cesmine

Můj názor se asi bude vymykat většině komentářů tady. Ao haru ride je za mě docela masterpiece. Neříkám, že přináší nějaké převratné myšlenky, které jsme ještě nikde jinde nemohli vidět, ale vážně mě to vrátilo o pět let zpátky do mých 16 let. Puberťáci se chovají opravdu jako realističtí, někdy nelogičtí puberťáci. Kao s Futabou mají mezi sebou dokonce i normální fyzický kontakt, jako dva mladí lidi, které to k sobě navzdory všemu strašně moc táhne (je tady větší koncentrace romantických momentů než v jiných deseti shoujo seriálech dohromady), což se v anime až tak často nevidí a mně je to mnohem sympatičtější než obvyklá nepřirozená, do extrémů dotažená ostýchavost. Právě to, že mezi nimi není žádná umělá, dva metry široká bariéra, umožňuje tvůrcům budovat pro mě velmi příjemné napětí, gradaci a vývoj postav, díky kterému mi celý seriál za svých dvanáct dílů celkem přirostl k srdci, ačkoliv jsem si jistá, že by byla spousta věcí, která by se mu dala vytknout. Já jsem se zkrátka rozhodla je nevidět. Líbí se mi přirovnání Futaby k bouřce. Líbí se mi hudba - hlavně skladba I will (a to jak od Chelsy, tak v klavírním podání), která je opravdu krásná a má podle mě zásluhu na dobrých osmdesáti procentech atmosféry některých momentů. A moc se mi líbí něžná animace ze vzpomínek, která vypadá jako vybarvená vodovkami.

Po vizuální stránce ohromně příjemná podívaná, která by měla chytit za srdce, ale nechytila. Přistihla jsem se, že semtam vůbec nedávám pozor, asi protože je to zdlouhavé a od začátku do konce na stejně pochmurné notě a to mě celkem mrzí. Kdyby se nálada filmu trochu proměňovala, domnívám se, že by mě ten konec udeřil mnohem víc. Takhle kolem mě jenom prošel a asi brzy zapadne i se zbytkem filmu v zapomnění.

Z My love story jsem byla trochu nesvá. Čekala jsem něco fakt skvělého a fakt originálního a splnila se mi bohužel pouze ta druhá část a ještě jenom tak na půl. Takeo je fakt správný kluk, ale trošku mi vadilo, že je z něj tvůrci udělali stereotypní karikaturu. Je to takový ten typický silák, co vypadá na první pohled děsivě, ale uvnitř je to skrz na skrz dobrák s vřelým srdíčkem. To za mě docela funguje. Ale proč musí vystupovat hrozně často jako naprostý nadutec? Mně pak tyto okamžiky nepřijdou ani trochu komické, ale je mi z nich akorát nepříjemně. Nejlepším příkladem je asi ta scéna v některém z prvních dílů, kde znásilnil Sunu polibkem. Na to se prostě nedalo koukat. Nebo - proč se ten chlapec na začátku každého dílu představuje? Všichni víme od prvního dílu, že se jmenuješ Gouda a chodíš do prváku na střední. Oceňuji, že pro jednou seriál pojednává o vztahu a ne jen o tom kolotoči nejistot a nedorozumění, které mu předcházejí, tak jako většina shoujo. Protože já mám pocit, že když spolu začnou dvě hlavní postavy chodit, tak tím příběh ani náhodou nekončí a naopak nám to otevře širokou paletu témat, kterým se příběh může dál věnovat, kdežto ty nesmělé tanečky, které předcházejí vzájemnému vyznání, už začínají být pomalu vyčerpané a únavné. Tady ale prvních 10 dílů žádné reálné problémy neřešíme. A pořád zůstáváme v tom stejném kolotoči, kde se potřebujeme ujišťovat, že o nás ten druhý fakt stojí a nevyhneme se přitom (pro mě někdy trochu bolestnému) patosu. A ta přehnaná ostýchavost, co se týká fyzického kontaktu, mi často přišla jako by se sebe Takeo s Rinko navzájem štítili a to není moc cute. První polovinu jsem se rozhodovala, jestli dám jednu nebo dvě hvězdičky. Druhá polovina to zvedla na slabší tři, protože se konečně začalo něco dít, když s tím přišly zamíchat další postavy (například Sunova sestra byla naprosto skvělá). Ale stejně to bylo prostě slabé.

