Oskar

Aby mohl točit neutrální filmy á la Na samotě u lesa, musel se Jiří Menzel vykoupit bezobsažnou agitkou o budování sídliště. Vyčvěchtal se v normalizačním bahně a šel suchou nohou dál. Bylo by laciné a trapné mu to vyčítat, ale stejně lacině a trapně se chová on v porevoluční éře, když kritizuje "poklesky" Václava Vorlíčka či Oldřicha Lipského a hází je do jednoho rudého pytle se zrůdnostmi Trapla a Čecha. To je zbabělé a hloupé. Jinak samotný film za 20%

Hoffmanovi kdysi ublížila mladá kolegyně z práce, on ji vydíráním přinutí, aby strávila týden v jeho bytě a rozehrává zlomyslnou psychohru. Ze začátku se hlavní hrdina jeví jako narušené chladnokrevné monstrum, ale postupně se dopátráme dalších souvislostí a zjistíme, že za tou krutostí je volání o pomoc... Neexistuje herec, který by se pro tu roli hodil líp než Peter Sellers, sám taková tvář pod maskou. A je to hlavně jeho kreace, co ten film drží nad hladinou průměru, protože tak nenápaditou dramatizaci knihy jsem už dlouho neviděl. O tom, co se dá ukázat konkrétní situací, protagonisté dlouze a nezajímavě rozprávějí, každou chvíli "důležitě" nakousnou něco, co pak není dopovězeno atd. V Geblerově románu je to asi všechno jasnější, ale že bych ho teď začal dychtivě shánět po antikvariátech, abych se dozvěděl víc? Ne ne, tak zajímavý příběh to zas není. Špatný film to není, ale měl na víc. 70%

A je to tady! Po Tatiho pošťáckém preludiu se zrodil pan Hulot. Postava ze starého světa, vhozená do vln moderní civilizace se všemi jejími nástrahami. Ten kontrast byl sice stoprocentně využitý až v Mém strýčkovi a Playtimu, ale už Prázdniny pracují s něčím podobným. S konfrontací evropských národních povah. Vzorky byly shromážděny na dovolené v přímořském letovisku a ponechány svému osudu a autorově hravosti a kombinačním schopnostem. Jacques Tati ve všech filmech variuje různé gagy němé éry, ale daleko nápaditěji, pomocí metafor, asociací a - nemám pro to jiný výraz - přeludů. Takže když se třeba Hulot zamotá do kožešiny před krbem, vypadá to, že se mu do kotníku zahryzlo živé zvíře a zběsile ho pronásleduje. Když se mu lodička, ve které pluje, přelomí a nebohý Hulot se snaží vyprostit ze sevření přídě a zádě, rekreanti prchají z pláže v domnění, že se k nim blíží vodní příšera, hladově klapající čelistmi. :-) A to už nemluvím o perfektně vygradované scéně s pohřbem. Tady někde začala tradice vizuelních gagů, které byly tak typické pro francouzskou komedii dalších desetiletí. 80%

Pokračování velmi povedeného filmu bez účasti jediného původního herce nebudí mnoho důvěry, že? Ono by to dopadlo špatně, kdyby se do hry vrátily tytéž postavy s jinou podobou a násilně otevíraly dávno uzavřený příběh prvního filmu. To se tak docela nestalo a proto je lepší se na srovnávání vykašlat a hodnotit Podraz II. jako autonomní film. A jako takový není vůbec špatný! Ve hře je opět sázková kancelář, ale podraz se tentokrát týká boxu a v popředí není dvojice sympatických darebů (ti jsou jen nástroji cizího mozku), ale mazaný kmotr Jackie Gleason a okouzlující zlodějka Teri Garrová. Miluju scénu, kdy tahle dvojka dokonale ztrapní hulvátského bosse Makalinského. Nadstandartní zábava, kterou dost možná ještě vylepšil prvotřídní dabing v čele s Rudolfem Hrušínským. 70%

Jako notorický nespavec vím, že noc je jako stvořená pro přemítání o smyslu života, rekapitulaci osobních (ne)úspěchů a zároveň trochu náměsíčný nadhled nad tím vším. Hrdinové tohoto filmu se takhle noc co noc scházejí nad kafem, analyzují události svého života a navzájem neznají ani svá příjmení. To je trochu jako z mého života a proto mám ten film rád. A teď řeknu kacířskou větu: mám ho dokonce o něco radši než Ztraceno v překladu na stejné téma. Tak, je to venku. 80%

