sedm.1

Další z mnoha variací na řádění Leatherface, tentokrát od rutinéra Marcuse Nispela, který později nabídl i svou verzi Pátku 13, kterou ovšem totálně posral a Conana, který byl naopak docela zábavnou jízdou, no a mezi těmito filmy se někde kvalitativně nachází právě tento Texaský masakr, který sice ve většině ohledech funguje a v podstatě přináší přesně to, co by od něj divák měl očekávat, jenže zároveň nenabízí nic, kvůli čemu bych mohl říct, wow, tak tuhle verzi si každý musíte dát, jelikož za to fakt stojí. Ne, bohužel, není to žádná pecka, prostě průměrně zpracovaný horor, kterých je vážně nespočitatelně. Každopádně co musím určitě na tomto snímku vyzdvihnout, tak to je jednoznačně perfektní, upoceně lepkavá a syrová atmosféra, která má fakt koule a která je prostě vážně ukázkově působivá, no a vážně povedené jsou i postavy a jejich herečtí představitelé, kteří se svých rolí ujali zatraceně výrazným a sympatickým způsobem. Zápletka pak sice není nikterak převratná, nápaditá a nepřináší nic, co by nebylo použito už mnohokrát všude jinde, nicméně zpracovaná jesvižně a chvílemi i napínavě, takže asi v pořádku. No a co se týče přímo hororových prvků, jako je krvavost, či brutálnost, tak zde toho příliš není, a i když se tu tedy pár efektů objeví, tak za mě se to po této stránce drží dost při zemi, což je z mé strany jednoznačně největší výtka. Ve výsledku se tak zkrátka jedná rozhodně o působivou a funkční podívanou, na druhou stranu jak jsem ale již zmiňoval, se prostě zároveň jedná o rutinu, která vlastně nemá moc čím opravdu zaujmout.

Až do závěrečné pointy se jedná o film přesně dle mého gusta, kde jsem si užíval skutečně naprosto všechno. Samotná zápletka tedy sice není vůbec originální, což mě ovšem vůbec nevadilo, jelikož její zpracování je tu prostě skvělé, hned od začátku to nabere doslova zběsilé tempo, styl vyprávění ve dvou časových liniích se perfektně prolíná a výborným způsobem postupně poodkrývá, co se v daném domě stalo, množství napínavých scén je zde zatraceně velké, k působivému  prostředí a s tím spjaté atmosféře pak nemám snad ani slov, veškeré postavy musím označit též za sympatické a částečné využití found-footage pak pro mě představovalo takovou třešničku na dortu, jelikož tento styl zpracování ve filmech mám fakt zatraceně rád. Prostě vše tu fungovalo a působilo vážně nadprůměrným způsobem, jenže jak jsem zmiňoval, v závěru se tvůrci vytasili s pointou, respektive zvratem, který onen můj dosavadní pozitivní dojem nekompromisně spláchl do hajzlu a fakt jako netuším, co to mělo znamenat, jelikož to jednak nedávalo vůbec smysl a jednak to bylo neuvěřitelně pitomé, nepůsobivé a snad až trapné. Mě ten závěr zkrátka ani trochu nesedl a je fakt škoda, že tvůrci nevymysleli něco jiného, jelikož pak by se jednalo o parádní záležitost, s tímto vyústěním to ale v podstatě nestojí za nic.

Hit Mana lze asi vskutku považovat za poměrně originální romantickou podívanou, to je ale asi tak vše pozitivní, co jsem na tom filmu našel. Pravda, ještě tedy Glen Powell tu působí minimálně pro mě překvapivě sympatickým výkonem, jelikož já ho až doposud znal jen jako představitele ulízaných, nesympatických, namachrovaných týpků, tady jsem ho ovšem dokázal vnímat v jiném, dobrém světle a nejspíš mu díky této roli dám ještě v budoucnu šanci přesvědčit mě o tom, že to zde nebyla z jeho strany jen šťastná náhoda. Ve všech ostatních ohledech mě tento film ovšem nedokázal zaujmout vůbec, ovšem to nejzásadnější je to, jak strašně moc nezáživně je to celé zpracovaný. Já si vážně nemohu pomoct, ale já z toho filmu mám skutečně pocit, že za celé ty téměř dvě hodiny se tam neudála snad jedna jediná výraznější scéna, moment, dialog, či prostě jakýkoliv prvek, co by mě dokázal zaujmout. Ústřední hrdina jen mele a mele, nepřetržitě okolo sebe hází hlubokomyslné myšlenky, díky kterým se to pak celé snaží být chytřejší, než to ve skutečnosti ovšem je, přesvědčit se o tom ale nejspíš nepodaří nikoho. Zápletka je pak doslova plytká, především v druhé polovině naprosto nefunkční a kostrbatá, a v závěru pak až směšně naivní. Styl, atmosféru, nebo nějaký osobitý tvůrčí styl se této podívané též netýká a jen tak mimochodem, žánrové zařazení akce/komedie je zcela mimo mísu, jelikož akční tu není ani jedna jediná vteřina a považovat to za komedii je též rozhodně přehnané, když už, tak bych použil termín jemné odlehčení, ale vtipný to fakt nemá být čím. Hit Man tak sice disponuje nevšedním pojetím klasické romantické podívané, nicméně jeho zpracování má do jakékoliv zábavnosti a pozitivního vnímání opravdu dost daleko.