pumpkinqueen

Mám v hororech radši komornější atmosféru vymítání; když se posedlý kroutí do nepřirozených pozic, mluví nelidským hrdelním hlasem, občas se otočí nějaký ten krucifix na stěně nebo se pohybují předměty v jeho okolí. Když vám leze mráz po zádech už jen z toho, jak odporně vypadá a zní. Něco z toho jsme tu samozřejmě dostali, ale k tomu spooooustu věcí navrch. A právě ty věci tady budou asi velmi kontroverzním tématem. Někomu by mohly přijít naprosto zbytečné až dokonce rušivé, a samotnou mě překvapilo, že do té skupiny tentokrát nepatřím. Film se trochu "utrhl ze řetězu" a hororovou linku nahradila spíš linka akční. V mnoha ohledech až příliš přehnaná, obzvlášť ve finále, ale já ji nakonec shledala zábavnou. Od začátku byl film navíc laděn do takového odlehčenějšího stylu a vtipy se rozhodně neplýtvalo, a ač to narušilo téměř celou strašidelnost, ke které to mělo slušně našlápnuto, překvapivě to fungovalo. Film krásně odsýpá, nenudíte se, ale pravda je, že pokud čekáte vymítání, u kterého se budete bát a přivírat oči, tak to tady určitě nenajdete a možná budete i naštvaní. Já neměla žádné očekávání, ukázky filmu mě zvlášť nezaujaly, takže jsem byla překvapená příjemně. Bylo to zase něco trochu jiného, žánry se mísily víc, než je ve zvyku, a než já vyhledávám. Musím pochválit kameru, protože film je krásně natočený a vážně se na to koukalo samo. A taky maskéry, protože posedlý by v jiném zpracování mohl působit opravdu děsivě. Ale to by zkrátka Russell Crowe musel přestat vtipkovat. Sama se divím, že mi to sedlo. Příběh dává smysl a není tak děravý, jako to u některých hororových příběhů velmi často bývá. Dostali jsme vysvětlení a odpověď na vše. Takže pokud jste připraveni na akčnější exorcismus plný až přehnaných vizuálních vjemů a efektů, směle do toho.

Neočekávala jsem nic a dostala jsem docela fajn light horůrek na línější odpoledne. V hlavní roli máme dost stylovou babču, která je navíc v až moc dobré formě na to, aby už skončila v důchoďáku, takže je jasné, že ať už se tam děje cokoliv, ona je tou nejlepší adeptkou tomu přijít na kloub. A pak taky jejího vnuka, se kterým mají neobvykle přátelský a na pohled velmi milý vztah. Už jen takhle skutečnost, že v hlavních rolích nejsou takové ty hororové prototypy neustále se opakujících postav, jsem ráda sledovala dál. Ke konci jsem se trochu unáhlila a říkala si, že jestli to teď skončí takhle stroze, tak tomu tu třetí hvězdičku nedám, ale zakončení mě vážně překvapilo, skoro až udivilo. Skončilo to jinak, než jsem očekávala, vyhnulo se to tomu největšímu závěrečnému klišé a to mě hrozně moc potěšilo. Film rozhodně hodnotím jako lepší průměr, přestože strašidelný téměř nebyl a mysteriózní jen tak okrajově. Vůbec by nebyla škoda, kdyby se v rámci hororu trochu přitvrdilo, ale nevadí, i tak to fungovalo.

Moje anime éra je už sice ta tam, ale na hororovou tvorbu se vždycky ráda podívám. Ta asijská sice není pro každého, je hodně odlišná jak od té americké, tak od evropské, ale je hodně různorodá a tak si většinou (skoro) každý přijde na své. Já jsem si tady na své ale vyloženě nepřišla a byla jsem z toho trochu zklamaná. Pár příběhů bylo dobrých, některé byly dost dobré, ale většinu z nich jsem shledala průměrem, někdy i tím slabším. Některé z povídek už měly potenciál na to být děsivé, většinou ale byly bohužel spíš jen děsné... PS: Sóiči, kterého nám bůhvíproč nadělili hned do dvou příběhů, je kandidát na tu vůbec nejotravnější a nejvíc nesnesitelnou postavu vůbec.

