Bluntman

Airline food ain't what you gotta worry about. Libuji si ve všem špatném a pokleslém, naneštěstí Hadi v letadle jsou ten typ filmů, které oklamou lidi neobeznámené dostatečně s eko-horory. Ti totiž nerozpoznají, že se nejedná o parodii na béčkový žánr, protože úpěnlivé a až manýristické dodržování schémat a klišé dává jasně najevo, že tohle je pastiš, který se snaží přešvihnout co do kvality své předobrazy. Už z toho důvodu je nutné ten film kritizovat, a několik hodně chytrých intertextových odkazů na tom nic nezmění. První a poslední část filmu je paradoxně nejlepší, přestože kvůli tempu nejkritizovanější, čistě z toho důvodu, že takhle ty béčkové filmy vypadají - jenže pak je tu prostřední, nejdelší část, jež vedle skutečně primitivistického otření se o celebrity současné popkultury ubředá do stereotypu a ani hláškující Samuel L. Jackson a hadi zakusující se do intimních partií těl to nezachrání (protože ty dotočené sekvence z filmu přímo ční). Ukázkový příklad maloměšťáckého a pozérského kultu, oblbující ovíněné a rádobyalternativní publikum...

Druhé An Evening with Kevin Smith s podtitulem Evening Harder se odehrává jenom na dvou univerzitách, v Kanadě a v Londýně, přičemž strašně moc potěší, že Mewes je na rozdíl od prvního dílu aktivnější a odpovídá i na otázky (dokonce vypadá jako seriózní chlap!) a že v londýnské části zareaguje i Smithova matka a manželka. Sice Evening with Kevin Smith 2: Evening Harder není tak vtipné jako jednička a témata tak atraktivní, přesto se zde najde spousta informací, která fanoušek kvituje s povděkem: Smithův názor na filmové adaptace komiksů, focení své ženy pro Playboy, Ben Affleck, sexuální otázky, jeho vous, Ben Affleck... a zatímco kanadské publikum je odvařenější, to londýnské je sice uměřenější, ale o to je druhá část Evening with KS informativnější a dialog o sexuálních eufemismech je nezapomenutelný! Ve výsledku je Smith jeden z největších bavičů a pohodářů filmových tvůrců vůbec... A na rozdíl od prvního dílu je tenhle k sehnání v zahraničí (např. na Ezy) dokonce s českými titulky!

Výtečný dokument ke druhým Clerks, který mapuje naprosto všechno, co si jenom fanoušek může přát: od pre-produkce až po premiéru a přijetí filmu. Rozhodně nečekejte přebytek záběrů z natáčení, tohle nejsou videodeníky z internetu, zato se zde dočkáme spousta rozhovorů a vyjádření, v nichž si snad každého Smith získá svou bezprostředností a upřímností a zajímavé informace se na diváka jenom valí (věděli jste, že na roli Becky byla zvažována i Rachel Weiszová či Bryce Dallas Howardová, která prý miluje Clerks a Chasing Amy, a že Harvey Weinstein považuje Clerks II za nejlepší Smithův film?). Pokud se zde objeví záběry z natáčení či ze zákulisi totožné z "Train Wrecks", videblogů na stránkách filmu, a dokument začne mít nepatřičně propagační nádech (návštěva Tarantina a Rodrigueze, Cannes), přebije to až existenciální rozjímání o tom, co dál v životě a jakým směrem se vydat ve své kariéře. Back to the Well: Clerks II je bonus dostupný na druhém disku dvoudiskového vydání Clerks II, s anglickými titulky a o délce 90 minut (nikoliv 120, jak je zde chybně uvedeno).

"Filmy jsou život s vystříhanými nudnými částmi," prohlásil jednou Alfred Hitchcock a jeho teze je dokonale aplikovatelná na jeden z nejzajímavějších filmů francouzské nové vlny, který natočila "babička francouzské nové vlny" Anges Vardová. Přestože název jasně říká, že budeme sledovat dvě hodiny ze života titulní hrdinky, která putuje ulicemi Paříže a čeká na výsedky vyšetření, ve skutečnosti má film hodinu a půl s tím, že poslední půlhodina je na doplnění ze stran diváků. Vardová totiž rozlišuje mezi časem skutečným-dokumentárním, který se čas od času zjevuje na obrazovce a divák si tak může skutečně vyzkoušet, že to na sekundu vychází, a mezi tím filmově-fikčním, který pojímá impresionisticky. Pokud se má brát v potaz rčení, že postava se na začátku filmu zrodí a s jeho koncem umírá, Cléo od pěti do sedmi je čestná výjimka, které na výsledném hodnoceni ubírá fakt, že dialogy jsou v některých chvílích nepatřičné a že malé epizodky s výběrem klobouku či vložená krátká groteska s účastí Godarda, Kariny a Constantinea na sebe strhávají pozornost a odvádí tak diváka od celku. Vardová prohlásila, že "Feminismus může být zábava" a Cléo od pěti do sedmi je toho zářným důkazem - už kvůli užití odrazových ploch (hrdinka je utvářena prostředím a proměňuje se v rámci něj) a nádherném nasnímání míst, při kterém se nezapře, že Vardová bývala fotografkou.