Ironií seriálu je, že nejméně zajímavými postavami, jsou hlavní dva protagonisté. Nozaki své kamarady celou dobu v podstatě jen využívá a pozoruje, aby jejich chování a pocity, které si sám nedokáže ani představit, mohl zaznamenat ve své manze. A Sakura je taková obyč roztomilá stydlivka. Nebýt ostatních bezvadných postav, nebylo by to ani z daleka tak vtipné a odlehčené, což je přesně to, co mě na Gekkan shoujo nejvíc bavilo. Líbí se mi, že hlavní záměr je pobavit diváka komediálními prvky a situacemi, které se seriálu poměrně daří a romantika je nám servírovaná jenom jako taková fajn barevná příloha navíc, přičemž klasické shoujo prvky jsou zde spíš karikované. Navíc to byla prostě velmi příjemná podívaná a hudba byla taky skvělá (obzvlášť jsem si užívala opening). edit: Speciály jsou taky super, určitě doporučuji je zhlédnout. :)

Dva díly věnované Zenovi jsou úplně na jiném levelu než první OVA. Dovídáme se odpovědi na otázky, které nás asi všechny přirozeně napadaly po shlédnutí seriálu, takže mi to nepřišlo jako obyčejný cute fanservis, ale jako plnohodnotná část seriálu, kterou by měl každý vidět. Brečela jsem i jsem se smála, a to je přesně to, co u anime vyhledávám - aby ve mně i za těch 24 minut jednoho dílu, dokázal vyvolat emoce, aniž by to vypadalo, že je ze mě ždímá skrze klišé. Myslím, že tady se to docela povedlo, ačkoliv bez lehkého patosu jsme se neobešli. To ale těmto dvěma dílům odpustím, protože Zeno si ten čas, kde se seznámíme s jeho příběhem, fakt zasloužil.

Bohužel o dost slabší díl, bedozvíme se nic až tak převratného. Naštěstí zůstává rozkošný humor a jiskření mezi Yonou a Hakem, které to za mě dost zachraňuje.

Jak se mi do tohoto anime vůbec nechtělo, protože mám radši slice of life shoujo než tyhle historické pohádkové věci (a taky možná protože je často přirovnáváno k Shirayuki), tak to bylo nakonec překvapivě jedno z nejlepších a anime, které jsem viděla. Byla to nejen krásná podívaná po vizuální stránce podtrhnutá silným soundtrackem, ale hlavně to byl krásný příběh s působivým vývojem postav. Toho se zde dočkaly téměř všechny a žádná z nich mi nepřišla černobílá. Když se někdo choval zle, dostali jsme vysvětlení a backstory, která za tím stála a podobně. Nejsem zrovna fanynka roztomilých slabých holčiček s co největšíma a nejkulatějšíma očima, a u Yony jsem od začátku viděla malou jiskru nějakého vzdoru, která se rozrostla v pořádný oheň. Chtěla bych v té jiskře vidět i trošku šibalství, ale toho se mi nedostalo a často její postava působí spíš pošetile. Ale to jí odpustím. Hakovo teasování mě bavilo fakt hodně a přineslo do příběhu několik opravdu vtipných momentů. A konec mi přišel docela uspokojivý, tak jak byl, ale rozhodně by bylo na co se dívat v další sérii a já bych ji moc ráda viděla. Už je to od roku 2014 ale nějaká doba a moc tomu tedy nevěřím. Budu aspoň doufat a podívám se na bonusové díly. P.S.: pokud bych to měla s tou Shirayuki nakonec srovnat, je tohle naprosto jiný level, u Sněhurky s červenými vlasy jsme se žádného vývoje postav (snad až na prince Raje) nedočkali a od začátku bylo jasné, kdo je hodný a kdo zlý, Sněhurce šlo všechno na co sáhla a taky měl (hlavně ze začátku) skoro každý díl nějakou vlastní zápletku, takže jsem měla častokrát pocit, že sleduju něco na způsob animovaného sitcomu (až na to, že bez té humorné části a s nějakou nevalnou snahou o dobrodružství). Yona of the dawn mě naproti tomu vážně chytla, pouštěla jsem si jeden díl za druhým a nemohla jsem se pokračování dočkat. A to se mi u anime už nějaký čas nestalo.

