kOCOUR

Reno leží 40 minut v posteli, pak se 10 minut proplétá ostnatým drátem a mezi tím jednorázově 5x vejde do scény a stejným stylem někoho zastřelí. A v těch scénách, kde je nucen k psímu pohledu, polemikách o životě a rodinných hodnotách, mi ho bylo opravdu upřimně líto. V takhle špatně napsaném a nudném filmu nemá herec Leonova formátu co dělat!

V podstatě mám pocit, že to nemohlo dopadnout líp – dostal to do ruky někdo, kdo umí točit filmy, poctivě četl komiks, dokonale chápe problematiku přechodů mezi jednotlivými obrázky (škarpy), ctí herní kulturu i popkulturu všeobecně a přiklepli mu hromadu peněz. Orgasticky trikový mišmaš je zcela na místě a dokonale provazuje film/komiks/videohry do celku, jehož jediným problém je to, že to musí být celek. Jako tři nezávislá vyšperkovaná média (a komiks i výbornou videohru tu máme!) působí/by působil mnohem uspokojivěji. Nezřídka jsem měl pocit, že mi pod palci chybí tlačítka, či onen klid a mnohonásobně nižší tempo, kterým se mi informace dostávají pod kůži při louskání malovaných okének; a z hlediska filmového se mi stýská po klasických vypravěčských konstruktech a vlastně i příběhu, který by mě držel v permanenci. Ale jako čistá adaptace černobílých (v obou smyslech) osudů nenápadného teenagera zaseknutého v 90. letech a fantaziích o lásce na celý život to zřejmě nemá jedinou chybu a nešlo pro to udělat víc. Pokud máte po zhlédnutí traileru na mysli nějaké zásadní otázky (hlavně proč se tu děje to, co se tu děje), v podstatě nemá na film valný smysl chodit. Je to drahá hračka pro pár fanatiků, která vtipně ilustruje, jak se dají dětské fantazie vyhrotit a zkřížit s všemožnými odkazy (při čísle 20 jsem přestal počítat). Opakovaný příval úžasných nápadů bych ale nutně nezaměňoval s nějakou hloubkou – je to „pouze“ čirá esence kreativity. P.S. Chris Evans +10000.

Já prostě nesnesu tu dementní schematičnost náhod, útoků na blízké kolem hlavní hrdinky, přesunů na vzdálenost 50 mil za 3 minuty, konvertování obrázků do 3D a pak na zvukovou stopu, ran do hlavy o skálu (protože to přece musí být skála, že?), po kterém se nikomu nic nestane. I na thriller tohohle typu je tu těch typicky gulášoidních wtf momentů až moc. Škoda Julianne, která roli pojímá tak svědomitě a má zjevně pocit, že hraje v minimálně o třídu lepším filmu. A celé vyznění? No tak, s tím neuspěli ani nedávno bratři Hughesovi za mnohem výpravnější rozpočet.

Přes všechna oklepaná klišé je v Inception tak velká koncentrace neotřelých nápadů, které jsem jednou chtěl vidět na plátně, že nemám absolutně co řešit. Takhle chytrý, vrstevnatý, dobře zrežírovaný a vygradovaný film se rodí zcela výjimečně - nevzpomenu si, co by se Inception v těchhle ohledech za poslední roky vyrovnalo (Temný rytíř mě dodnes nechává poměrně chladným).

Nehledě na nadšení v rámci předmluvy čerstvě vydaného paperbacku, kde se tvůrci komiksu zůčastnili natáčení filmu, zůstávají fakta fakty - předloha je tak rozsáhlá, plná jmen i zvratů, že to takhle na ploše devadesáti minut prostě dopadnout muselo: filmoví Losers jsou pouhý kastrát navěšený na "obecně fungující filmová klišé" (kde je sex mezi nejhezčími hlavními hrdiny i zvrat s krevní mstou). A tak lze sdílet aspoň nadšení z toho, že všechny postavy jsou obsazeny bezchybně (Cougar!), je to skvěle nahláškované, dost eye-candy a v druhém plánu to vlastně docela věrně drží onu odpadlicky-béčkovou atmosféru. Ale mohlo toho mít mnohem, ale mnohem víc. Víc stylu, víc všeho. Dotáhnout dialogy, rozkošatit zápletku, ubrat na očekávatelných gestech a zvratech, které nejsou poctou osmdesátkám, ale rychlokvašenou tvůrčí dutinou v tempu jedenadvacátého století. Lenivý Peter Berg by si měl spočítat, že těch pár zpomalených výbuchů už dávno dobrý film nedělá, i když jde od první minuty o přiznané béčko.

Je to vlastně celé v pořádku a koncepčně to úspěšně kopíruje osmdesátá léta, ale jenom tenhle fakt už dneska neobstojí. Doba pokročila a byť jediný originální nápad by neškodil, stejně jako míň keců a víc pořádné akce, která by z Predátorů udělala ony nezničitelné motherfuckery, na které se pokaždé musí hlavou. Zcela rutinní dobrodružství vyšumí z hlavy už po pár hodinách (sáhněte si do svědomí), což se s původními Predátory (jedničkou i dvojkou) prostě nedá srovnat. Zhruba stejný "upgrade" jako Smrtonosná past 4.0. P.S. Hudba je od prvních vteřin filmu geniální.

Takové to rozmáchlé uměníčko s přesahem, které je paradoxně jenom plné banalit. Nejsem škarohlíd z principu, ale nemyslím, že jeden skvělý herecký výkon a dvě perfektně natočené a vygradované scény ospravedlňují tak dlouhý bloudící celek, který si ve finále z čiré marnosti prostě jenom vypomůže tím nejzákladnějším klišé, na které lze ve "velkých dramatech" narazit. Škoda pak té pečlivé melodramatičnost i snahy o originální obrazotvornost - příběhu to slouží jen zpola.

Fear X to načal, Valhalla jde ještě o level dál. Nicolas Winding Refn je Terrence Malick pro následující dekádu, což ale nemusí být nutně kompliment. Onen pověstný balanc mezi intelektuální onanií a hutnou stylovostí bohudík leží na bedrech zázračného slůvka high-definition. A šmrncovních exteriérech. Odmyslete ale tyhle ingredience a zbude vám poctivý kinematografický očistec o očistci, a peklo o pekle jako od Danteho. Podivuhodně přitažlivý, prožitý, ale i protrpěný film, který záhadně dokonale funguje i nefunguje zároveň. Prostě Malickova škola :-).

Brian De Palma míval skvělého studenta. Dokážu si představit, že Scott utratil většinu rozpočtu za drogy.

Trochu jako kdyby student čerstvě po maturitě (a s pohnutým dětsvím) načetl Freuda - a zprvu ho chytla ta záplava informací, ale pak přece jen chtěl ze svého filmu vykřesat něco, co ho v tomhle věku baví sledovat v televizi. Škoda. Právě ta první půlka je strhující, výborně napsaná i zahraná, ale pak už to jde jenom dolů a končí tam za vodou v béčkovém rákosí, kde si žáby kvákají o klišé a o tom, která filmová finále hýbala osmdesátkami. Nemění to samozřejmě nic na tom, že Amanda Seyfried je zcela fascinujícím objektem.