borsalino

Myslím, že případ Josefa Toufara by měl být denně na náměstí a každý komouš osobně by se ráno měl modlit za odpuštění. Dokument se alespoň částečně snaží vyrovnat se s naší minulostí, za což mu rozhodně náleží velké poděkování.

Dobře natočený dokument o Josefu Toufarovi, kterého si podala naše StB, aby z něj doslova vymlátili to, co si sami vymysleli. Škoda těch divadelních pasáží, určitě by to šlo i bez nich. Mnoho estébáků za války dělalo pro gestapo, a protože zvyk je železná košile, za měsíc bylo přiznání na stole. Co na tom, že bylo vymlácené a Toufar byl podepsán pod něčím, co pravděpodobně ani nečetl, neboť toho nebyl schopen. Co na tom, že všichni museli vědět, že je to celé bouda. Pomocí osvědčených metod dosáhl režim svého, Toufar zemřel, a tak ho zahrabali jako psa. Těžké téma, těžší pochopit, jak ještě dnes může někdo tu komouškou sebranku volit...

Velmi dobře zpracovaný dokument, který věnuje dvaapadesát minut každému prezidentovi zvolenému komunistickou totalitní mocí. Některé momenty jsou známější, zejména u Gottwalda, který je dokumentaristicky mnohem více propraný než například Ludvík Svoboda, jehož aktivní participace na totalitním režimu, je velmi zarážející, včetně neudělení milosti Heliodoru Píkovi či zásadně chybná rozhodnutí v roce 1968. Osobně mi hodně vyhovovalo, že dokument nehodnotil a neobsahoval patetické výlevy, ale pouze předložil informace v dobovém kontextu a vyhodnocení a závěry ponechal na mě. Velmi zdařilé.

Zhmotnění přísloví, když se dva perou, třetí se směje, celkem věrohodně zasazené do prostředí organizovaného zločinu. Na filmu je vidět, že byl natočen v éře, kdy byl hlad po tomto žánru a nikdo si hlavu nelámal, aby byl film koukatelný i za padesát let, je prostě jen jeden z mnoha. Ale celkem slušný.

Poněkud zvláštní drama, ve kterém jsem tak docela nepochopil pohnutky zločince, kterého při troše snahy odhalíte kolem poloviny filmu. Konec osmdesátek se vyznačoval slabšími či vyslověně špatnými scénáři a tento bych označil za slabší.

Pozoruhodně pateticky pojatý dokument, který v podstatě říká, že v míru je všeho dostatek, zatímco ve válce jen útrapy, hlad, bída a jedno neštěstí za druhým (Kassel jsem ohromen, že večer obědval v Toulose a des si nemůže půjčit auto; hospodářství řídí ženy, protože muži jsou na frontě...). Dokument nepřináší nic nového, obecné a smutné pravdy lze napasovat na jakoukoli jinou válku. Úplná ztráta času.

No, zkoukl jsem to, protože jsem byl zvědavý na frantíky, jak budou válet. Dujardin až zase tolik prostoru nedostal a megalomanské drama v tomto pojetí asi není špatné, ale nijak zvlášť mě nebere.

Trochu drsná komedie, ze které chvílemi mrazí a chvílemi jsem se musel smát nad její bizarností. Personifikovaná rakovina, která je vždycky a všude se svým Pánem, při jídle, v bazénu, na záchodě nebo při sexu, je z těch drsnějších úvah, které odlehčuje právě to, že v posteli jsou ve čtyřech. Závěr byl trochu jednodušší, rakovina bojící se krve byla trochu komická, ale jinak mě film opravdu dostal.

Taková průměrná komedie s vtipnym námětem, ale nevyuzitym. Charismatický Dujardin film sice táhl, ale i tak jsem z filmu nic moc neměl.

Mafie prorostlá ve všech složkách státu, včetně policie. Ta je tak stále o krok pozadu za organizací, která po první vraždě zahlazuje stopy dalšími vraždami. Docela slušný snímek.