Asi nebudu jediná kdo má pocit, že po Stranger Things se spousta režisérů snažila spoléhat na atmosféru osmdesátých let, kterou všichni tak milujeme. No někdy to bohužel opravdu nestačí a třeba tenhle snímek je důkazem toho, že osmdesátky prostě nejsou sázkou na jistotu, ač jsou velmi sympatickým prostředím pro horory. A určitě to nezachrání ani to, že do první půlhodiny nasekáme co nejvíce dobových pecek a dáme důraz na všechny ty nejtypičtější a nejoblíbenější detaily téhle doby, jako jsou krásný káry nebo parádní účesy a vohozy. Nemám ráda, když se film neumí rozhodnout, jakým směrem se bude ucházet. Tenhle příběh se chvíli snažil úmyslně působit jako totální komediální konina a v dalších minutách se tvářil naprosto nepřirozeně vážně. A fakt to na něj neházelo hezké světlo. Hororové komedie můžu, ale myslím si že je dost obtížné natočit nějakou fungující, kdy se příběh nezvrhne v totální trapárnu, kdy přestává fungovat jak humorná, tak hororová linka. A tady vlastně ani pořádně fungovat nezačala. Mělo to pár světlejších okamžiků, kdy se to už začínalo tvářit slibně, ale vždycky se to smetlo do koše s následujícím dějovým zvratem. Jsou páteční večery, kdy jsem docela nenáročným divákem a vážně mi stačí i troška té příjemné atmosféry a nepříliš složitý příběh, ale tohle fakt nešlo.

Býval by to byl velmi sympatický příběh o setkání se s UFO zahrnující poutavé výpovědi, ale bohužel byl trochu špatně podaný. Atmosféra pozdních padesátých let a večerního rádiového vysílání byla od začátku velmi slibná a taková mile tajuplná, ale problém byl v tempu celého snímku. Střídal se totální chaos a divoké dialogy s hrozně utahanými částmi, během kterých bylo těžké udržet pozornost nebo vůbec otevřené oči. První polovina filmu byla obzvlášť slabá, ale tu druhou jsem si naopak užila. Bylo to dost komorní, ale nakonec docela příjemné koukání s nenápadným mysteriózním soundtrackem a vydařenou prací kameramana. Jen mě mrzí ten potenciál, protože z toho šlo vážně vytlačit ještě maliličko víc.

Na Addamsových jsem vyrůstala, jsou mou krevní skupinou a časem jsem si našla cestičku i k jejich mnohem starší, seriálové verzi. Už proto jsem nové Wednesday zasazené v moderní době a naprosto jiném vesmíru tak úplně nevěřila. A stejně tak Burtonovi, kterého jsem sice bezmezně milovala, ale od Alenky mě (až na Frankenweenieho) žádné z jeho děl dostatečně nenadchlo. Teď to ale dokázal prolomit. Jennu Ortegu jsem si jako Wednesday okamžitě a neuvěřitelně zamilovala. Nemůžu říct, že by tomu tak bylo i v případě jejích seriálových rodičů, ale nakonec mi ani ti dva nepřišli zas tak strašní. Další nadšení pramenilo z Věci, neboť byla vždy mou oblíbenou postavou a byla jsem hrozně mile potěšená, kolik prostoru ji bylo dáno. A naopak jsem vůbec nečekala, že to bude právě původní Wednesday aka Christina Ricci, která mi nakonec bude pít krev ze všech nejvíc. Bylo to jiné, byli to moderní Addamsovi obklopení vlkodlaky, sirénami a dalšími příšerkami. Byla to chvílemi taková černohumorná, americky Netflixovská verze Harryho Pottera, ale chvílemi si to díkybohu šlo i vlastní a originální cestou a hlavně to neuvěřitelně bavilo. Fakt bych byla schopná si to celé dát znovu ještě jednou a klidně hned. Jediné, co se mi opravdu, ale opravdu nelíbilo, bylo vyobrazení hlavního záporáka, který působil neuvěřitelně směšně, jak kdyby byl vystřižený z nějakého přihlouplého animáku. S tím jsem se dlouho prala, abych to překousla, ale naštěstí to příběh, napětí a perfektní humorné dialogy překonaly na plné čáře. Nečekala jsem tedy skoro nic a dostala jsem skoro všechno.

