Tetsuo

Tříhodinová konfese mafiána bez jakékoli stopy sebereflexe.

Vedle Truffautovy Americké noci nejhezčí film o filmu. Zatímco Truffaut ale ukazuje období, kdy se klasická žánrová kinematografie přerodila v moderní, a svým autotematickým dílem to přímo dokládá, tak Altman ukazuje éru "Nového (nového) Hollywoodu", kde producenti opět vládnou příběhům. Hráč velmi vtipnou formou vypráví o tom, jak je producent pohlcen do typizovaného příběhu, jaké sám produkuje. Je to zlý, ale báječný film.

Skoro se bojím, že Lynch to s tím humanizmem myslel vážně, což by ovšem znamenalo, že bych musel jít s hodnocením pořádně dolů.

Pamatuju si na příhodu z LFŠ, kde ex-politik Miroslav Macek vyprávěl publiku o jednom přísném kinaři, který tento film ohodnotil ve svém deníčku slovem "kravina". Macek ex-hibicionista mu (a přítomným dámam) začal vysvětlovat všechny psychonalytické narážky a dosáhl toho, že dotyčný pán doplnil své hodnocení na "psychoanalytická kravina". Hlavní vtip je ovšem v tom, že rádobyhluboký psychoanalytický výklad se jednoduše a okatě nabízí bez jakékoli latence. Lynch si s psychoanalytickými symboly hraje a vlastně je i paroduje, i když tuto parodii nikdy nepředstavuje jako průhlednou a čistou. A právě v tomto "dvojitém kódování" spočívá kouzlo tohoto průkopnického díla filmové postmoderny.

Schizofrenie a rozštěp osobnosti "překopírovány" do samotné struktury vyprávění. Geniálně matoucí podvod na divákovi.

Značně přešlý, vyždímaný a sebevykrádající se Jakubisko. Mimořádně nadhodnocovaný film, který se marně snaží revokovat dřívější kinematografickou éru přelomu 60. a 70. let. Připočítejme nekritické a idiotské vzývání Nostradama a z proklamovaného uměleckého díla se stává blábolivý kýč.

Díky tomuto filmu jsem pochopil, co znamená pojem "lidová hvězda", a proč jí je právě Julia Robertsová. To, co podle premisy vypadá jako běžná politicko-korektní soudnička, nakonec vyroste v životný příběh o "spravedlnosti zdola" - čili pravý opak konvenčních televizních soudních dramat a seriálů.

Soderberh pochopil, co to znamená, když inteligentní planeta není pro lidské výzkumníky jiným světem, ale zrcadlem. Příjemně, až ve francouzském stylu upovídaný film, se složitou střihovou skladbou, zrcadlově reflektující a prolínající různé časové vrstvy, které do sebe hladce zapadají a reagují na sebe tak, že takřka popírají fyzikální a jiné hranice. Solaris ukazuje tu stranu melancholie, která nás sice spojuje s vesmírem, ale hrdinové příběhu se už nikdy nevzepnou k tvořivému kroku. O to je film ve vší své tlumenosti smutnější a působivější.

Ale přiznám, že při scéně souboje s tučňákem v kuchyni jsem se málem po... smíchy.

Zcela jistě nejhorší Van Dammův arénový film. Many shots, One Strike, Quick Edit, žádná choreografie, žádní pořádní soupeři a ten kýčovitě debilní příběh k tomu... fuj.