatelsky, vše v teoretické rovině, co by kdyby. Nicméně NASA tu není jenom filozofickým institutem, tak jak jí známe dnes, ale opravdovou agenturou, která jedná. Kvalita seriálu je taková kolísavá, ale pro námět jsem si říkal, že by byla škoda, kdybych ji zde opomněl zmínit.

Více zajímavého toho na Apple TV+ nebylo. Opravdu toho není mnoho, ale z toho mála musím říct, že tak polovina stojí vysloveně za zájem. Pracují se známými tvůrci, zpracovávají originální témata a jediné, co je navíc, tak skutečnost, že v příbězích ze současností neustále někomu vyzvání dobře známý iPhone vyzváněcí tón. A to není úplně špatná reklama, když pominu, že jsem se u jejich seriálů nebo filmů docela příjemně pobavil, mnohdy i s pětihvězdičkovým nadšením. Doufám tedy, že to bude i nadále. A když tyto zážitky budou chodit s občasnou mírou, ale za to s vysokou kvalitou, tak se zlobit určitě nebudu.

Musím se přiznat, že italského producenta a DJe známého coby Vitalic mám v hledáčku už několik let. Vlastně od doby, kdy jsem ve svých jedenácti poslouchal stále hodně solidní italo disco kompilaci Il Grande Viaggio Di Gigi D'Agostino Vol. 1, ve které měl jeden ze svých kousků.

Netušil jsem ale, že je strůjce i filmové hudby k jednomu dost avantgardnímu kousku Legenda o Kašparu Hauserovi, ke kterému jsem narazil náhodou právě skrz FB účet samotného producenta. Hermafrodit Kašpar je avantgardní jak hovado, ale zajímavou formou naráží na DJská úskalí a k tomu Vám hraje hodně slušný elektronický podklad s ještě hezčím mořským pozadím v zádech. V době, kdy Daft Punk vyhlásili konec, je třeba hledat utěšení v kvalitách jiných producentů...a Vitalic je určitě jeden z těch, kteří za pozornost rozhodně stojí.

Níže jedna scéna z filmu, která mluví za vše. 

Když jste doma dlouho sami, jedete filmy, seriály, čtete knihy, hrajete na počítači hry nebo dle možností sportujete, tak prostě mermomocí jednou přijde stopka, kdy Vás to všechno semele a Vy nemáte moc chuť a tendenci pokračovat s čímkoliv dalším, byť v každém shledáváte svůj smysl. Dnešní doba je na tohle strašná a celorepubliková karanténa v podobě zavřených okresů to akorát umocnila. Přemýšlel jsem tedy co se sebou a vzpomněl si na Mr. Kubelík Show, na kterou jsem tenkrát náhodou narazil, když ji propagoval Mikoláš Tuček (herní novinář, kterého zasvěcení jistě znají) a tak zkusil pár dalších dílů...

...nakonec jsem ale k mému překvapení skončil u této talk show na hezkých pár hodin. Nikde jinde totiž hosta nepohostí dobrým jídlem a pivem, popřípadě kořalkou. Nikde jinde se Vám moderátor nevykropí jak Dán. Nikde jinde jsem nezažil takřka pětihodinový stream u jídla a piva, na který jsem koukal od začátku do konce a končil někdy po třetí hodině noční. U jednoho stolu se totiž sešel jak pan moderátor Petr Kubelík, herní vývojář Dan Vávra, Řezník, policajt a příležitostný účastník Policajtů v akci Petr Reif, herec David Matásek a ilustrátor Vladimír Strejček. Chlapy se tu sešli nad čepovaným pivem (což je pro mě aktuálně už několik měsíců spíš utopie, než běžný večerní splněný sen v oblíbené hospodě u Tetřeva) a tak si prostě po chlapsku pokecali. A pokecali si tak, jak kdybych u toho stolu seděl s nimi, pil to pivo, hodoval a pomalu upadal do podroušeného stavu, což se chlapům docela obstojně dařilo a s každou další hodinou (z těch pěti hodin) to bylo lepší a lepší...dokud si pro ně nepřišla policie :-)

Ale to bych tu mluvil jen o jednom videu. Mr. Kubelík Show si totiž zaslouží pozornost komplexně. Tvůrci si do ní totiž zvou nesmírně zajímavé osobnosti. Mnohdy i osobnosti, na které jsem dokázal změnit názor, ale i osobnosti, nad kterými jsem se utvrdil v tom, co si o nich myslím. Moderátor do hostů totiž rve pálivé jídlo, palivost jídla postupně stupňuje, a aby toho nebylo málo, často se jich ptá na pikantní a osobní otázky a předpokládá, že pálivá huba je umocní v tom, že řeknou něco vysloveně od srdce. A od srdce se tu mluví více než často.

Nechci předjímat, ale musím říct, že tohle je asi nejlepší talkshow, kterou jsem za dlouhou dobu viděl. Ne-li nejlepší, kterou jsem kdy viděl. S výborným nápadem, čepovaným pivem (což tady záměrně podruhé připomínám) a atmosférou, která je totálně nezaměnitelná. Až svět zase bude normální, vypravím se do Prahy a dám si v Žebírkově nějakou dobrotu. To je teď můj největší sen a cíl v letošním roce. Třeba to zkurvená vláda umožní...:-)

Jako inspiraci níže posílám první video, které mě do světa Mr. Kubelík Show vpravilo, třeba zaujme i Vás :-)

Nedávno jsem dal šanci nové české fantasy pohádce Princezna zakletá v čase, která se reprezentuje více jako fantasy, než jako pohádka, což mě samo o sobě dost imponovalo. Po shlédnutí jsem pak pěl ódy v komentáři, ale to, co mě opravdu zarazilo, tak skutečnost, že hudba Lukáše Daniela Paříka nedostala ani nominaci na Českého lva, protože tak epickou záležitost (určenou pro film) tu zřejmě nikdo ještě nikdy nesložil.

Přiznám se, že jsem předem titulní skladbu Tam za řekou, kterou nazpívala československá superstar Tereza Mašková, neposlouchal. Nechal jsem si to až k samotnému filmu. Film pak rozjel klasický, ale ve fantasy nebo sci-fi neskutečně vděčný námět, a to námět časové smyčky, který tu byl blockbusterově třeba Na hraně zítřka, ale fanoušci Hvězdné brány si jistě vzpomenou i na jeden z nejlepších dílů, jak se plukovník Jack O´Neill pořád točí v čase a sem tam si zahraje golf s hvězdnou bránou a sem tam mu z toho v jídelně hrábne a z hořčice a kečupu kreslí na papírový talíř smajlíky. 

Níže bych ale jako ukázku chtěl pustit jinou skladbu, a to druhou vokálovou záležitost Tam za řekou, kterou s neskutečným citem nazpívala Eliška Křenková. Pokud si ale pustíte i instrumentální skladby, dočkáte se takového orchestrálního zážitku, jaký jsem v českém filmu asi ještě nezažil. Neskutečné. Sám autor říká, že se inspiroval v Hollywoodu a já musím uznale pokývat. 

Ke skvělému fantasy přidal úžasnou hudbu a spolu s neokoukanými hereckými tvářemi a vysloveně vydařenými efekty, se tak stal součástí něčeho jedinečného. Tak jedinečného, že týden po uvedení kin se kina zavřela a tato pohádka tak aktuální shání své fanoušky na platformě zakulturou.online, tak neváhejte a pusťte si jí doma pro děti nebo pro radost. Těch 179 Kč za to rozhodně stojí!

https://zakulturou.online/