Faidra

Na sci-fi s draky jsem se těšila, ale tohle je béčko nejbéčkovatější, kterému chybí i ta béčková zábavnost. Přitom nápad vrazit draka do postapokalyptické sci-fi místo do fantasy nebo pohádky nepostrádá jistou originalitu a při troše snahy se z něj dalo i něco vytřískat. No jo, není každý den posvícení a každý den drakovi hlavu neuseknete.

U Dia! Zklamání větší než Olymp...Ne že bych čekala nějakou historii věrnou podívanou, ale vytřeštěnější jsem snad z kina ještě neodcházela. Prolistování předlohy to ještě zhoršilo, a to jsem myslela, že hůř už být nemůže. Ne že by mě překvapilo vykreslení Sparťanů, takto obyvatel státu podle dnešních měřítek takřka fašistického, jako bojovníků za svobodu a demokracii, přece v každém pořádném pseudohistorickém spektáklu se musí ječet "for freeeeedom!" Vždyť by divák mohl nedejbože odcházet s ušními bubínky v pořádku. Ne že by mě rozhodili Sparťané coby dokonalé ideály řecké krásy a ctnosti proti zdegenerovaným Peršanům, konečně je všeobecně známo, že zatímco Západ je cestou rozumu, estétství a uměřenosti, Východ cválá do pekel cestou dlážděnou zkažeností. Ne že bych si nad Leonidovou hláškou o večeři v pekle, o kterém asi sotva měl Řek v 5. století před Kristem nějakou představu, jen odevzdaně nepovzdechla. Ale přidaná linie s královnou a jejím bojem na domácí frontě už je trochu moc. Ve státě, kde byl náznak toho, že muž dává přednost společnosti své manželky před svými spolubojovníky, pokládán za nebetyčnou ostudu, je Leonidás podán jako podpantofelník domácí, který se bez ujištění své vycmrdlé ženušky, že všechno bude O.K., ani...vy víte co. S politickou korektností to tenhle film jinak moc nevyhrál, ale v poklonkování feministkám se dostal až k plazení se po zemi. Zeus s námi a zlý pryč. A za co ty dvě hvězdičky? Za herce, Butler a Wenham jsou opravdu pěkní chlapi, i když pohled na ty vyholené hrudníky po čase začne přece jen nudit, a za grafiku, třebaže u scény s vlkem jsem se popadala střídavě za břicho a za hlavu. No nic, už to dávno přede mnou řekli jiní lépe, ale po bombastické reklamě to bylo zklamání opravdu grandiózní. Navíc se k tomu druží nepříjemná pachuť vědomí, jak je jistou částí světa vnímáno cokoli na východ od Greenwiche.

Nesourodý děj, nejasné pojetí postav a nemožnou (jaké překvapení) Madonnu v hlavní roli poněkud zachraňují skvělé, byť opravdu podivným způsobem přeložené písně (scéna s You Must Love Me je opravdu působivá) a ironicky charismatický Antonio Banderas, který je docela určitě lepší zpěvák než Madonna herečka.

Neuvěřitelné se stalo skutkem a poprvé v životě ve mně Menzelova adaptace Hrabalovy předlohy zanechala hořkost, zklamání a rozčarování. Možná ne tak úplně zaslouženě, ale při vzpomínce na to, co dokázal Menzel natočit, mi tohle připadlo už jen jako výkřik do prázdna. Ne že by tu nebyly okamžiky hodné zapamatování, kdy je znát, co mohlo z tohohle snímku být (běh za vlakem, výstup pana Skřivánka a německého hosta) a herci, kteří dokázali vdechnout svým postavám život (zcela po zásluze oceněný Martin Huba, Milan Lasica a Oldřich Kaiser). Ale na přebití absence atmosféry a životnosti a naopak nadbytek záběrů výplodů kulinářského umění a odhalených těl, která ve mně zanechala podezření, že Menzel k stáru propadl voyeurství, to nestačilo. Bohužel.