Lavran

Maximálně zemitá, animální a provokativní sonda do života na vesnici odříznuté od civilizace, ve které hlavní postavu nezastupuje lidský hrdina (ačkoli se ústřední dění odvíjí od stařenčina zaopatřování rodiny před cestou do Narajamy), ale příroda se svými neměnnými zákony. Příroda je v Narajamě soudce, zrcadlo, němý i promlouvající pozorovatel, je všudypřítomná a člověk samotný je v jejím područí vykreslen jako trpěný hmyz, bestie. Proto je neustále stavěn do obrazových juxtapozic s přírodním děním, zejména se zvířaty, kterým je svým neukojeným (morálkou nezatíženým) a dravým počínáním podobný. Imamura obecně klade enormní důraz na filigránské vykreslení atmosféry a prostředí (cyklu ročních období, ale i animistické mystiky…) – samozřejmě nejen prostřednictvím estetizovaných obrazů, ale i skrze evokativní zvukovou paletu. Jeho smysl pro detail však nezůstává pouze u přírody. Prostupuje i s přírodou provázané lidské pinožení, které je v Narajamě prezentováno natolik přesvědčivě a naturalisticky, až se blíží bezprostřednosti dokumentu (nástin charakterů, lidové zvyky, rekvizity, „zašlá“ patina), dokumentu poetického i nekompromisně fyzického. Balada o Narajamě je skutečně intenzivní divácký zážitek. Balada o Narajamě je hrůzně krásné mistrovské dílo.

Ježíš je normální, ale někteří jeho vyznavači už ne. Konec poselství. P.S. Na Slovensku žije dvojník F. Truffauta!

Bezpodmínečné must see, i kdyby vás nechávalo chladným Ejzenštejno renomé a chtěli jste se jen od srdce zasmát nad (ne)obratností protiněmecké propagandy. Osobně jsem se bavil královsky. Všechen ten úžasně naddimenzovaný patos, všechny ty totální vlastenecké promluvy, to démonizování teutonů (dokonce házejí děcka do plamenů a nikdy se neusmějí!), ty naprosto bezkonkurenční tvůrčí nápady (bohatýr si uprostřed bitvy bez okolků vybere time out, se slovy "Žij blaze, Vasko!" pozvedne vědro a napojí se "energy drinkem", padlí procitající na bitevním poli a volající své ženy, svastiky na taláru zlověstného německého biskupa...), to nádherně okaté ateliérové natáčení se zaručeně umělým prašanem, ty úžasně ploché postavy v čele se superspravedlivým a moudrým knížetem Alexandrem (po slavném vítězství na Čudském jezeře, kde se Řádové armádě dostalo řádné koupele, propustí na svobodu všechny obyčejné - však za nic nemůžou - pěšáky, rytíře nechá vyměnit za mýdlo, ale vlastizrádce vydá napospas vyhecovanému davu!) a v neposlední řadě to nedostižné obrazové mistrovství, ten cit pro kompozici záběrů a jejich výsledný montážní sled (jakkoli působí anachronicky) včetně sjednocení obrazu s geniální Prokofjevovou hudbou.

Pokud jste to náhodou nevěděli, tak Madonna a Buddha jsou podobní Elvisovi.

