alchac

Zase takový ne zcela typický Gájův kousek, u něhož je třeba zejména nenechat se zmást ani totožností režiséra, jinak známého to Podfu(c)kářského Gentlemana, ani nálepkou „bejzd on dz trů story,“ ani přítomností Fleminga a údajné předlohy nulanulasedmičky a už vůbec ne identitou válečného konfliktu a šoudaunovou westernovou hudbou (tj. nenechat se vyděsit zdejšími asociacemi s Qentýnovými Paznechty), ale uvědomit si, že zde si autor prostě natočil své vlastní Postradatelné. Z této perspektivy se potom alespoň jeden já mohl spokojeně vézt na příjemně úchylné vlně testosteronové nadsázky, v níž partička psychopatických hovad s povolením zabíjet a neposlouchat rozkazy vyčóruje U-Bootí krmelec přímo pod nosem ďábelského Tila, který mimochodem i v kmetském věku ukazuje, že stále umí být naprosto ukázkový, lahůdkový Schweinger. A byť musím uznat, že i já jsem při sledování občas podvědomě hledal ovládací prvky jednotlivých členů Commandos, neb ta asociace je samozřejmě velmi silná (a kdo ví, jestli Gája sám zamlada také rád na monitoru neprověřoval náckům ledviny bowiákem a necpal je pak do sudů s benzínem), tak současně to s ohledem na charaktery ústředních (anti)hrdinů (zajímalo by mě, kolik zářezů na pažbě svého derringeru měl ten černý Hogo Fogo s nevyslovitelným jménem a Rýčr jako parafráze "Mad Jacka" Churchilla byl vysloveně dokonalý!) a výše zmíněný hudební doprovod dodávalo celému dílu lahodnou příchuť a la špagety po angloSASku, pročež po tomto večerníčku jsem zase jednou hupsnul do peřin s blaženým úsměvem v xichtě. P.S.: Doufám, že po mnoha nesmělých (ale povedených!) náznacích ve svých posledních kusech se režisér jednou osmělí a spáchá nějaký regulérní western.

Gožilla žvanilla, nudilla, opičilla a tady zase jednou něco hromada nerdů ukrutně přebušilla.

Už když jsem příhody Matyáše Šerodlaka četl v knižní podobě, říkal jsem si, že po tomhle musí současná kinematografie dříve nebo později skočit. No posuďte sami – hlavní hrdina tělesně hendikepovaný, jeho nejlepší přátelé jsou dokonale integrovaný, na Sorbonnské medině studovaný arabský imigrant a dále konvertita židovského původu (to tenkrát v době čtení ještě byli Hebrejci ti hodní) a dokonce se v jedné z knih jako jeden/a z hlavních postav objeví opravdu velmi zajímavý/á tranzistorák. Že po tom chňapnul zrovna největší současný korektální ničitel dobrého vkusu, jehož logo v úvodních titulcích je pro mě jinak signálem pro okamžité vypnutí, mě proto sice nepřekvapilo, nicméně i tak docela vyděsilo, avšak po zhlédnutí první knihy musím říct, že nakonec to dopadlo docela přijatelně. Přemnožení MUDr. Maltonů, byť očekávané, mně sice permanentně nadzvedávalo žluč, stejně jako to, že Barák příliš nepřipomínal toho v knihách popsaného ostříleného a prohnaného šermujícího krav mága, ale spíše budil dojem, že by býval mohl velmi úspěšně infiltrovat tajnou klášterní sodomitskou buňku, a jakkoliv Matyáše shledávám povedeným, přece jen jsem byl mírně zklamán, že radši qazimódně neohnuli hřbet přítomného Borového Mirdy (jehož part by takto mohl zaujmout prověřený Rylance a Théoden si mohl znovu střihnout Norfolka). Takže sumasumárně zatím za pěkné čtyři, nicméně s ohledem na to, že v jedničce se autor teprve nesměle (a proto místy příliš okatě Ecologicky) rozjížděl, očekávám, že nejpozději po druhé knize to vytáhnu na plný počet a zejména doufám, že to Děsnejové neutnou/nedoprasí před nejoblíbenějším Zjevením.

