cesmine

Takhle ne. První film ode mě 5 teda nedostane. Na to, kolik prostoru poskytla delší stopáž oproti seriálovým epizodám, to bylo odbyté, nedovysvětlené, mnou kýžená dojemnost byla naprosto half-assed a jediné, co film v mých očích povyšuje je něžně načrtnutá jednostranná GL. Tu já můžu. Violet je zde pouhou vedlejší figurkou, sentimentální obratnost slov se vypařila úplně. Když už je nám dopis přečten, obsahuje dvě věty (které navíc nejsou až tak mindblowing, jak to má vypadat) a to mě moc neba. Postavám jsem to věřila, ale téměř se mě to nedotklo. Zůstal překrásný audiovizuál, skvělý námět i fajn postavy, ale scénář byl ztělesněnou chabostí. Slabší čtyři.

Zdejší hodnocení mi svou rozporuplností hrozně připomněly tématem jen velmi vzdáleně příbuzné Shigatsu wa kimi no uso, kterému jsem sama vytýkala sentiment, tlačení na pilu, patetičnost a zoufalé tempo. A jelikož jsem nekonzistentní, vrtošivá a ráda se občas nechávám unést, tak jsem si dovolila Violet Evergarden (troufám si říct, že aspoň částečně úmyslně) naopak lehounce nadhodnotit (přestože poslední tři epizody byly nepochopitelně slabé a beznadějně zbytečné). Začínám se domnívat, že nálada, se kterou se do díla pouštím, je pro jeho přijetí nakonec docela zavádějící věc, i když bych se tomuto druhu moody subjektivity raději vyhnula obloukem. Musím jednoduše přiznat, že tohle jsem fakt potřebovala, ačkoliv epizodická, historická a přehnaně ubrečená anime až tak moc nemusím. Mělo to prostě jen velmi málo předpokladů, proč by se to zrovna mně vlastně mělo vůbec líbit. Je to wholesomenost sama, tlačí to na pilu svou repetitivností, logika skočila z okna a strašně často se to snaží uhrát jen na úchvatný vizuál a jímavou hudbu. Ale přesně, jak píše Zíza, s jejímž komentářem tady souhlasím víc než kdy jindy, ačkoliv se naše hodnocení dost liší - „když se necháte, dojme vás“. A já se nechala.

Nekonečné množství únavných neopětovaných lásek, ignorace fyziky, nezištnosti a příměrů s mořem. Bohužel se nedokážu ztotožnit s tím, že všechny postavy jsou tak sympatické, že by mi bylo na konci jedno, kdo s kým skončí (když se vám totiž - stejně jako mně - nejvíc líbí díly, ve kterých není přítomná hlavní postava, je něco trochu špatně). Druhá polovina se nám snaží bezostyšně namluvit, že nám to vztahové rozuzlení nějak hintuje od začátku, ale podle mě tomu tak prostě není a jen se autorka snaží spárovat co nejvíc lidí a trochu jí nevychází počty. Jako ostatně ve více věcech (Itaru Shiodome má v sedmadvaceti letech čtrnácetiletou dceru?), ale nevermind. Jakmile jsem zjistila, že za Nagi no asu kara stojí tvůrkyně Anohany, tak mě konečně trklo, co mi na tom tak nesedí. Poprvé na mě jisté vzorce zafungovaly, i když přiznávám, že mě to stálo přivření obou očí, ale napodruhé už mě nápadně podobné postavy a vztahy prostě nedojaly. Manaka je úplně to stejné malé, otravné a všemi bezmezně milované stvoření co Menma, Hikari je zase stejný čtrnáctiletý „já sám“ rádoby macho, jako Jintan. Všichni milují všechny. Nikdo se nemiluje navzájem. Konec se možná zaslouží o vymáčknutí nějaké té slzičky. Rozhodně to není celé špatné, má to fajn momenty, které jsou libé hlavně očím, druhá polovina velmi rychle utíká a poslední dva díly svými myšlenkami, hudbou i animací stojí vysoko nad předchozími čtyřiadvaceti. Stejně se ale nakonec přikláním spíš k silnějším třem hvězdám.