Musel jsem své hodnocení ze 4* přehodnotit na 5*, opravdu mě poslední dobou tenhle seriál nepokrytě fascinuje, protože boří zavedené vyprávěcí modely a nastoluje si zcela nové, v nichž obhajuje profesionální fokalizaci hned na několika diskurzivních polích. Pracuje se zde s modely z AKT X a KRIMINÁLEK, ovšem prostřednictvím intertextových odkazů hned v prvních dílech první série to seriál přiznává a očekává obeznámenost s postupy a zavedeným souborem znaků i u diváka._____ Nejde přece o emoce a flirtování lidí v týmu, ale o fakta, důkazy a jejich shromažďování, argumenty a věcné postřehy a pilnou práci. Když se k tomu přičte důmyslné rekonstruování fabule, na němž se podílí divák, jenž má vždy dostatek indícií ve vyprávění s chytře distribuovanými informacemi, a skvěle napsané geekovské postavy i opravdu vtipné hlášky ("Snaží se ti pomocí descartovské filozofie vysvětlit, jak ji ta hudba bere, krávo."), je to jasný plný počet._____ Do jisté míry lepší než KRIMINÁLKA CSI: LAS VEGAS, už z toho důvodu, že zde nejsou ony "laciné" efektivní záběry a že tvůrci mají mnohem menši hrací pole, pouze forenzní jednotku, než celé LA. Odkrývání stop z minulosti titulních postav, jako zjištění přitmnosti dítěte či záležitosti se zmizením rodičů Kůstky, vede k soustřeďování se na případ ve vyprávění, což tahle nediváckost musí být vynahrazena vděčnějšími postavami.

Po absolvování maratonu všech sedmi sezón můžu s klidnou duší prohlásit, že se jedná o nejlepší seriál, jaký kdy vůbec vznikl a který je s přibývajícími díly lepší a lepší. Pokud totiž člověk jde pod povrch béčkového seriálu o sexy prsaté a blonďaté hrdince předurčené osudem k zabíjení upírů, ukáže se mu konceptuálně do nejmenšího detailu promyšlené dílo o slastech a strastech dospívání, které je silně depresivní a i vedlejší postavy jsou mistrně prokreslené a živoucí, a komplexní fantasy s ohromným mytologickým pozadím. Nesčetné množství originálních epizod, v nichž se experimentuje se stylem, vyprávěním, žánry aj. (muzikálový díl, mlčenlivý...), vysoká koncetrace popkulturních hlášek se svébytným zacházením s anglickým jazykem, důsledné vyhýbání se či ohýbání anebo nadsazování klišé a schémat (Drákula ne jako hlavní záporák celé jedné série, ale pouze prvního dílu? Ústřední a údajně nezničitelný arcilotr 2. série zabit jednou ranou z bazuky?). Ani jako feministický a politicky nekorektní počin není BUFFY, PŘEMOŽITELKA UPÍRŮ hloupá či špatná, protože je uvědomělá, sebeironická a hrozně chytrá a zábavná. Jedinou "chybou" tak je hodnocení některých uživatelů, kteří PŘEMOŽITELKU UPÍRŮ hodnotí podprůměrně až vyloženě negativně, protože zhlédli jen pár dílů pubertálně rozjívené první sezóny a nevadí "big picture", nebo si nedovedou připustit, že i v rámci brakových žánrů lze řešit závažná témata. 10/10

The passion of Bergman... The boldness of Felini... The epic sweep of Bertolucci... Ke Keetje Tippel jsem přistupoval jako k "Popelce pro dospělé" a tahle očekávání byla dostatečně naplněna - příběh není o nic složitější a ani dramatičtější, akorát ideologicky převrácený: zatímco Popelka jela vstříc kapitalismu, titulní hrdinka Verhoevenova raného díla ho naopak odsoudí. Jak je u Verhoevena zvykem, nechybí sexuálně otevřené scény - libůstka v podobě análního znásilnění a dokonce viditelný, i když ve stínu, penis v erekci. Sex nepůsobí vzrušivě, naopak jsou zde vylíčeny jeho stinné stránky, ale poprvé jsem měl u Verhoevena pocit, že je tady tak nějak navíc a film by se obešel i bez něj. Filmu na působivosti přidává závěrečný dovětek o vycházení ze skutečných událostí, věrná a krásná výprava a dokonalé kamerové kompozice koho jiného než Jana de Bonta a strhující herecký výkon Monique van de Venové, která je tím nejlepším na celém snímku. Naopak body ubírá krátká stopáž (protože něktěre motivy by si zasloužily větší rozpracování), nedostatečné vykreslení vedlejších postav, černobílost a pocit scénáristické chtěnosti v počátcích filmu při hrdinčině střídání zaměstnání a neodpustitelná zkratkovitost. Ve výsledku asi zatím nejslabší holandský Paul Verhoeven, ale pořád stojí za pozornost.