Terrifier to táhne jen přes gore, takže pokud ho někdo nedává, nemá smysl se do filmu vůbec pouštět. Art působí od začátku perfektně hororově a v tomhle díle má navíc stejně děsivou kolegyňku, takže se zdá, že to má skvěle našlápnuto. Pravdou je, že já si k Artovi nějak nemůžu vytvořit takový ten kladný záporácký vztah, jako mám k jiným zabijákům z klasických slasherů. Jeho němý smích a morbidní smysl pro humor mě sice občas rozesměje, ale jinak mi je jednoduše nepříjemný a prostě mě neskutečně se*e. Což se může pro někoho zdát i jako plus, protože o to víc jsou pro mě ty nechutné scény na pohled nepříjemné, ale já  těm záporákům ráda tak trochu fandím (typicky Myers, Krueger, Ghostface a další jsou toho příkladem), jinak se tu hru o život tak úplně neužiju. Druhý díl nám na rozdíl od předchozích počinů slibuje nějaký příběh, smysluplnou zápletku a snad i nějaké nové informace o původu Arta? Ale ne, nakonec je to vše jen planý poplach a působí to, jako by se režisér vyžíval jen v těch dokonale detailních a opravdu zvrácených vraždících scénách a za pochodu se snažil vymyslet něco, čím doplní ten pokus o příběh. Nemyslím si, že se mu to někdy povede, protože zatím to vypadá, že to prostě není a už ani nebude v jeho schopnostech. O Artovi se také nedozvídáme nic nového a tak nadále zůstává jen naprosto plochým vraždícím monstrem, říznutým jakýmsi nadpřirozenem beze smyslu. Někomu to možná stačí, ale mně ne. Když se něco děje, děje se to z nějakého důvodu - a když někdo něco dělá, je tomu taky tak. A proč se Art o Halloweenu zjevuje, co je vlastně zač? Nevíme. Má už svůj druhý film a stále to nevíme. V krátkometrážním snímku tohle možná funguje, ale snažit se to nacpat do dvou hodin? To je směšné. Třetí hvězdička je pouze a jen za detailní gore scény, kterých já osobně ani nejsem příliš velkým fanouškem, ale věřím, že někdo je velmi ocení, protože umění má mnoho podob, a taky za perfektní soundtrack, ten jsem si snad jako jediný užila. Film láká i na svůj vizuál, ale bohužel jako celek stojí za prd.

Fajn být zase po tolika letech v Salemu se sestrami Sandersonovými po boku. Přestože není zápletka s omylem zapálenou černou svící nikterak originální, čemu to vlastně vadí? Byla to hezká podívaná, která nenásilně navazuje na příběh, sestry mají pořád svůj šmrnc i humor a umějí to pořádně rozjet, a to mi po tak dlouhé době přišlo nejkouzelnější. A klobouček jejich dětským hereckým dvojnicím na začátku, ty byly skutečně roztomilé a věrohodné. No a samozřejmě plus za návrat nejen sester, ale i Billyho Butchersona! Celý tenhle návrat se prostě povedl, byl příjemný a já jsem si ho užila.

Naomi Watts a Bobby Cannavale tu byli skvělí. Kdo mi ale pil krev byli ti sousedé. Vím, že to byl jejich úděl, nicméně mně pili krev ve špatném slova smyslu, a to především copatá Mia Farrow. Za tu mi bylo místy až trapně, protože jsem měla pocit, že koukám na nějakou dětskou fantasy pohádku, jak moc byl její charakter přehnaný. Tenhle případ byl pro mě novinka a jeho opravdové znění jsem si tedy vyslechla až po dokončení seriálu a o to víc jsem nechápala to připitomělé ztvárnění některých postav. Všichni je známe nebo dokonce máme; sousedy, kteří nám dělají naschvály a snaží se nás přivést k šílenství. A hádejte co, nemusí nutně vypadat jak magoři vystřižení z nějakého rodinného strašidelného filmu. Dost ale o nich, zkrátka mi jen trochu zkazili takové to serióznější vnímání celého případu, které to podle mě vyžadovalo, protože problém jako tenhle se nedá brát na lehkou váhu a tímhle ho zbytečně zlehčili. Jinak mě to bavilo, příjemně to utíkalo a ve druhé polovině to bylo i dost napínavé. Nezbavím se ale pocitu, že doopravdy to muselo působit daleko víc strašidelně a zoufaleji, než jak se to prezentuje tady, v tomhle odlehčeném a místy bohužel připitomělém kabátku...

Takovou dobu jsem seriálový Scream obcházela a netušila jsem, o co jsem přišla. Páni! Já myslela, že to bude takový ten typicky stupidnější a hodně jednoduchý teen slasher s pár vraždičkami, pitomoučkými středoškoláky a tím to hasne. A ono přestože to místy je jednoduché a spousta postav je pitomoučkých, je to překvapivě pecka. Má to všechno to, co by slasher měl mít. Hororovou atmosféru se spoustou odkazů na jiná díla, sympatické i nesympatické hrdiny, se kterými společně hrajete hru na hledání vraha, opravdové napětí, díky kterému honem pouštíte další díl a především taky kvalitní vraždy, se kterými se na malé město zrovna nešetřilo. Ghostface, byť v trochu podivné masce, to tady kosí pěkně poctivě a jeho telefonáty taky stojí za to. Bylo to stylové, sympatické, zábavné a na páteční večery jak dělané. Tohle já můžu.