Kanojo mo kanojo mě hlavně ze začátku hrozně moc bavilo. Rozehrát lehce birazní polyamorní vztah na pódiu navenek puritánského Japonska se mi zdálo jako moc fajn nápad. Je to nadsazené, přehnané, satirické a … nesmí se to brát moc vážně. Dokonce se mi tu hodily i ecchi scény, které mi ve většině anime přijdou trochu na sílu nastrčené a hodně laciné. Tady to tak nějak sedlo a brala jsem to opravdu spíš jako parodii. Naoya je prototyp Kničemu-kuna, kolem kterých se harémy samých talentovaných, krásných a (nejen kuchařským umem) obdařených dívek tvoří naprosto samy a bez logického odůvodnění (nebo snad nedejbože klukova přičinění). Nějaké snahy o vybudování imaginárního obdivného kultu se tu odehrály, protože Naoya se pro dobro svých dívek musí prostě za všech okolností dobrovolně co nejvíc ponížit, ale ve výsledku je to stejně spíš jen otravný ňouma, kterému bych asi naložila víc než Sakisaki, kdyby mi každý měsíc (ne)únavně vyznával lásku. Dlouho se díly držely v mých očích na docela silných a velmi pobavených čtyřech hvězdách, ale ke konci mě to bohužel přestalo rozesmívat. Zjevně docházely peníze, protože animace v posledních dílech začíná trochu kulhat a situační humor, který docela dlouhou dobu velmi dobře fungoval se pozvolna stává úmorně repetitivním. Konec se posnaží vytvořit ještě kličku pro případné pokračování, ale jelikož to byla prostě nuda už na konci první, neumím si moc představit, že by mě druhá série bavila. Bohužel mám pocit, že už by se příběh jen točil v kruzích, vztah hlavních hrdinů se přestal rozvíjet po prvních pár dílech, nic se nevyřešilo a humor to nezvládá utáhnout celé sám, takže se nakonec přikláním k silnějším třem hvězdám.

Trhá mi to srdce, protože Oregairu by si za mnohé zasloužilo mnohem víc. Skvělými postavami, námětem, myšlenkami i formou je to seriál pyšnící se vysoko nad průměrem romantických anime, ale bohužel je přecpaný prázdnými pseudohlubokými kecy, fádními a nekonečně nudnými pasážemi o ničem, při kterých má člověk chuť to několikrát dropnout (ehm, prostředek druhé sezóny mě donutil dát si pauzu asi na měsíc) a občas hrozně nesmyslnými problémy, za kterými často stojí pár nicneříkajících vět některé z žen YukinoSHITových a které se vždycky vyřeší nějak hrozně random, ale má to vypadat mindbowingly důvtipně. Díky tomu bylo pro mě sledování občas dost painful a i když mě to hrozně mrzí, tak mi to až příliš kazilo dojem. Charaktery postupem času nabydou větší lidskost a zranitelnost, ale zároveň skoro všechny ztratí svoji jiskru a zábavné, drzé dialogy se vytratí taky skoro úplně (Yukino s Hachimanem ke konci bohužel až moc "znormálnějí" a nejsou pak už ani trochu kousaví a to mě na nich v první sérii hrozně bavilo). A navrch jedno z hlavních děvčat se od druhé sezóny v seriálu skoro přestane vyskytovat a pro mě pak bylo hrozně těžké jí fandit. Nakonec se stalo, že svou lidskostí, živelností a citelně hořkou rozpolceností, mi nejvíc k srdci přirostla Yui. Její charakter v průběhu seriálů kolísá ze všech nejmíň a zůstává pro mě jako nejvíc main MC, bez které by to stálo už úplně za nic. Moc se mi ale líbila bromance Hachiman + Saika a taky krásně ryzí, reálné a relatable přátelství Yui s Yukino.

Normálně se k hraným věcem moc nevyjadřuju, ale tentokrát cítím potřebu u další z řady shitty romantických komedií z netflixu, na které mě donutila koukat má sestra, udělat výjimku. Neskonalá škoda překrásného vizuálu, některých kouzelně napsaných scén a moc příjemné hudby na takhle tristní příběh. Hlavní hrdinka předestírá, že je hrozně ošklivým káčátkem (přitom je moc krásná a má - aspoň podle mě - akorát neslušivý účes) a trpí cystickou fibrózou (což už tu mimochodem bylo). V obsahu navíc stojí, že je „trochu podivínská“, což vás má low key varovat před nejvíc cringe stalkingem v historii filmu. Nah, není to cute, ani když to praktikuje rozkošná holka. Ve výsledku - možná ve vás „trochu podivínské“ nemocné děvče vzbudí nějaký druh lítosti, nebo i sympatie. Mně přišla povrchní, neskutečně toxická a bohužel mě ani nerozesmála. Ona myšlenka toho, že když je člověk jednou půlkou prdele na hrobníkově lopatě, tak má větší odvahu užívat si život naplno a beze strachu, je moc hezká, ale jde to dělat i líp, než očicháváním použitého ručníku a vidličky random rozmazleného, bohatého a rádoby úchvatně hot borce, který nestojí za nic a i tak hlavní hrdinku ve všem převyšuje - to je jen smutné.

