Slarque

Aronofského koncentrované zoufalství první hodinu vypadá jako náboženské podobenství jasně čitelné i pro někoho věroukou tak málo poznamenaného, jak jsem já. Po 67 minutách přišla jediná příčetná chvilka filmu, kde se obě hlavní postavy chovaly jako lidé. A pak už to šlo zase rychle všechno do kopru... Nedává to smysl, ani když si přečtete, co tím chtěl autor říci. To už bych spíš bral, že Bardem hraje Aronofského, ale za koho by pak byla Jennifer? No nic, fakt nemá smysl o tomhle filmu přemýšlet, když to za tu námahu nestálo ani autorovi. :( Vážně by mě zajímalo, co se s Aronofským po Wrestlerovi stalo. To už teď bude natáčet jen náboženské halucinace? Nebylo by lepší vysadit drogy?

Nadčasová sci-fi, která sice není postavena na dvakrát originálním námětu (lovec replikantů se zamiluje do replikantky), ale tomu navzdory vznikl jeden z pilířů žánru. Výborná atmosféra, kamera, výprava, triky a hudba, suverénní režie a parádní herecké obsazení, prostě klasika, na kterou můžu koukat pořád.

Akiho pocta bohémům se celkem logicky odehrává v jejich zaslíbeném městě. Ale když odhlédneme od francouzštiny, je tahle tragikomedie typický Kaurismäki. A jak jsem tomuto filmu kdysi v 90. letech nemohl přijít na chuť, teď už ho řadím k Akiho nejvydařenějším dílům (90%).

Dvouminutová anekdota s jednoduchou animací a prostorem rozděleným na tři záběry. A z toho třetího vám bude předčasně jasná pointa. Ale jako školní cvičení dobré.

Co se dalo čekat za necelou hodinu od dokumentu natočeného hudebním publicistou? Kromě série víceméně chronologicky řazených ukázek z filmů a pár rozhovorů s režiséry-pamětníky, či obdivovateli-současníky jsem se nedočkal skoro ničeho. Kdo byl Zdeněk Liška, hledejte jinde. Tady je pouze jeho hudba, a nejsem si jistý, zda mi to stačí. Nicméně palec nahoru za závěrečný slovní vtípek.

Pod těžce ironickým názvem se skrývá jedna z nejlepších krimisérií poslední doby. Perfektně napsané, obsazené i zahrané hlavní postavy, strhující příběh a funkční moderní vizuální podoba jsou jejími hlavními znaky, pro mne dosud zcela neznámá Sarah Lancashire spolehlivou tahounkou v roli policistky, která chvílemi jede jako tank a zůstávají po ní oběti i ve vztazích s jejími nejbližšími, ale o to lidštěji nakonec působí. Zapomeňte na Sherlocka, skutečný život je mnohem šedivější.

Lukáš žere polystyren. Majda mluví o tom, že ukončí svou zbytečnou existenci. Denis hraje na piáno. A Janek to nekomentuje, jen přebírá energii svých protagonistů. O něco později se dozvíme, že Lukáš je herec a se svým jediným kamarádem točí krátké filmy. Sedmnáctiletých holek, co nesnáší všechny (včetně sebe), jsou mraky, stačí se rozhlédnout, takže se zřejmě ani autistům nevyhýbá puberta. A Denis kromě hraní na piáno i zpívá. Bál jsem se dalšího dokumentu plného názorů odborníků, ale Janek zvolil mnohem zajímavější postup, a prostě nám ukazuje, jak žije těchhle pět konkrétních dětí. A povedlo se mu to zachytit velmi dobře.

Netradiční portrét jednoho netradičního místa na mapě ČR. Lukáš Vaculík nejprve čte komentář, načež začne dávat smysl, proč ho čte zrovna on. O chvíli později je tam najednou o 20 let mladší Lukáš Vaculík, a chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že jde o záběry z filmu Válka barev, které tu mají také význam (jen není jisté jaký). A někdo možná pochopí i ty noční lesní hrátky na Blair Witch. Celkově mi to přišlo trochu nepochopitelné, ale co čekat od diváka, který ani nechápe, co je to Ateliér Intermediální konfrontace. ;-)

Akiho antická tragédie ukazuje, jak dosáhnout velkých výsledků s málem. Pár postav, pár dialogů, pár bytů a jedna továrna na sirky. Výsledek má jen málo přes hodinu, ale chytří lidé vědí, kdy řekli vše, co chtěli.

Když scenáristé nevědí, co si počít s knihou, napadne je použít komentář. A právě tyhle papírem šustící kecy táhnou celý film dolů. Jinak tu máme slušně vykreslenou atmosféru Louisiany, drsného Tommyho Lee Jonese jako nejzásadovějšího hrdinu na celém Jihu, bluesmana Buddyho Guye jako největší místní hvězdu a velmi dobrý soundtrack. Režisér Bertrand Tavernier se moc nepředvedl, film není příliš osobitý, a divákovi z něj nic v hlavě trvaleji neutkví. Doráží to český dabing, ale za něj tvůrci nemohou.