Příběh o tom, kterak se Krvavě sportující Hanys (Sun-Wu) Chuj přejedl kari, zhulil hašišem a Vešel do prázdna, je sice a priori mírně bizarní a dějově opět nepříliš invenční akční podívaná o jednom obzvláště pomstychtivém asurovi, avšak překvapivě chutně a plnokrevně zpracovaná, disponující dokonce i několika vskutku neotřelými brutalitkami (viz např. výtahový zářez), do jejíchž všech detailů sice bez podrobné encyklopedie hinduismu jeden nemá šanci proniknout, nicméně uvedené současně není nijak na překážku sledování. Vcelku tedy vlastně příjemné překvapení a jsem docela zvědav, s čím protagonista & režisér & scénárista přijdou příště.

Vizuálně je to vyňuňané do posledního detailu, to nemohu říct. Rovněž herci (až na tu dubovou fošnu v ústřední roli Černéhotrna) jsou výborní, zejména Asano se Sanadou opět naprostá klasa. Nicméně, ač bych to sám od sebe nečekal, dále si již musím trochu zachcat proti zdejšímu většinovému větru, neboť jakkoliv je cca první polovina opravdu vkusné hraní o trůn, následně se to celé bez varování přepne do mýdlově telenovelního módu užvaněného tak, že i seriálová podoba páně Mártenova opusu magnum vedle toho působí pomalu jako němý film, přičemž celé to rádobyrafinované spřádání plánů v plánech jiných plánů je tak krutě nudné a nezáživné, že zejména u předposledního dílu jsem po tom dranžíráku v odkapávači pošilhával opravdu zálibně. Samozřejmě pokud někdo notoricky rád popíjí čaj z prázdného šálku pod bezlistou sakurovou větví v zimní zahradě, či v sosnovém hájku přednáší oblakům svá haiku, pak u toho zřejmě i tak mnohokrát přeleští tantó, nicméně já, ač Žaponii a Žaponce rád poměrně velmi, mám po zhlédnutí na patře tak leda pachuť rýžového hajlzpapíru s inkoustem.

Dalo by se jistě popsat mnoho stránek o tom, kolika se tento snímek dopouští očividných anachronismů, alogismů, nevysvětlitelného chování postav, účelové korektální agitace, v jak nebetyčném rozporu je děj filmu s konečným rozuzlením, tj. jak zoufale je to celé debilní, nicméně zmíním pouze dle mého nejzásadnější problém tohoto snímku, který strká vše výše zmíněné do kapsy, a tím je jeho opravdu příšerně děsivá nudnost. Kdyby bývala opravdu hezké záběry skotské krajiny nehyzdila svou přítomností ta skupinka praskokotů, dal bych možná i dvě, takto jedna velmi umrněná.

Čest práci, soudruzi! S velkým potěšením vám musím sdělit, že zatímco jednička byla bohapustě neinvenční obšlehávací sci-fi čalamádou, byť jí nelze upřít jistý stupeň prosté buržoazní zábavnosti, před udělením souhlasu k natočení dvojky byl soudruh Čen naštěstí příslušným komisariátem producenta hrubě pokárán pro nedostatečnou společenskou osvětovost a angažovanost, načež jmenovaný soudruh zjevně šel do sebe, provedl sebekritiku a jako správní filmový úderník zpatlal tentokrát sice šíleně nudnou, avšak již řádně agitující podívanou o útlaku a narkovykořisťování čtyřprocentní (sic!) menšiny oschopnostněných jedinců zlou majoritou prostřednictvím skupinky zradcov schopnostníckej triedy a odporně fašistické policie s jedním opravdu fujky fukjky latentním buk… éééé, schopnostníkem v čele. A aby toho srdce uvědomělého světoovčana nemělo k plesání málo, celé je to samozřejmě a jak jinak o záchraně loztomilé holšišky s úžasně ojedinělou superjeblostí mocinky rodinně hod/vnostářským politickým exvězněm, hrdinou lidu bez bázně a samohany, který jako by Timurovi z party vypadl. Jedinou vadou na kráse tohoto chvályhodného počinu je tak patrně to, že závěrečné titulky nebyly vhodně podbarveny tóny Internacionály.