Skvělý nápad, který mě v mnohém i obohatil, protože tenhle rádoby racionální over-thinking mi v lásce není vůbec cizí. Podle mě rozum totiž do lásky co mluvit má, i když je to, hádám, trochu unpopular opinion. Nicméně o mé liebeskummer tu dnes nejde. Jde tu o jednu z nejvtipnějších romantických komedií, jakou jsem za posledních pár měsíců viděla. Umí být cute a milá, inteligentní, vážná i ztřeštěná. Musím ocenit i moc fajn charaktery, i když jsou občas stereotypní (samozřejmě nechybí třeba lolitka-senpai) a všichni se drží svých dvou hlavních charakterových vlastností, což je prostě vždycky škoda. Hlavní dva intelektuálové - Himuro s Yukimurou jsou ale fakt k sežrání (hlavně culík Ayame) a přetočí i to největší klišé v něco přinejmenším úsměvného. Nechybí však zároveň ani vážné, ryze romantické momenty. Animace i hudba mi přišla roztomilá. Jsem vlastně více méně nadšená, ale od pěti hvězd mě přesto něco drží. A rozhodla jsem se vinu hodit na lehce zbytečnou a nesmyslnou kličku s insane manga creep-artistkou a hlavně na otravného science méďu. Jelikož se tak trochu považuji za science-type, tak mě ty méďovy vysvětlivky spíš otravovaly, ale docela by mě zajímalo, jestli někomu, kdo třeba nemá ani zdání o matice, jeho vysvětlení prvočísel pomohlo.

Jo jo. Je to sweet af. Ale taky je to tristně banální. Opět mě nezachránil ani můj dívčí mozek, jelikož to, že Seijo No Maryoku Wa Bannou Desu má být jakože hrozně girly romantické fantasy, ho podle mě neopravňuje k tomu, aby byl takhle nevkusně stupidní a jednoduchý. Holky mají taky rády promyšlená díla a všechno se prostě v cukru obalit nedá. Tady se nikdo neobtěžuje s žádnou pořádnou zápletkou. Sei všechno přijímá hrozně v pohodě. Skoro se ani nediví, jak se dostala do jiného světa, velmi rychle si zvykne na zdejší zvyklosti i na to, že je jakási goddess a ani se nechce vracet. Takže od druhého dílu jsem doufala, že se z blonďatého hezouna vyklube pořádně evil superpadouch nebo z blonďaté kámošky pořádná ultramrcha. A jelikož se ani jedno nestane, tak to zůstává akorát hrozně lame. Lepší dvě.

Skvělý bizár se spoustou upřímně vtipných momentů. Kousání do hlavy bylo prostě nekonečně cute, tříminutové díly utečou jako voda a alegorický svět bez toxické maskulinity, předsudků a strachu z neznámého mě jednoduše bavil.

Na Koi to uso mě na první pohled zaujalo, že premisa je v podstatě totožná, jako námět knihy Matched, kterou jsem četla, když mi bylo asi třináct let. Měla jsem tenkrát slabost pro milostné romány, sympaticky opletené aspoň trochu sofistikovanou sci-fi kulisou. Byla jsem tedy zvědavá, jak se s námětem seriál popere (ačkoliv mi mysl snad docela pochopitelně okupovala mírná skepse, způsobená hodnoceními mých oblíbených uživatelů, nejspíš s tím za chvilku začnu být otravná, ale prostě musím vypíchnout zejména dokonale vtipnou a výstižnou recenzi mého nejoblíbenějšího Scalpelexise, jehož komentáře už čtu zásadně po zhlédnutí díla a po napsání minimálně klíčových bodů vlastního komentáře, abych se jím nenechala ovlivnit). Do spekulací o tom, kdo koho okopíroval a jestli vůbec se pouštět nechci (ono to totiž není až tak geniální, aby to nemohli vymyslet dva lidi nezávisle na sobě), i když mě to přirozeně napadlo, ale v tom, kdo si s námětem pohrál líp, mám jasno (přestože už Matched nechovám ve vyloženě živé paměti). Koi to uso svůj dystopický potenciál naprosto promrhalo a zvrtlo se prostě jen v další basic středoškolskou harémovitou drámu, a to mě zklamalo. Můj favorit Nisaka nedostal tolik protoru, kolik si zasloužil a kdykoliv se na scéně objevila Misaki (ani dokonalá voice actress ji nespasila), měla jsem naopak chuť začít bučet na monitor. Tvůrci si to navíc s tou odporně přecukrovanou nezištností zamotali tak, že na konci nejspíš už sami nevěděli, kterou krásnou, prolhanou a bezelstnou goddess si má nejvíc obyč kluk na světě vybrat. Docela to ale odsýpá a navíc seriál zdobí povedený opening opředený klasickou červenou nití osudu. Verdikt pro mě byl tedy tentokrát nakonec docela jasný a jednoduchý - je to typish dvouhvězdový bullshit a ani o jiskřičku víc.