Balada o Narajamě

U příležitosti druhé zhlédnutí po 30 letech: Japonská kinematografie patří již stovku let k těm nelepším (jako by to byl tradiční japonský živel) a porovnatelným s celým evropským i americkým filmovým prostorem. Kraj kolem Narajamy tvoří svébytný svět, se svými zvykově kodifikovanými pravidly, kterými je třeba se řídit už jen vzhledem k přežití. Režisér nás zve na návštěvu do tohoto světa a nabízí nám řadu postav, s nimiž se pro tu chvíli můžeme ztotožnit – a nemusí to být jen jedna – a nemusíme se přitom chovat stejným způsobem. (02.02.2014)

Převážná většina lidí neví, kolik času má na tomto světě k dispozici. Avšak v japonské vesnici, zapadlé v horách daleko od civilizace to vědí úplně všichni. Drsný život přináší drsná pravidla. Sedmdesátka na krku, sbohem a šáteček. Zdravotní stav ani vlastní vůle nerozhodují. Balada o Narajamě dokazuje, že díky citlivé kameře mohou primitivní animální pudy i nelítostná krutost skýtat nečekaný půvab. Nezapomenutelný, unikátní film, při kterém nejen řádně zatrne, ale jenž dokáže i zacukat s koutky. (01.06.2012)

Baladu o Narajamě by měl zhlédnout každý z těch nadšených obdivovatelů přírodního životního stylu, velmi často městských intelektuálů, kteří sní o životě na venkově, opovrhují technikou a vyspělou civilizací, která jim podle nich brání v splynutí s přirozeným během života, i když v divočině by nepřežili ani pár hodin, manuálně nikdy nepracovali, nehladověli a nepřinášeli žádné oběti. Protože tenhle film je opravdu o lidech, kteří se museli obejít bez moderních technologií, žili uprostřed divoké přírody a v souladu s jejími zákony. Balada o Narajamě nemoralizuje a nepřináší takový ten kýčovitý evropský pohled na domorodce ve stylu májovek nebo romantické či environmentálně laděné literatury. Zachycuje prostě koloběh života, který se točí kolem plození, zajišťování potravy a tepla a posléze kolem umírání. Režisér zachycuje své hrdiny v podstatě jako jeden živočišný druh, který dělá totéž, co okolní živočichové, které natáčí v překrásných obrazech, jak provádí sexuální hry, požírají se navzájem a podléhají v nemilosrdném konkurenčním boji. Např. postoj vesničanů k dětem může být pro současnou evropskou mentalitu nepochopitelný a nepřijatelný, pohodit mrtvé dítě na poli sousedovi se jeví jako vrchol cynismu, ale když si uvědomíme obrovské východoasijské hladomory, průměrný věk dožití a obrovskou dětskou úmrtnost, smrt byla prostě běžnou součástí života, byla často sledována v přímém přenosu a k dětem stejně jako ke stárnoucím příslušníkům rodiny se nahlíželo s věcností, co jsou schopni přinést do společné mísy, jak jsou užiteční pro přežití ostatních. Film má nádhernou kameru, výborný střih a skvělou atmosféru, když prodává to nejhezčí z japonské přírody. Je také hodně ojedinělý, protože mapuje život těch, které kinematografie v drtivé většině pomíjí. Filmy z dávné minulosti se obvykle natáčí o příslušnících společenské elity, proslulých válečnících, státnících nebo případně učencích. Snímek má baladickou formu, delší stopáž v tomhle případě není na škodu, protože tam, kde běžný žánrový snímek potřebuje pár dynamických efektů k přitažení pozornosti diváka, tam jde naopak režisérovi o zachycení odlišného způsobu života, jiného hodnotového žebříčku a jiné formy civilizace. Celkový dojem: 95 %. (27.06.2011)

Maximálně zemitá, animální a provokativní sonda do života na vesnici odříznuté od civilizace, ve které hlavní postavu nezastupuje lidský hrdina (ačkoli se ústřední dění odvíjí od stařenčina zaopatřování rodiny před cestou do Narajamy), ale příroda se svými neměnnými zákony. Příroda je v Narajamě soudce, zrcadlo, němý i promlouvající pozorovatel, je všudypřítomná a člověk samotný je v jejím područí vykreslen jako trpěný hmyz, bestie. Proto je neustále stavěn do obrazových juxtapozic s přírodním děním, zejména se zvířaty, kterým je svým neukojeným (morálkou nezatíženým) a dravým počínáním podobný. Imamura obecně klade enormní důraz na filigránské vykreslení atmosféry a prostředí (cyklu ročních období, ale i animistické mystiky…) – samozřejmě nejen prostřednictvím estetizovaných obrazů, ale i skrze evokativní zvukovou paletu. Jeho smysl pro detail však nezůstává pouze u přírody. Prostupuje i s přírodou provázané lidské pinožení, které je v Narajamě prezentováno natolik přesvědčivě a naturalisticky, až se blíží bezprostřednosti dokumentu (nástin charakterů, lidové zvyky, rekvizity, „zašlá“ patina), dokumentu poetického i nekompromisně fyzického. Balada o Narajamě je skutečně intenzivní divácký zážitek. Balada o Narajamě je hrůzně krásné mistrovské dílo. (28.07.2009)

Mimoriadne zaujímavý film, ktorý v európskych "civilizovaných" pomeroch pôsobí šokujúco. Lenže v nehostinných končinách Japonska, v neznámej dobe sú všetky aspekty života prirodzené a blízke dianiu v prírode, ktorá tiež nie je krutá, iba racionálna. Aj keď je film dvojhodinový, nenudí. Dokumentaristický prístup bol veľmi vhodne zvolený. Zaobstarávanie prostriedkov na živobytie, milovanie, ktoré je skôr párením, rodenie, tresty pre jedincov, ktorí ohrozujú komunitu a nakoniec aj smrť sú prezentované autenticky a nemali by vyvolávať pohoršenie. Morálka je nadstavbová záležitosť a nikto nemôže zaručiť, ako s ňou zamáva preľudnenie, klimatické zmeny, starnutie populácie a ďalšie nepriaznivé faktory. Veď už dnes apologéti morálky odsúvajú svojich rodičov do starobincov, a to nie pre chudobu, ale pre chamtivosť a preferovanie vlastného pohodlia. A aj keď je to nevhodné prirovnanie, práve títo bez pocitu viny odvezú psíka, ktorého sa už obdarovanému dieťaťu nechce venčiť, do lesa, priviažu ho o strom a nechajú zahynúť od hladu.Takže to nie je len film z odľahlej časti ďalekého Japonska, ale aj film o nás, film, ktorý upozorňuje na dočasnosť našej pohodlnej humanity. (09.05.2018)