Ježto patřím mezi jedince, kteří si ještě jako malí fakani na základce za účelem důchodového zabezpečení pečlivě střádali víčka od limonády a při jakýchkoliv zdravotních potížích se bodali vývrtkou, ovšem v současnosti jsem se již stihl dožít zdravé skepse velící mi pokud možno nikdy se na nic netěšit předem, neb obvykle pak následuje bolestivé zklamání (viz např. první díl filmového zprasení nejoblíbenější knihy pisatele tohoto pamfletu, které spáchalo Vilné F, kvůlivá čemuž stále váhám, zda se vůbec pokoušet mučit dvojkou), jsem směrem k tomuto seriálu opravdu urputně potlačoval veškeré neblahé doufání a raději se snažil zůstati tím septikem. Naštěstí mohu nyní prohlásit, že zcela zbytečně, neb vizualizace nejenže úplně přesně vystihla atmosféru původních herních klasik překrásným výtvarnem počínaje a stylovým hudebním doprovodem konče, ale i obsazení hlavních xichtů bylo velmi prdelohrncové (zejména „small frame“ bráchu hlavní protagonistky, který jako by Lannisterům z Tyriona vypadl, jsem si velmi oblíbil), ba dokonce nebylo opomenuto důkladné prošpikování děje odkazy na nejlepší film evr via hodný, zlý a ošklivý Gogginsův ghůl, vulgo mazlík numero uno (při přechodu pouště za Tuca, na návštěvě u farmáře za Sentenzu, jinak, ač vlasů nemaje, víceméně Blonďákovatý a sumasumárně skvěle vystižen tímto songem), v míře obdobně hojné, jako jimi byl k mé někdejší radosti nacpán nejoblíbenější (a imo nejlepší) druhý díl hry.  Vykreslení postapo světa shledávám rovněž předloze věrným (= doma rádobyidylická utopie, z níž by se ovšem Orwellovi děsem stáhla prdel, nahoře fašouni nalevo, sekty napravo, pošahanci a kanibalové všude), kvituji plnokrevné zpracování a co se týče děje, tak byť jsem byl první cca dva tři díly mírně znepokojen občas možná zbytečným oslím mostěním, které po zhlédnutí hodnotím spíše jako vynucené pouze osmidílnou stopáží, a některými obecnými seriálovými nešvary, kvalita příběhu i jeho odvyprávění měla naštěstí vzestupnou tendenci, stejně jako úroveň mile morbidního a absurdního černého humoru, který nezůstal naštěstí jen v rovině narážek pro falloutí nerdy (rozbitý vodní čip), ale naopak se na dnešní dobu velmi odvážně dopouštěl tak břitkých alegorií na současné Spojené státy, až jsem občas jen nevěřícně kroutil hlavou, že to dav všelikých neziskových cenzorů ze socek vůbec pustil (asi těm blbům nesepnulo, o čem vlastně to rozličné počínání stádeček ovcí ve vaultech vlastně bylo) a u řady momentů zejména v předposledním díle regulérně hýkal smíchy. Pokud bych chtěl být subjektivně co nejobjektivnější, dával bych asi za čtyři, avšak patře k fanouškovské základně, uděluji jednu navíc za Dogmeata se Šmikšmikem. A samozřejmě chci dalších aspoň pět řad v minimálně stejné kvalitě a to ideálně nejpozději ihned.

Hele, tihleti nízkorozpočtoví hicující Iksmuži vlastně nebyli vůbec špatní. Rozhodně lepší, než inspirační zdroj. Teda myslím samozřejmě ten zMrvel, Corleonovi Sr.+Jr. to samozřejmě nesahá nikam a na nic. Prostě taková mírně nadprůměrná sci-fi zábava s mírně mangovou kyberpříchutí, která rozhodně neurazí.

Tchýně a uzený nejlepší jsou studený. No teda ufff – kam se hrabe batalion Ledrfejsů na jednu princmetálovou bábu! Intenzita tísně, kterou jsem pociťoval při sledování tohoto dokumentárního hororu, by se snad dala vzdáleně přirovnat k tomu, kdybych se probudil z chloroformového rauše přikurtovaný v zubařském křesle a přede mnou si právě pan Lorenc rovnal náčiní. Či ještě přesněji řečeno – probrat se u stolu s před sebou sedící Pekovou, které po zhlédnutí absolutně nevěřím, že to jenom hrála (a propos, Kratina svého strýce Balouna ztvárnil taktéž úžasně), začnu se štípat do ruky doufaje, že jsem na tom zubařském křesle jenom zbaběle omdlel. Snad až příliš děsivě sugestivní a nebýt toho ošizeného závěru, byla by to jasná pětice. I takto se ovšem obávám, abych se dnes nočně nepomočil, pročež si raději pustím na uklidnění třeba oblíbené Vetřelce, byť Ripleyová v mém osobním žebříčku největších filmových nebojácných drsňaček právě klesla na druhé místo za Anetu, neb na jejím místě by mě vezli do Bohnic nejpozději po dvou dnech ve společnosti nastávající švigrmutry.