sportovec

ECCE CONSTANTIA nepochybně patří k nejpůsobivějším a nejpropracovanějším Kohoutovým dílům. Na poměrně malé ploše je vytvořena vrstevnatá, nápaditá dramatická struktura, která se zdaleka neomezuje na české téma, jak by se naponejprv dalo očekávat. Překročena je i středoevropská úroveň a do hloubky jde i reprodukce církevních a vnitřních západoevropských poměrů vrcholící stoleté války. Většina dotčených témat je navíc dotčena nepřímo a je součástí zhuštěného Kohoutova autorského přístupu. Propracovaný televizní scénář dynamizuje původní dramatický tvar jištěný neobvyklou, ale neméně zdatnou režií otce a dcery Pistoriusových. Skvělé herecké obsazení tvrdí muziku a skýtá řadu překvapivých hereckých kreací očekávatelných (Adamíra, Růžek, Donutil, Preiss) i příjemně překvapivých (Pelzer, Holub, Tomsová, Kohout). Přítomnostní vstupy fiktivní televize nápaditě uvozované dynamizací středověkého vyobrazení Kostnice dávají poučenému divákovi potřebný nadhled a racionálně prostředkují veškerý průběh a obsah mezního historického kongresu; je tu zdařile prostředkován rozsah, dosah i omezení konciliaristického hnutí. Asi není náhodou, že toto pozoruhodné, nadčasové dílo je dnes prakticky neznámé a je viditelně opomíjené; příliš se vymyká polistopadovým dramatickým standardům současné České televize.

Schopnost francouzských dokumentaristických filmařů natočit více srdečním než "pouze" filmařským způsobem jedinečná díla zpřítomňující dávno zapomenutá fakta a souvislosti je  příslovečná. Osudy křižáckých snah vrcholného středověku dokreslují pro změnu jinou svým způsobem až věčnou pravdu: oprostí-li se lidský důmysl lidského momentu, mění se v až esoterický výtvor, který svou křehkostí nabývá na zranitelnosti a pominutelnosti.

Zdánlivá jednoduchost postavená na Kostkovi, který mluvě o sobě se vlastně pohybuje ve své nejnovější roli, bere dech. Nenásilné přechody k dalším účinkujícím přesně postihují a vyjadřují ty úseky, ke kterým se chtějí vztáhnout a bez výjimky se také vztahují. Předěl mezi odcházející velkou hereckou generací a současnou Thálií prost moralizování a nostalgizování je tu více než patrný - přirozeně a samozřejmě. Forma s obsahem se zkrátka slévá do ideálně dokonalého tvaru.