Nejzbytečnější a nejhorší předloha = nejnudnější a nejhorší filmová adaptace. Akorát podle pravidel fair play. Už ve knize byla zápletka doslova vycucaná z prstu (Rowlingová ji v zásadě okopírovala podle Tajemné komnaty), ale teprve zde dostává ten pravý, magický kopanec do (dračích) koulí. Zcela nesmyslně je na sebe vrstvena jedna postradatelná scéna za druhou (milostné vrkání adolescentů), zcela nepochopitelně jsou protahovány na nejzazší mez únosnosti a trapnosti (totéž) a opravdové příběhové "háčky", zásadní momenty potterovské ságy a zajímavé motivy (nesoucí napětí) kompletně chybí nebo mají jen minimální operační prostor (např. Voldemortovo mládí a viteály, Smrtijedi na hradě, smrt jedné z hlavních postav, Princova identita etc.). Navíc jsem se musel škodolivě uchechtávat nad naivností a strojeností řady dialogů (ještě vyhroceno dabingem) a účelovostí v exploataci postav. Scénáristická bezradnost z toho čiší na sto honů. Naopak jsem si velmi užíval tendence evropského uměleckého filmu, které se Yatesovi povedlo propašovat do struktury jinak relativně čistého stylu, řemeslně-technickou preciznost (kamera, svícení, hudba) a ponurou atmosféru; ačkoli tentokrát nepramení z tušené přítomnosti abstraktního (a tím děsivějšího) Zla v pozadí, ale z prostředí. Pokud jde o akční scény, tak - vyjma dění v jeskyni - jsou zcela neopodstatněné vyprávěním a na efekt (famfrpál nezahrnuji). Místo skutečné injekce adrenalinu tak divák dostává jakési placebo, které má v ideálním případě (tj. u diváka nekritického) zapůsobit tak, že zamaskuje chabost a vycpávkovost předlohy, která postavy ani jádro příběhu nikam neposouvá. Ale třebaže všechna ta kritika vyznívá jako jedna z kleteb, které se nepromíjejí, zklamaný určitě nejsem. Ze zaslepeného fanouška knih, pro kterého je Jindra Hrnčíř nedotknutelný fetiš, jsem už dávno vyrostl, tudíž mi nedělá potíž s maximální objektivitou uznat, že na nekvalitní předloze, která nepřesahuje rámec vykonstruovaného překlenováku, intermezza, zatajeného dechu před "grandiózním" finále, se výrazně stavět nedá. Ani tak dobrý režisér, jakým Yates bezesporu je, nevykouzlí ze vzduchoprázdna korunovační klenot. Tím by koneckonců mohla a měla být sedmička...

Herecky i řemeslně (holt klasický DePalma se všemi svými trademarky) obdivuhodně zvládnutý a emociálně vypjatý film o srážce humanistických ideálů a spravedlnosti (rozumu) s dobyvatelskou svévolí a paranoiou (šílenstvím). Příběh je (vyjma prologu a epilogu) vyprávěn coby "špatný sen", vzpomínka divácky vděčného a charakterově pevného ústředního protagonisty (skvělý M. J. Fox), který se ani uprostřed nejhoršího vietnamského běsnění nevzdá svých přesvědčení a stále je schopen si od bezohledné válečné mašinerie udžovat zdravý odstup. Jeho odhodlání osamoceně čelit "obecnému" mínění a "věcem, které se stávají" vede takřka až k obětování vlastního života pro nevinnou vietnamskou dívku a "zradě" svých spolubojovníků... Je poměrně nezasloužené, že Oběti války utonuli ve stínu svých slavnějších soukmenovců (Četa, Apokalypsa, Olověná vesta, ale i Narozen 4. července). I ony, stejně jako zmíněné filmy, koneckonců nabízí zcela unikátní nahlížení nechvalně proslulého vietnamského střetu, které jeho celkový obraz z filmových pláten šikovně doplňuje do uzavřené formy. Vypráví zejména o jeho jednotlivých obětech (ve více významech), nikoli výhradně o abstraktní množině (o té pouze implicitně, v druhém plánu, prostřednictvím oněch jednotlivců) a vyzvedává důležitost jediného lidského života na roveň tisícům. Snad to alespoň někdo ocěňuje. P.S. Kromě výborných hereckých výkonů je ve vykreslení napětí i zoufalství zdánlivě beznadějné mikro-války (vně makro-války) zásadní oporou nevtíravá a atmosférická partitura Ennia Morriconeho. Tohle mu jde od ruky.

