baiskon108

K Trůnům jsem opožděně usedl s tím, že se mám připravit na geniálních sedm řad o sedmi královstvích a na tu osmou… Nechci znít nijak rebelsky, ale nejspíš v důsledku všech očekávání jsem finále zas tak neodsoudil a naopak jsem si ho pocitově užil pomalu víc než ten zbytek, který jsem vnímal jako kvalitní, ale přesto vláčivé rozmisťování figurek. Od stále putujících typu Arya, po stále vyčkávající typu Daenerys. Některým těmto linkám prostě chyběl deadline i potenciál, a poslední řadu jsem tak následně vnímal jako zadostiučinění, kdy se konečně všichni spojili. A ano, vývoj některých postav je úplně nesmyslný, a mnohé osudy proto končí docela neuspokojivě. Ale tak to občas bývá, predevším v Západozemí :). Zkrátka a dobře tomu nejde upřít to, že jde pořad o seriálový svět, který tu ve své rozsáhlosti prostě nemá obdoby.

Od hotelové televize, přes první notebook, až po streamovací službu. Téma putujícího hrdiny a kreativní obrazové vyprávění bylo na tom vždy to, co mě dokázalo oslovit v každém věku. Vydání se touto cestou sice bohužel zapříčiňuje často monotónní, nebo naopak až moc experimentující příběhy, ale pak se mezi takovými najdou epizody, které to svou kvalitou vyváží – jako třeba „Jack and the Three Blind Archers“ a „Tale of X9“. Celý seriál se však dočkává toho největšího vykoupení s poslední pátou sérií. Svou uceleností a vyzrálostí jde víc emočně na dřeň a nádherně ukončuje celou samurajovu pouť.

Persistenece průměrnosti a k tomu urážející dezinterpretace celého Dalího (nebo alespoň té části, o kterou se s námi měl tu čest podělit).

Jaká to zvrhlá oslava wrestlingové brandže, zošklivující vše, čím je tvořena.

Více než samotná Duna, mě vždy fascinovali ti lidé fascinovaní Dunou. Přece k tomu musejí mít důvod! Zvukem jejich hlasitých ód jsem byl opět jak tamější červ přilákán. A zas jsem byl jen lstivě osedlán! Ostatní si užívali cestu, zatímco já v mých očích byl jen tři hodiny vlečen pouští… Opravdu bych chtěl sdílet hezčí dojmy, ale v mém aktuálním životním období je zdá se nenalézám. Samozřejmě že vnímám tu monumentálnost a naléhavost v každém záběru… Ale zkrátka – celý tento svět, a i ta nejposlednější postava v něm, mě zanechává naprosto chladným. V nemluvící pasáži, která pro někoho vydá za tisíc slov, já cítím prázdnotu. Se žádnou učiněnou volbou já necítím souznění. Můžu však potvrdit mírné polepšení od jedničky.

Geniální balanc mezi vytříbeným uměleckým pozérstvím a přístupnou fraškou pro všechny. Užil jsem si každou životní fázi, při které se hrdinka vyvíjela a fascinovaně si při tom uvědomoval ten neskutečný výkon Emmy Stone. Konečně kontroverzní ztvárnění ženského postavení ve společnosti, které je chytré, lidské, a nijak mě neuráží svou stupiditou a přehnanou revoltou. Díky tomu se v jejím příběhu dokážu snáz vidět a najít si v něm to své.

V Papíráči byl tenhle elegantní sociopat naprosto stěžejní postavou, která přerostla svůj svět. Tak jak jsme se dostali do fáze, kdy Berlín působí zbytečně i ve svém vlastním seriálu? Náš láskou vykastrovaný hrdina tu naivně poletuje v oblacích a jakožto vůdce loupeže na svůj tým (i na nás diváky) zvysoka kálí. Screentime tak využívá nová grupa, která to ale taky nezachraňuje, protože velmi okatě vykrádá předešlé charaktery (profesor, stydlivka Stockholm, buran Denver, klučík Rio a pinda Tokio). Nejen, že jsou horší, co mě štve víc je to, že mi všichni do jednoho přijdou ve svých rozhodnutích nesmírně hloupí. Celkově to postrádá tu energii a styl, který dělal La casu tak skvělou, a zbyla z toho jen tupá telenovela, kterou odmítám sledovat.

Poutavý bizár a skvělý biják o hranicích lidské svobody. „Jestli první dodatek ochrání vyvrhela jako jsem já, pak vás ochrání všechny. Já jsem nejhorší.“

Tak takhle se to stane. Žádný signál, informace, ani sebemenší ponětí o tom, co se děje. Katastrofa neznámého typu se pro mě stává tím nejuvěřitelnějším typem apokalypsy. Sice nemám rád tyhle počiny, co své nepromyšlené jádro zakrývají tajemnou mlhou, ale tady to broušení napětí fungovalo dokonale už samo o sobě. Myšlenka, že v těchto situacích svět vlastně nikdo neřídí, působí nadmíru zajímavě a je zde výborně zpracovaná.

Utváření týmovky nebyla nikdy tak monotónní pruda! Už samotný svět odejde druhý den v zapomnění a smíchaninou všeho možného se tomu opravdu nepředejde, ba jen dopomůže. Ve frontě naskriptovaných dialogů jsem vyčkával jen kvůli občasné lehce probouzející akci, ale i ta je ve výsledku nudná, když vás postavy v ní nezajímají.