Bluntman

Martin Scorsese povstal ze sutin, aby v pilotu oprášil svou gangsterskou/mafiánskou poetiku, ale v dosud nevídaném podání. HBO zase oprašuje quality TV důrazem na auteurské osobnosti na režijní stoličce, což má na jednu stranu za následek vysokou kvalitu jednotlivých epizod, na druhou nesoudržnost celku co do zvolených formálních postupů. Detailněji v exkluzivní recenzi první poloviny mini-série.

Na začátek komentáře si prosím vytkněte do závorky, že mi Filip Renč nikdy netelefonoval opilý, nemám problém s jeho natáčením klipů pro různé politické strany, nesejde mi na jeho politickém přesvědčení a není mi patnáct a nemám vagínu, a tak se mě ani nesnažil osouložit. Podstatná není Renčova osobnost, ale filmografie, která je plná - byť nezáměrných, ale na tom nezáleží - exploatací. LÍDA BAAROVÁ je jejich vrcholem. Až tak, že bych ji označil za nejlepší český polistopadový příspěvek k danému žánru, potažmo typu produkce. Zcela nesoudržné vyprávění, souvislé asi jako výpověď svéprávnosti zbavené alkoholičky, je sledem bulvárně vypjatých scén, v nichž se s rétorikou jisté části diskutujících na netu tepe do hvězdného systému (herečky jsou kurvy), kinematografie (mocný producent nade všemi), národní povahy (závist, úspěch se neodpouští), nacionalistického i komunistického smýšlení atd. Styl se pokouší evokovat domácí a zahraniční kinematografii z dob(y), kdy se snímek odehrává. Používá se okázalé zadní protisvětlo, velké časové období je shrnuto v podobě "trhacího kalendáře", kdy stránky z něj jsou nahrazeny plakáty, nechybí archivní záběry a konkrétní citace. Ostrý je tak leda první plán, protože ten film ani víc plánů (v doslovném i přeneseném slova smyslu) nemá. Podstatné je, že u stylu dominuje expresivní funkce, kdy jednotlivé postupy mají vyvolat silnou emocionální odezvu, čímž se posiluje exploatační "rétorika" díla. Celé to působí jako sirkovské melodrama, které má okázale návodnou hudební složku, řadu nepravděpodobných náhod ve vyprávění a tolik vypjatých pasáží, až to způsobuje odstup. Nejde tedy o naziploatation, ale spíše exploataci melodramat, kdy cílem je vyvolat odezvu, a to v podstatě jakoukoliv. Nesejde na tom, že je to nezáměrné, protože zábava je to výtečná. Vrcholných scén je hned několik, přičemž většina byla již profláknuta (soulož Baarové s Goebbelsem s odkazem na METROPOLIS, sebevražda sestry Baarové se ztvrdlými bradavkami a promáčenou noční košilkou, Hitler v uprskaném podání Kříže poslouchající Jízdu valkýr). Zapomíná se dodat, že v druhé polovině to Renč s Hubačem perou natolik mocně, až si člověk nestíhá oddechnout, aby ho nebolela z toho neustálého smíchu bránice. Výsledné hodnocení je tak jasné: 5/7, resp. 11/9. A doufám, že se film vyšvihne na databázi na 88%.

Holocaust humoru a genocida tradiční kultury. Poetologický posun od série "vtipů" ke stvrzování nejhorších společenských jevů (xenofobie, šovinismus ad.) z toho činí něco mnohem více nesnesitelného, než byla původní trilogie. Podpořeno Státním fondem? To je pravý kameňák.

Pravoslavné dílo ve věku mobilní reprodukovatelnosti aneb spirituální subverze trierovských rozměrů. Osamělý pán na ulici se dá interpretovat 88 různými způsoby.

1 Both Sides Now: clasicall and parametric. 1984. Stand and Deliver. 16mm. Flashback. 1988. Walk and talk. 35mm. Flashback within flashback. 1998. Stand and Deliver and Walk and Talk. 16mm, 35mm, Digital. Flashback recontextualization (unreliable perception) X 3 in 4 acts. Think different(ly). Change paradigm => Masterpiece. Movie of the year. 0