Kokoro connect vůbec není špatné anime, ale opět mám pocit, že potenciál námětu zde byl lehce promarněný. Dívalo se mi na to fakt dobře, ale zároveň to mnou nijak nepohnulo. Nesmála jsem se, ani jsem nebrečela, nevyvolalo to ve mně téměř žádné emoce a to je hrozná škoda. Jediné, co se serálu celkem povedlo, bylo mě solidně vyděsit - Heartseed je creepy af, ačkoliv naše hlavní pětice všechno neohroženě přijímá a nějak extra se ho nebojí, mě teda děsil hodně. Ty čtyři poslední díly navíc jsou svou hloubkou výrazně nad původními 13. Celkově jsou to ode mě takové slabší 4*, 3 mi přijde za ten nápad málo, ale mrzí mě, že psychologii postav jsme jen tak lechtali po povrchu, ale aspoň tam nějaká snaha o nahlížení do traumat a o jejich řešení byla. Jen škoda, že se to pak vždycky vyřešilo v podstatě samo.

Občas byly ty herecké výkony dost cringe, ale bavila jsem se! Bylo příjemné vidět Love is war v kratší a plytší formě než v anime seriálu, zatímco netrpělivě očekávám třetí sérii. Postavy seriálu mám ráda a byla jsem překvapená, jak dobře je film vystihl (snad až na Chicu, u které si nejsem jistá, jestli byla ve filmu tak špatně vyobrazená, nebo jsem měla jenom ke kreslené verzi větší toleranci), i když byl hodně omezený svým formátem. Na film se toho prostě děje až moc a nenajdeme zde tedy takovou hloubku. Několikrát jsem se fakt ze srdce zasmála, ale myslím, že pokud někdo narazí na film dřív než na seriál, asi se mu to tak líbit nebude. Čtvrtou hvězdu dávám výhradně za “O kawaii koto”, protože to dělá Kanna Hašimoto naprosto dokonale.

Druhá série byla o malinko lepší než první, ale stejně jsem byla trošku zklamaná. Několikrát tady v komentářích zazní, že “pro holky dobrý”, to mě docela rozesmálo. Romantika sice fungovala jak měla, ale některé dialogy o síle, cestě a osudu, které se opakovaly snad v každé epizodě, už mi přišly (i na upjaté Japonsko) patetické a ke konci už jsem z toho byla docela otrávená (a má ženskost mě od toho nějak nezachránila). Seriál měl celkově určitě na víc. Viděla jsem třeba obrovský potenciál v Obim a doufala jsem, že jeho příběhová linie dostane trošku hloubku. Ale je to nakonec opravdu jen jednoduchá dobrodružná romance, která se úpěnlivě soustředí na od samého začátku jasnou hlavní dvojici, mezi kterou to sice fakt hezky jiskří, ale asi mi to nestačilo. Největším mínusem Sněhurky s červenými vlasy je, že jsme se nedočkali žádného vývoje postav (snad až na prince Raje) a od začátku bylo jasné, kdo je hodný a kdo zlý, Sněhurce šlo všechno na co sáhla a taky měl (hlavně ze začátku) skoro každý díl nějakou vlastní zápletku, takže jsem měla častokrát pocit, že sleduju něco na způsob animovaného sitcomu (až na to, že bez té humorné části a s nějakou nevalnou snahou o dobrodružství). Kdyby na sebe díly lépe navazovaly, určitě by to diváka pohltilo více. Jednotlivé zápletky byly navíc hrozně předvídatelné, takže jsem se několikrát přistihla, že mě ani nezajímá, jak určitý díl dopadne. Ale řekla bych, že by se to mohlo líbit dětem.