Vodnářka

Kam se hrabou naše rukopisy! Slováci to dotáhli dál, zabrali si Svatopluka, pořádají výboje do Maďarska, jejich země...a ta slovenština, první slovanský jazyk, že, centrum všech Slovanů, kolébka všech a všeho...a Velká Morava? To bylo Slovensko, přeci! Znělo by to vtipně, problém je, že tento extrém se netýká jen pár bláznivých žen, které valí klíny do hlavy zmateným Moldavcům, slovenský nacionalismus je naopak hodně ožehavé a nepříjemné téma a snad i lehce doutnající hrozba... Zuzana Piussi do něj odvážně, i když ne stoprocentně komplexně šťourá a snad nezůstane jedinou, kdo s tímhle tématem vyjde ven...

Chvílemi mi těžce unikal smysl a děj, ale stejně to bylo veselý a hezký...

Přiznávám, že jsem čekala asi trochu víc. Pořád je tento rádoby dokument výborný, zábavný, Nick nahodí i pár mouder, o kterých budete přemýšlet i chvíli po filmu, několik scének opravdu pobaví a spletenec opravdových výpovědí a lehce zvrácených stylizací zas tak neruší, ovšem slibované nadšení se jaksi nedostavilo a skvělá vizuální stránka chvílemi děsí až svou neupřímností. Na druhou stranu, žádné z těchto "negativ" by vám rozhodně nemělo zabránit slastnému vnoření se do jednotlivých obrazů a naprosté se oddanosti jejich krásám.

Miro Žbirka to ví, život prostě nehrá fér a je otázka, jak se s tím vypořádat. Hrdinové snímku Andrey Sedláčkové tápou a hledají cesty ven stejně jako každý z nás...systém z venku ovlivňuje jejich osudy víc, než by si přály a problémy se kupí. Snad díky schopné dramaturgii, přirozenému vyprávění, snad díky blízkosti prostředí českému diváku, je velmi jednoduché se postavami ztotožnit, porozumět jejich pohnutkám i nečernobílosti situace, vklouznout do děje, řešit s nimi náročné situace, držet jim palce a pobrečet si nad marností určitých systémů...

"Tragedies are like foreign countries, we never know how to behave towards the natives.." Silně emocionální snímek o neštěstí, samotě, tichu, útěku, zbabělosti...touze, vztahu... Postavy se ztrácejí uprostřed života, předstírají, žijí i nežijí, nacházejí se, ztrácejí, chtějí se pohnout dál, i když to nejde. Z počátečního ticha, zastření, odstupu jeden od druhého, se postavy pomalu, často zmateně a nerozvážně, přibližují, otevírají až k naprosté otevřenosti, ať jde o matku Eleanor, jejího otce, nebo naprosto dokonalou vedoucí semináře. Nedýcháte, stáváte se postavami, toužíte i nechcete být v příběhu s nimi, až vám, stejně jako jejich nejbližším, utečou daleko... Je to sladký, srdíčkový, zamilovaný, ale bez patosu, přehrávání a hollywoodských klíšé...spíš naopak...pohlcující, reálné a neskutečně silné.

Dokumentární zamyšlení nad realitou současného showbusinessu, honem za úspěchem a snad i rodičovskou snahou "dát svému dítěti to nejlepší", nekritické, nesoudící a přesto zanechávající v divákovi tolik otázek. Naštvání na tyranského otce, úchylného rádobyproducenta, co jedenáctiletým holkám kontroluje obvod pasu a snaží se je cestou přes Michala Davida, Káju Gotta a televizní hvězdičky procpat kamsi do zahraničí, se střídá snad i se soucitem a pochopením, že právě tohle je zrovna pro něj vyjádření otcovské lásky ve světě, kde stars na obálkách Blesku jsou na nejvyšší příčce společenského žebříčku. Bohdan Bláhovec citlivě a dokumentárně velmi schopně vykresluje andílkovské vzestupy a absurdity dnešní "společnosti, kterou jsme si sami vytvořili a jediný, koho v tomto dokumentu vinit, jsme tedy právě jenom my..."

Královny to měly vždycky těžké, zvlášť ty, které chtějí vítězit v kráse. Navíc, pokud chtějí vlastně vítězit jejich rodiče...

Prázdný a drsný život pracovníků okolo ropných plošin a průmyslových zón, kde se vše točí jen kolem práce, která stejně ani tolik nevynáší... O to děsivější je pohled syna jednoho z pracovníků, jež už dost let přežívá v jednom karavanu, snažíce se v této oblasti najít něco jako zábavu a čeká na otce, který své výčitky zabíjí alespoň častými telefonáty... Syrová prezentace oblasti a vhled do drsného života chlapce, který si ovšem nic jiného vlastně ani nedokáže představit..

Kdo jiný by mohl více rozumět terapeutické schopnosti filmů, kdo jiný by lépe znal to souznění s filmovými hrdiny a příběhem, to, které vám řekne něco jako 'nejsi v tom sám', nebo 'to bude v pohodě, jsou na tom lidi i hůř'. Pro malého chlapce je terapií právě snímek Kluk na kole a jeho režisér Dardenn, který rozumí jeho problémům ohledně rodiny více než kdokoliv kolem něj. Krásná myšlenka, která by diváka snad i dojala, musela by však být filmově zaznamenána o dost jinak.. Taky by bylo asi fajn, kdyby někam směřovala a nezůstávala jen kdesi ve změti bezcílných myšlenek..

Pocta slavnému herci tak trochu jinak... Magická show nejrůznějších záběrů z několika desítek snímků mapujících částečně pár desítek let filmové historie a hlavně Karloffovy kariéry, sestříhaných do jakýchsi krátkých tematických scének. Dohromady však žádný děj nečekejte, spíše překvapivé, lehce černohumorné, dialogy nejrůznějších postav z nejrůznějších snímků. Černobílý, barevný, ať už ten střih sedí, nebo ne... Jen jsem se pořád nějak nerozhodla, jestli se jedná o geniální, vtipný a parodický úlet pro půlnoční projekci, nebo jenom po chvíli docela nudnou slátaninu béčkových hororů...