Rozsáhleji o SPECTRE v radiovém pořadu zde, ve kterém je od druhé půlhodiny snímek zhodnocen jak sám o sobě (poměrně ojedinělá perspektiva v české kotlině), tak v kontextu bondovek. A kdo nerad poslouchá (technicky problematické) mluvené slovo, může si přečíst Blu-ray recenzi rozvádějící a zpřesňující následující řádky._____ Předchozí tři craigovské bondovky si pohrávaly s konkrétními konstrukčními proprietami (CASINO ROYALE s prvky fetišisticky navěšenými na postavu, QUANTUM OF SOLACE s řazením těchto prvků a SKYFALL s tradicionalistickým vyzněním celé série). SPECTRE je komentářem k samotné konstrukci bondovek jakožto určitému převládajícímu vzorci střetu dvou ideologických pozic a (narativních, resp. příčinných) následků z toho vyplývajících pro postavy. Na jednu stranu se přejímají konkrétní způsoby výstavby a stylistického uchopení včetně citací a kombinování různých scén z "dřívějška" (hlavně conneryovek, místy svou nadsazeností moorovek a brosnanovek), na druhou se navazuje na revizionistické postupy série (zejména z V TAJNÉ SLUŽBĚ JEJÍHO VELIČENSTVA a POVOLENÍ ZABÍJET)._____ Film klame tělem, že postupuje vpřed, ale přitom jsou veškeré otázky a dialogové výměny navázány na minulost. Takto vertikálně organizované vyprávění s okázalými informačními mezerami přitom velmi opojným způsobem pracuje s hloubkou ostrosti odvisle od míry vědění postav; s pokaždé jinak podanými akčními sekvencemi (úvodní s nedostatkem informací, střet se "sidekickem" s paralelně vedenou linií s vedlejší postavou se zadáváním informací, další střet s proměnou stran pronásledující-pronásledovaní a paralelně vedenou linií s vedlejší postavou zjišťující informaci a ocitající se v ohrožení atd.) - a s naprosto sebevědomě zvládnutými tonálními přechody. Důvody odmítnutí snímku mnohými jsou dle mého dány jednak tím, že míra požitku této bondovské pastiše je odvislá od povědomí o bondovském universu (aniž by to skončilo jako filmová obdoba Bond Movie Connections z IMDB ala DNES NEUMÍREJ), jednak tím, že se naplňují představy o podobě snímků o agentovi s povolením zabíjet, ale přitom se ze vzorce okázale vybočuje možností volby. Nejlepší craigovská bondovka. A hlavně je to svým vyzněním demokratický, nikoliv konzervativní počin. Právě kombinace toho tradionalistického s tím revizionistickým a navázáním na minulost (sesíťování craigovských bondovek, ostatních bondovských dobrodružství) je na SPECTRE ozvláštňující, ale fanboyové s normativními nároky na díla budou prskat.

ŠÍLENÝ MAX: ZBĚSILÁ CESTA je skoro unisimo nekriticky přijímán laickou i odbornou obcí, přičemž zaznívají nadšené výkřiky o výjimečnosti díla. Při vší adoraci je opomíjen důležitý kontext: vychází se z poetiky tzv. chase films a je patrná snaha o kvalitativní překonání westernů i ozploatací skloubená s vypravěčskými strategiemi současné hollywoodské produkce v rozvíjení příběhu napříč několika médii. Podobně se negativní ohlasy ohledně absence příběhu, spektáklu pro spektakl, neprokreslenosti postav anebo žádného přesahu zakládají povětšinou na neznalosti toho, na jaké tradice snímek navazuje, jakým způsobem je přetváří a jak vyznívá._____ ŠÍLENÝ MAX: ZBĚSILÁ CESTA je celovečerní chase movie, ve kterém psychologicky definované (potažmo jasně typizované) postavy směřují z jednoho bodu do druhého (potažmo i zpět). Vyprávění si zakládá na linearitě, kdy protagonist(k)a anebo protagonisté mají jasně stanovený cíl, a zároveň jsou do vyprávění plně začleněné atrakce v podobě různých komplikací na cestě a přibývajících antagonistů. Výtky, že čtvrtý přírůstek do madmaxovské série jenom vrší atrakce, nejsou proto zcela na místě. Příklon k této tradici, vztahující se původně ke krátkometrážním počinům z přechodných dob kinematografie mezi "předváděním" a "vyprávěním", se projevuje i na struktuře tohoto dvouhodinového putování tam a zpět. Na první pohled se výstavba může zdát konvenční, protože s výjimkou klimaxu trvá každý akt cca půl hodiny (na konci prvního se Max osamostatní, v závěru druhého se znovu-spojí s uprchlicemi...) a každých patnáct minut je dílčí bod zvratu nasměrovávající příběh dál. Nekonvenčnost ovšem tkví v tom, že s výjimkou epilogu má ŠÍLENÝ MAX: ZBĚSILÁ CESTA podobu dvanácti cca desetiminutových krátkometrážních "epizod" (tj. délku oněch chase films), které na sebe navazují příčinně rozvíjenou akcí, vývojem postav a užívající ozkoušených serializovaných postupů jako cliffhangerů, záchran na poslední chvíli apod._____ Millerův poslední režijní a scenáristický zářez ve filmografii se vedle této poetiky úspěšně snaží překonat své zjevnější předobrazy: westerny a ozploatace. Z westernů přejímá model putování krajinou s chráněnou komoditou (část "fordovek") a pozdější důraz na silné ženské postavy (TENKRÁT NA ZÁPADĚ - a později RYCHLEJŠÍ NEŽ SMRT či SEXY PISTOLS ad.). Ze subžánrově velmi rozmanité ozploatace, tj. australské brakové/žánrové produkce od 70. let dál, fetišizování aut stavěných nad lidi a upřednostňování kaskaderských výkonů před vizuálními triky (carsploitation) a nebezpečí představované přírodou (ekohorory) a samozřejmě motiv pomsty._____ Už původní trilogie ŠÍLENÝ MAX vycházela z leoneovských westernů: titulní postavu konstruovala jako "bezejmenného" hrdinu z donucení, který funguje jako průvodce (post)apokalyptickým světem. Ve ZBĚSILÉ CESTĚ tomu není jinak, liší se pouze pojetí světa, který není založen na střetu dvou kmenů (dvojka) anebo selhávajícím matriarchátu (trojka), ale na myšlenkách některých směrů třetí vlny feminismu, zejména ekofeminismu a svým vývojem vyprávění i neomarxistického feminismu. Byli to muži, kdo zničil svět, a jejich zbraně, které způsobují smrt, zatímco ženy mají plodivou sílu jak rodit, tak i vybudovat nový - zelený - svět. A především, svrhnout stávající uspořádaní světa, ve kterém se (po dvojce, kde šlo o benzín a trojce, kde šlo o elektřinu) člověk stal komoditou. Asi tolik k významové plochosti šílícího Maxe._____ To je, slovy T. S. Eliota, způsob, jakým skončí svět, jak ho známe. ŠÍLENÝ MAX: ZBĚSILÁ CESTA ale předkládá svět, který mnozí budou jistě rádi prozkoumávat v dalších rozšířeních napříč médii a platformami: ve videohře, která přímo předchází dění filmu a která nás zavede do Ropanova, a spin-off komiksech, ve kterých by se čtenáři měli dozvědět víc o "backstory" Nadsmrťase, Nuxe, Furiosy a Maxe. A proč by to někdo chtěl dělat? Protože má člověk při sledování ŠÍLENÉHO MAXE: ZBĚSILÉ CESTY chuť samým nadšením začít masturbovat, i když hrozí, že si ho sedře - a s nástupem skoro půlhodinového klimaxu možná i utrhne.