LFŠ 2009 Jednou provždy a naposled: je to EXPLOITATION, přesněji HIXPLOITATION. Je nesmyslné filmu vyčítat, že nemá atmosféru a nevyvolává strach, "pouze" pocit znechucení a šoku, když to jsou základní charakteristiky exploitationu. A ty naplňuje Hooperův první a zároveň nejlepší film dokonale, až natolik, že se stal základní protézou celého jednoho žánru - exploitationu - a jednoho z jeho mnoha subžánrů - hixploitationu, ve kterém hrozbu představují burani z Jihu. Není pravda, že TEXASKÝ MASAKR MOTOROVU PILOU nermá myšlenku, jen to chce znát dobový kontext (válka ve Vietnamu, republikáni u moci, liberálové - hippies), protože se vypovídá néco o strachu z neznámého, nebezpečí, které může přijít z Jihu a subkultuře hippies, která si blízkost a nebezpečnost hrozby pořádně neuvědomuje. Nebýt ideologického pozadí, i tak dám plné hodnocení, protože se jedná o velice nepříjemný zážitek, který nejdřív diváka téměř ukolébá pomalým tempem filmu (úvodní půlhodina), aby pak onen kontrast a probuzení se do noční můry bylo působivější, přestože se s explicitním hnuse nepracuje, ale nevolnost vyvolává především paradokumentární forma (blízká dokumentárním záběrům vídaným v televizi) s roztřesenou kamerou s vysokým zrnem a posílenou zvukovou stopou. Jen škoda toho, že dnešní diváci - posíleni jistými substancemi - vnímají TCM jako trash, jak dokázala půlnoční projekce s francouzským dabingem a českým voice-overem do sluchátek. Myslím, že by potřebovali střet s ikonou žánru - Leatherfacem. 10/10

Vysvětlete někdo Kaurismakimu, že se život neskládá z žánrově provařených formulek a vypravěčských banalit, že až groteskní stylizace postav funguje u filmových tvůrců, kterým nejde výhradně o zprostředkování reality (Jarmusch, Lynch) a že diegetická hudba hraná z podřadných přístrojů je neposlouchatelná a obrazové metafory v podobě dlouhých táhlých chodeb nefunkční a ohrané. Těžko se můžu zajímat o hlavního hrdinu s neustále psím pohledem a snílkovskou odevzdaností, pokud jsou jemu a ostatním postavám vkládány do úst věty ze scénáristických pouček pro začínající autory a že se obtížně vychutnává promyšlená kompozice obrazu a výjimečný cit pro barevné ladění, když v záběru trčí mikrofon. Mísení tragiky s humornými pasážemi nezabírá, protože pointy jednotlivých scén jsou odhadnutelné až ostudně dopředu a že literárnost Světel v soumraku je pro filmové médium nepatřičná. Ale Kati Oukinen potěšila.

...With God, all things are possible. Vzepřít se Obrům (Obři je název nepřátelského sportovního týmu, takže název má být správně s velkým O) se zprvu zdá být klasickým sportovním filmem o outsiderech, kteří nakonec dosáhnou úspěchu a který je stejně tak předvídatelný, schématický a plný všech typických klišé a stereotypů (i na černochy dojde), jak se jen z nastínění zápletky může zdát. To bych byl ochoten ještě akceptovat, kdyby všichni herci nepřehrávali, chování postav nebylo jako z jiného vesmíru, s patosem by se to nepřehánělo za únosnou mez a hlavně by celý film nebyl neskonale nablblou a doslovnou, zaslepenou a plakátovou agitkou za víru v Boha, která nekřesťany donutí k smíchu a věřící k pláči nad zjednodušováním celé problematiky. Pokud milujete kýče, ve kterých postavy starých mužů na kolečkových křeslech hrdinně vstávají a ve kterém víra v Boha vyřeší úplně vše (Propadáš? Nevadí, uvěř v Boha a jsi jedničkář! - Jsi neplodná? Nevadí, přijmi Boha a budeš mít dvojčátka!), Vzepřít se Obrům je film pro vás. Já si raději pustím Vítěze a poražené Olivera Stonea, ten mě dokáže vtáhnout do víru dění, nebo Vzpomínku na Titány, kteří nejsou tak prostoduší, než tenhle verbal mindfuck.