AlDelon

Zpustlý scenárista Stan (Serge Gainsbourg) zalévá všechna potěšení i smutek alkoholem, zejména však smrt manželky, která zahynula při autonehodě. Opilecké a zhýralé chování zkrachovaleckého otce však ničí jeho dceru (Charlotte Gainsbourg), která mu navíc neskrývavě dává za vinu smrt své matky. Bouřlivý vztah je přesto v jádru láskyplný a dílem se jej tak nakonec oba snaží vyřešit a také se konečně srovnat s tragédií odchodu milovaného člena rodiny.
Autorský film velikého provokatéra Sergeho Gainsbourga vznikl nedlouho po uvedení jeho bezprecedentní písně „Lemon incest“, jež tehdy šokovala i skalní fanoušky. Charlotte for Ever viditelně na toto přinejmenším navázal. Komorní film, který se odehrává celý v prostředí několika místností lehce potemnělého bytu, z nějž je střídavě vytrháván jen osudovou sekvencí autonehody, je přeplněný mnoha naturalisticky napovídajícími, provokujícími symboly a dvojsmysly. Tyto však důsledně nikdy nic nepojmenují, a mimo konfrontních dialogů, nahoty a explicity autor za přítomnosti minima spoluherců také plně reflektuje sebe a umění obecně. Tuto logiku snímku už pak jen zvýrazňuje fakt dua skutečného otce a skutečné dcery Gainsbourgových v daných rolích i autorův hudební doprovod.

Studentský film z FAMU Vladimíra Merty reflektuje špatnou situaci pražské dopravy na počátku sedmdesátých let. Tu záměrně přirovnává k rakovině – k tepnám, které kornatějí. Tomu odpovídá i nezvyklý nádech černobílé kamery, obrazově bohaté. Ta je tísnivě melancholická, s přesahem do mystična. Nezvyklé je použití zahraniční hudby, taktéž mystické, mimo jiné z dílny Pink Floyd. Celý film dokreslují civilní a velmi kritické hlasy lidí bez tváří, a jeden hlas odborný, znějící jako syrový rozsudek lékaře z konce místnosti. Divákovi bude film Rakovina jistě evokovat normalizační dobu a samotný film se zdát undergroundovou kritikou.

Sergio Leone se o něm vyjádřil, jako o nejlepším herci, se kterým kdy točil, a jiný italský režisér, Sergio Sollima, zase jako o excelentním herci tváře a těla. Pro amerického diváka Paul Kersey, pro zbytek světa tajemný Harmonika v Tenkrát na Západě se prosadil a proslavil do hlavních rolí až před padesátkou, a to v Evropě, kam odešel, aby se pak vrátil zpět do Ameriky, kde se po Přání smrti konečně stal filmovou superstar nejvyšší velikosti. Jeden z patnácti dětí mizerně chudé hornické rodiny, který musel jít v deseti letech fárat do dolů, vystřídal desítky zaměstnání, si později nepřišel na méně než milion amerických dolarů za film. A třebaže pak víceméně spadl do béčkové produkce, jeho jméno je ikonou, synonymem amerického filmového antihrdiny, a za sebe mluvícím bodem v historii kinematografie s kultovním statusem. Hodinový portrét Charlese Bronsona ukáže něco ze zákulisí života, filmů a „nejdrsnějšího chlapa Hollywoodu“.

„...že ty se nebojíš vlastní smrti, že? ... Ty jsi drsňák. Mám ráda drsňáky.“ „Nenosil bych zbraň, kdybych byl drsňák.“ „Ale střílí se ti tak snadno...“ „Protože se snadno vyděsím.“
Aniki Murakawa (Takeshi Kitano), zasloužilý jakuzák unavený životem ve stínu smrti, je v čele skupiny svým bossem vyslán na Okinawu pomoci spřátelenému klanu. Už od začátku ale celá akce smrdí, a když několik jeho mužů padne v přestřelce, odjíždí se zbytkem do odlehlého domku u moře, aby vyčkali dalších rozkazů. Tady odpočívají, hrají hry a dovádí na pláži. K Anikimu se po jednom incidentu přidává dívka a ten se zdá být po dlouhé době šťastný. Jenže skutečnost je jiná než se zdála a nic netušící Murakawa je od bezstarostné hry s frisbee opět vtažen se zbraní v ruce do hry, ve které už se mu nechce bojovat... 
Čtvrtý film hvězdy japonské mediální scény a renesančního Takešiho Kitana, který své filmy nejen režíruje, ale obvykle v nich i hraje nezřídka hlavní role, střihá je a točí podle vlastního scénáře, je už psán zcela pevným rukopisem svého tvůrce. Míchá v sobě tiše prožívané emoce, statické záběry z odstupu, prolínané těmi jeřábovými záběry na strnule hledící tváře, hru střihu, hlubokou symboliku, zejména však všudypřítomnou poetiku přerušovanou akty násilí a neortodoxního humoru a v poslední řadě přítomnost moře i oceňovanou hudbu režisérova dvorního skladatele Joe Hisaishiho. Film díky své účasti na filmovém festivalu v Cannes mezinárodně upozornil na Kitanovu tvorbu a získal si hluboké uznání široké kritiky.
„Ale smrti se nebojíš...“ „Když se bojíš smrti tak dlouho, tak dosáhneš bodu, kdy si budeš přát, abys zemřel.“

Jakmile dokončil svůj, po tvůrčí stránce ne zcela pod svou kontrolou, režisérský debut, začal Takeši Kitano připravovat film, kterým započal filmografii vizionářského filmaře. Producent většiny z nich, Masayuki Mori, a představitel Masakiho, Yūrei Yanagi, o vzniku a zákulisí snímku, který ohlásil nové kinematografické pojetí.

Když odešel z postu režiséra v Japonsku uznávaný klasik žánru Kinji Fukasaku, nabídla produkce tento post herci hlavní role a kultovní postavě japonského showbyznysu Beat Takešimu. Ten se vzápětí chopil i scénáře a nadnesl duch, ve kterém se budou nést jeho další filmy. Producent většiny jeho filmů Masayuki Mori a představitel detektiva Kikuchiho Makoto Ashikawa o vzniku a zákulisí režijního debutu Takešiho Kitana.