AVENGERS byli dle některých výborným komiksovým filmem, protože pojednávali o superhrdnech. Pokračování AVENGERS s podtitulem AGE OF ULTRON je naopak super, protože je o lidech, kteří jsou superhrdiny - a i v akčních pasážích volí lidskou perspektivu, když je kladen důraz na bezpečí obyvatel měst, jsou zachraňováni civilisté apod. Ačkoliv pracuje s overreacherovským narativem, kdy vědec stvoří potenciální hrozbu pro lidstvo, žánrově se nejvíc přibližuje právě válečnému snímku. V něm jeden tým bojuje proti společnému nepříteli, kterého pomohl (spolu)vytvořit - a nechybí ani rekrutování nových členů, motivační proslovy během bitvy ad._____ Paradoxně je dvojka v tuzemsku kritizována za to, že na rozdíl od sólovek jednotlivých superhrdinů není žánrově odlišená. Nemístných výtek zaznívá přitom několik: vyprávění se nikam neposouvá dál a je pouhou záminkou pro vršení mnohdy nepřehledných atrakcí, z hlediska stylu jde o nevýrazné dílo a záporák je nezajímavý. Vzhledem k tomu, že (meta)komentář píši víc než týden po premiéře, je možné za pomocí konkrétních - místy spoileroidních - příkladů tato nejčastěji zmiňovaná negativa vyvrátit._____ Nepočítáme-li ANT-MANa, je AGE OF ULTRON završením druhé marvelovské fáze. Tvrdit, že jsme se na jejím konci nikam dál nedopracovali, znamená nejenom ignorovat přírůstek v podobě nových postav (Scarlet Witch, Vision) a přetransformování S.H.I.EL.D.u, ale i celý epilog sestávající se z obměny původního týmu za zcela nový. Vyprávění s velkým počtem hlavních i vedlejších postav opravdu není jenom zástěrkou k přívalu digibordelu. Naopak by člověk těžko pohledal blockbuster, ve kterém by akce jednak byla vždy pečlivě motivována ve vyprávění, jednak během ní postavy procházely vývojem, který by byl příčinně rozvíjen. Dvojčata změní svůj cíl, k sbližování Black Widow a Bruce Bannera/Hulka dochází především během ní, jsou prohlubovány názorové střety mezi členy Avengerů, kdy je předjímán budoucí rozkol, nahlédneme do obav Avengerů díky funkčně využité schopnosti Scarlet Witch ad. Nepíšíč o tom, že nejsou za sebe sázeny trikově opulentní pasáže, protože je podstatný zmiňovaný lidský prvek při ochraně/zachraňování občanů._____ Týmové (ne)spolupráci se podřizuje i styl, který svými záběry-sekvencemi vybočuje z normy toho, jak je v současnosti snímána a stříhána akce. Zatímco v jedničce byl jeden okázalý záběr ukazující superhrdiny jako tým, dvojka takovým začíná a přidává změnu hledisek v rámci záběru-sekvence. Je-li něco rychleji stříháno, až v tom divák/divačka přestává mít přehled, má to své opodstatnění v tom, že i superhrdinové ztrácí orientaci, jak na tom jsou ostatní členové (např. únos Black Widow). A stejně jako v první části je (ne)shoda v dialogové sekvenci vyjádřena prostřednictvím toho, že protagonisté jsou buď v jednom záběru (shoda), nebo se používá figury záběr-protizáběr (neshoda) - a nově přibylo odlišení na základě svícení (např. Stark a Banner nad budoucím Visionovým tělem). Vůbec je oproti předchozímu dílu styl mnohem (sebe)uvědomělejší díky odkazování ke konkrétním ikonickým výjevům z komiksu a díky nejenom digitálním průletům předjímajícím důležitost určitého prostoru později ve vyprávění, ale i vizualizací střetu dvou umělých inteligencí._____ Požadavek, že akční film je tak dobrý, jak je jeho záporák, se většinou omezuje na to, kdo je do role antagonisty obsazen (James Spader, výborný hlasový projev), nikoliv na jeho úlohu ve vyprávění. Kritizovaný Ultron je poměrně nekonvenční padouch, jehož motivace jsou nám hned z počátku známy, ale cíl - konkrétní uskutečnění plánu - se dozvídáme až v průběhu vyprávění. Nejdůležitější jsou jeho dva rysy. Jednak je odvrácenou stránkou Tonyho Starka/Iron Mana, což vráží klín mezi Avengers, jednak se jeho vědomí může přemísťovat z jedné plechovky do další, a tak je vhodným padouchem pro tým, ve kterém s ním poměří síly všichni pěkně postupně (Iron Man ve Wakandě, Kapitán Amerika na náklaďáku, Vision - Thor - Hulk - Scarlet Witch v závěrečném aktu)._____ Pokud je AVENGERS: AGE OF ULTRON v něčem problematickým počinem, není to z hlediska Marvel Cinematic Universe (MCU) ve vyprávění stojícím na místě, nevýrazném stylu anebo nijakém záporákovi. (Ignorujme významovou rovinu, kdy se nabízí interpretace s ohledem na N.S.A. a další aféry představující pro Světového policajta "hrozbu" zevnitř.) Potíž může činit serializovaná povaha celého MCU. Zatímco AVENGERS ještě fungovali jako crossover, ve kterém se setkali superhrdinové představení v sólovce (a pár dalších), AVENGERS: AGE OF ULTRON neobstojí jako samostatné vyprávění nezávislé na komiksovém předpokračování a seriálových AGENTS OF S.H.I.E.L.D. Strukturně - a rytmicky - tak jde o značně nevyrovnané dílo. Dílo, které je super tím, že není super.