Příběh o moci představ a možném původu "zla" v našem světě, jehož fantasmagorická podoba je - podobně jako u Krajiny přílivu - plně podřízena optice ústředního dětského hrdiny, který rád fantazíruje, miluje a zná staré příběhy a jejich hrdiny. Kevin (jak zní jeho jméno) ve svých zhmotněných snech a představách objeví nouzový východ z nepříznivé rodinné „reality“. Jeho rodiče mu totiž doslova ukradla moderní technologie zjednodušující život - tráví apatické večery u hloupých televizních soutěží, nejsou schopni svému synovi naslouchat a debatují pouze o nejnovějších domácích spotřebičích a banalitách. Jednoho večera - jako předzvěst budoucího dobrodružství - vyrazí na (snícího?) Kevina z jeho vlastní skříně středověký rytíř na koni. Fascinován tímto zážitkem se Kevin následující den vybaví polaroidem a co nejdříve se uloží ke spánku. Skříň tentokrát vyvrhne skupinu trpaslíků s tajemnou mapou, kterou ukradli ještě tajemnějšímu Vševědoucímu. S tou se mohou orientovat v časoprostorových trhlinách a jimi procházet do různých období lidských dějin (resp. do jejich zjednodušených, pohádkových podob založených na dětských stereotypech a míšení faktů s mytickým). Zpočátku je konečný cíl dobrodružství, resp. možné vyústění zápletky nejasné. Trpaslíci se ženou pouze za vlastním obohacením a Kevin, který se k nim náhodou přidal, je chtě-nechtě vláčen časem s nimi, přičemž jsou bez ustání pronásledování původním majitelem mapy. Postupem "času" však dostává zápletka ucelenější podoby a smysl celého putování je konkretizován. Na scéně se totiž objeví zosobněné Zlo (notně stařecké), které není ničím jiným než synekdochickým a zrcadlovým obrazem zla ze "skutečného" světa, jak jej chápe Kevin. Právě od této chvíle již není pochyb o tom, že celá zřeštěná štrapáce je reflexí jak chlapcových niterných (abstraktních) obav a tužeb, tak i reálných obrazů, které mají původ v jeho každodenním životě - tedy obecného přediva snů. Gilliam průniky představivosti do reality podává velmi rozostřeným způsobem, takže je možné spekulovat o tom, zda mezi oběma světy existuje definovatelná dělící čára. Tento velmi "asijský" způsob smýšlení (realita není striktně oddělována od iracionálního a naopak) se ostatně prolíná celou jeho tvorbou. Kardinálně problematickou otázkou, která se jako Damoklův meč vznáší nad celým filmem, však zůstává, zda oním explicitním konfliktem s technologií nelze film vykládat jako zarytě technofobní. I na tuto domněnku má ale Gilliam - minimálně do úrovně fabule - neprůstřelné alibi. Celý příběh, jak už jsem nepřímo poznamenal, je koneckonců zveličen dětskými očima... Proč ale pouze tři hvězdičky? Zloději času doplácejí na epizodičnost, která rozbíjí strukturu celého díla. Tu lze chápat jako jasný přežitek z „montypytonovských“ skečů. Je ale poněkud smutné, že zrovna přímé průniky milované absurdní komiky (společné scény Shelley Duvall a Michaela Palina a hoodovské cameo Johna Cleese) působí proti křečovitému zbytku dojmem jako by pocházely z jiného světa (času). Zloději času jsou tak trochu nesourodý mišmaš, který je sice posvěcen mnoha závažnými tématy (ztráta komunikace, eskapismus...) a nečekaně vybízí diváka k hlubšímu zamyšlení, ale pranic to nemění na tom, že společně s Kletbou bří Grimmů zastupují nejméně povedený Gilliamův film.

Oceňuji snahu osvěžit děj o domácí politické a společensko-kritické implikace, ale na to, aby se v mých očích mohl Michalkovův remake pustit do otevřené kompetice s Lumetovou klasikou, je příliš excentrický a kvazi-efektní.

Pojem "masové umění" nabyl nového významu.

A cenu za nejděsivější herecký výkon si odnáší Tchéky Karyo. Gratulujeme.