Kobitch

Zjevení na obrazovkách, které pak dokázal zopakovat snad už jen LOST. Míra adorace Jacka Bauera překročila snesitelnou mez — koukal jsem na Nově i na reprízy dílů a na gymplu jsme řešili každou minutu seriálu. Až do páté série extra kvalita se stoupající tendencí. Půlku zážitku zajistil Sean Callery, jehož soundtracky jsou prostě kulervoucí.

Jako milovník britské verze jsem si nedokázal představit, jak by to za velkou louží mohli udělat lépe. A přece se povedlo. Ne snad, že bych partu Michaela Scotta stavěl nad skvadru Davida Brenta, ale ti pacholci z americké verze mi zkrátka natolik přirostli k srdci, že loučit se s tímto seriálem bylo jako sedět na pohřbu nejlepšího kamaráda. Každou jednu postavu jsem miloval a přišla mi zajímavá, ať už šlo o Phyllis, Creeda, Oscara nebo Kevina. Hluchá místa jsem nezaznamenal, ani odchod Michaela pro mě nepředstavoval úpadek seriálu, naopak jsem ocenil větší důraz na vedlejší postavy. Očekávám, že tak za půl roku začnu rewatch a za další rok další a takto už to doklepu až do smrti, protože sledovat Kancl bylo jako být součástí velké rodiny, kde jsou sice divní strejdové a podivínské tety, ale pořád je to rodina.