UncleG

Dobrý den, vítáme vás na Filmových novinkách. Během půl hodiny probereme hity, které aktuálně míří do kin. A to podle jednotného kopyta: Představíme postavy, odvyprávíme o čem to celé je, pustíme všechny nejzajímavější scény a nakonec vyzradíme, jak to dopadne. To abyste mohli jít do kina perfektně připraveni a nic vás během promítání nepřekvapilo.

Všechno, co jste kdy (ne)chtěli vědět o stanici, jejíž zelenej Pong je často to nejlepší, co lze v bedně chytnout...

To, že je Turínské plátno podovd jako prase, ještě nezamená, že si o jeho původu můžu vycucat z prstu jakoukoli báchorku a říkat tomu "vědecký závěr" . The Da Vinci Shroud je totiž dokument, který názorně ukazuje, jak se dá "pavědeckou demagogií" obhájit libovolná zběsilost. Za obzvlášť vypečené se pak dá považovat porovnávání neostré šmouhy bez rysů s údajnými Leonardovými proporcemi, odvozenými ze dvou obrázků, z nichž jeden prokazatelně NENÍ Leonardův portrét a o druhém se to neví ani s 50% jistotou. Úroveň vědeckých závěrů tohto arcidíla je tu asi tak stejná, jako když se v Brainiacu vyhodí do vzduchu náklaďák s hranolkami na důkaz, že brambory umí létat.

Pro mě je ustřední manželský pár "Strašáků" dokonalou ukázkou naprosto nelogickýho, nereálnýho spojení, který si filmaři vycucali z prstu. Pravděpodobnost, že rozjuchaná sexice, co ráda ukazuje odhlalený poňoukadla dělníkům za oknem, pojme za chotě chudýho, přiblblýho, ťapkajího sucharskýho akademika je asi tak stejná, jako kdyby si Paris Hilton vzala Rainmana. Věřte nebo nevěřte, ale nepraktičtí vědátorští suchoprdi jsou zpravidla Single, dokud si nenajdou odpovídající nepraktický suchoprdí ekvivalent. To není myšlenka z Big Bang Theory, tohle jsou závěry opsané ze života. Na konec tohoto duchaplného komentáře bych ještě rád připoměl, že pokud někomu vychrstnete do ksichtu vroucí tekutinu, zpravidla takového jedince přejdou choutky na COKOLI... A odplazí se do škarpy, kde bude kňučet tak dlouho, než přijede sanita. Ledaže by snad britští venkované byli Terminátoři. Což se ve filmařským světě Sama Peckinpaha může klidně přihodit...

Příběh člověka, jehož jedinou životní motivací je útěk. Obrazně i doslova naplňuje Lupič Johan Rettenberger význam slova "prchat" ve všech myslitelných významech. Když k tomu ještě připočteme skutečnost, že nikdo nedokáže natočit emocionálně prázdný, chladný a až mrazivě odtažitý film, tak jako naši sousedi z Německa, vychází mi Raüber jako jeden z nejlepších odosobněných kousků.

"Zničím tě Khal-Ele! Budu s tebou bojovat tak dlouho, dokud jeden z nás nezahyne"... "No tak ale šup, šup, kluci, už někdo zahyňte. Já na tohle nemám celej den!" ... Muž z oceli je v podstatě dvouhodinové destrukční derby, v němž se Superman mlátí s generálem Zodem a jeho nohsledy. Což by nemuselo bejt zas tak špatný pokoukání, kdyby celá akce nespočívala v tom, že rival A zvedne rivala B a prohodí ho VŠÍM za asistence největšího výbuchu na světě. Protože jsou ale oba okostýmovaní šašci nezničitelní a v podstatě necítí bolest, je to asi tak stejně napínavý, jako sledovat dva haranty hrající Čerýho Petra, kterým v balíčku chybí právě ta jediná zásadní karta. Zdá se, že onen černej Petr tentokrát zbyl v zuce Zacku Snyderovi. A co hůř... Stopil ho schválně!

Osobní poznámka: Před zhlédnutím filmu si zpravidla nedělám "research" o čem to celé je, v jaké zemi se to odehrává a kdo nakonec umře. Nedělám to proto, anóbrž se chci nechat překvapit. Jenže u Gomorry jsem na "překvap mě" efektu celkem krutě dojel. Protože než jsem se stačil jakž takž zorientovat v místě, čase a reálích, běžely závěrečný titulky... Jinak Gomora celkem pěkně (a myslím, že bez příkras) popisuje fungování organizovanýho zločinu - a bere to pěkně od podlahy, přes nejnižší pouliční verbež skrz několik hierarchických pater až k tzv. businessmanům. Jazyk je dokumentární, syrovej a bohužel taky dost nesrozumitelnej - možná toho chci příliš, ale když mě má film bavit, rád bych alespoň rámcově chápal, kdo je kdo nebo z jakých přičin se zrovna dějou nějaký události. Jinak je to stejnej zážitek jako čumet dvě hodiny do rozrytýho mraveniště.

Sbor: "Dup, Dup! Dupity, Dup!" Duet: "Kdo to dupe, kdo to je, že nám nedá pokoje?!" Sbor: "To láska přichází tak tiše..." Ano, to je Pytlákova schovanka aneb "Co věta, to hlod - co hlod, to perla". Nejvíc ale baštím skutečnost, na kolika úrovních a v kolika rozličných polohách se dá rozjet humor v rámci jednoho filmu. Zároveň jde o biák, který se dá vidět desekrát a pokaždé si člověk všimne "něčeho novýho".

Víte, soudruzi, my když natáčíme historickou fresku, musíme si předem uvědomit, že nestačí jenom opakovat známé pravdy a staré fráze... my totiž musíme k tomu našemu Janu Amosovi přistopit tak nějak nově, pokrokově, a revolučně. Soudruzi, my přece musíme našim pracujícím soudruhům, soudružkám i soudruhům žákům základních, ba i středních škol, vysvětlit, že soudruh Komenský ve své pravdě a lásce k lidu, ba i svým novým myšlením směřujícím k pokroku a nikdy zpět, přichystal příchod velké říjnové socialistické revoluce. Ano, soudruzi, přesně podle ideálů souhruha Vé Í Lenina, soudruzi. Že soudruh Komenský tak nějak zapaloval oheň v srdcích soudruhů z české jednoty bratrské, aby si uvědomili, že "niet treba fafárov ni králov"... A že celý svět se může učit od našeho lidově demokratického zřízení, ba dokonce budou škemrat, soudruzi, ti imperalisté, abychom se s nimi podělili o kus té naší moudrosti. A až nastane ta doba, soudruzi, kdy rudá záře zaplane nad Zeměgulí, vedle portrétů našeho milovaného Vladimíra Ilijiče a Josefa Vyseryonoviče, budou viset i portréty našich největších revolucionářů: súdruha Jan Ámose a súdruha Jana Žižky z Trocnova.

Přestože se nepovažuju za tradicionalistu, jeden filmový žánr mě dokáže téměř spolehlivě rozladit - totiž takzvaná "moderní pohádka". Ta totiž, ve většině případů, ve své snaze být prudce inovativní nebo "nová", zasmrádá spíš samoúčelností a rádoby originální neoriginalitou. Micimutr je bohužel výkladní skříní takové samoúčelnosti, poskládaná z moderní a tradiční pohádky tvoří celkem nekonzistetní slepenec. Ve finále tak vzniklo něco, co se pro svou odpudivost dá dokoukat maximálně jednou. Micimutr never more!