Milá romantická komedie o nerozhodném spisovateli a rázné písařce. To, že se odehrává ve dvou paralelních dějových liniích - v realitě a Alexově příběhu, kam oba vstupují jako postavy - není nic nového (Jak zabít svou ženu, Muž z Acapulca, Pozor na Harryho atd.), ale hlavně je to nápad, který se vyčerpá dřív než začne (jakmile se Kate Hudsonová objeví ve třech rolích) a pak už jen zdržuje. Osobně jsem se mnohem víc bavil u ryze konverzačních civilních scén. Ty jsou líp napsané a mezi Wilsonem a Hudsonovou přeskakují jiskry jako v zapalovači. Vzdáleně to připomíná staré dobré upovídané filmy jako Bosé nohy v parku nebo Příští rok ve stejnou dobu. 60%

Nejnetypičtější richardovka. Tentokrát žádné sólo pro jednoho popletu, ale kolektivní crazy komedie s rovnocennými postavami. Zabouchnuté dveře přivedou mladou dívku do bytu souseda, který čeká jinou dámskou návštěvu, vrací se slečnin žárlivý přítel, nachází souseda ve svém bytě atd. Prostě situace tak komplikovaná, že největší chybou by bylo chtít ji racionálně vysvětlovat. Zvlášť když má každý ze zúčastněných dobrý důvod neříkat celou pravdu... Tak jako v předchozích filmech Edouarda Molinara (Oskar, Klec bláznů). Jediný zádrhel vidím v nevhodném obsazení Richarda Bohringera. Ano, pro roli cholerického žárlivce s vraždou v očích se typově hodí. Jenže problém nastane v poslední třetině, kde se přehoupne do jiné polohy. Tam to začne povážlivě drhnout, nudit a jinak svižné komedii to kazí gradaci. 60%

Musím říct, že dřív jsem viděl americký remake (Ptačí klec) a s tím jsem byl natolik spokojen, že jsem si nedovedl představit, v čem je asi originál lepší. A teď už to vím. V ničem. Naprosto bezprecedentní kvalitativní shoda. Srovnávat můžeme jen na bázi "mám/nemám rád toho a toho herce". Já třeba nemám rád Robina Williamse, který hraje v remaku, ale stejně nesympatický je mi Ugo Tognazzi v originálu. ;-) Jeden rozdíl ale přece jenom vidím. V odůvodnění zápletky. Dcera známého politika si chce vzít muže, vychovaného homosexuálním párem, který je nucen před jejími rodiči sehrát divadélko o standartní rodince s pohlavní remízou. No a zdá se mi, že tady je důvod toho všeho spíš ve vrozené tendenci Francouzů dělat ze všeho tyjátr, kdežto v remaku se jedná o pořádně nabroušenou satiru proti pravicové politice. Obojí chválím. ;-) 80%

Nenápadný thriller, na první pohled vlastně vyniká jen tím, že Anthony Perkins tentokrát nehraje psychopata, ale oběť. Ale pozor! Daleko větší pozornost zasluhuje Geraldine Chaplinová v netypické a záhadné roli. Úplně mě přinutila přehodnotit názor na její herecké ne/kvality (uznejte, že třeba v Na stromě byla hrozná). Zvlášť po pointě, která ji vrhne do úplně jiného světla. Zajímavé. 60%

Gérard Oúry je podle mě nejpreciznější francouzský komediograf. Jeho filmy mívají dokonale vyvážené všechny složky, poctivou výpravu, dobrou hudbu a energii jako bedna dynamitu (vzpomeňte jen na Pošetilost mocných!). Až na Pomstu opeřeného hada. Nevím, co se stalo, ale na tom filmu je snad úplně všechno špatně. Počínaje Coluchovým účesem (takhle nějak by mohl vypadat homosexuální prostitut na penzi), přes hromadu vulgarit, elektronické pazvuky místo hudby, až po nezajímavou zápletku. Která mimochodem nemá nic společného s oním románem Edgara Wallace. Už jsem tím možná otravný, ale stejně to napíšu. Diagnóza: osmdesátá léta. 20%