PADESÁT ODSTÍNŮ ŠEDI by se spíše mělo jmenovat PADESÁT ODSTÍNŮ HNĚDI, protože se na projektu zesralo vše, co mohlo. Snažil jsem se k tomu fenoménu přistupovat nepředpojatě, jenže ať člověk přijde s jakýmkoliv sebevstřícnějším rámcem pro posouzení snímku, vždy dojde k závěru, že jde o selhání obřích rozměrů. Více v kritické reflexi.

Doporučuji od JUPITER VYCHÁZÍ neočekávat další formálně pozoruhodné dílo sourozenců Wachowských, protože se žádné stírání hranic mezi narativními mody anebo časoprostorovými rovinami nekoná, ani montáž není nikterak invenční a překvapivá je absence (?) jejich tolik oblíbené kompoziční návaznosti. Kdo ale doufal v pulpovou jízdu, která na rozdíl od JOHNA CARTERA a STRÁŽCŮ GALAXIE není rozpadlá, protože se drží svých vnitřních norem, bude spokojen/a. Jde o dvouhodinovku, u které není podstatný příběh, ale jednak budování světa, jednak příklon k braku projevující se výstavbou vyprávění po vzoru dobrodružných (sci-fi) seriálů. Poslední zmíněné vede navzdory brazilovské odbočce k určité únavnosti, protože cca půlhodinové epizody se liší leda antagonisty a prostředím, jinak vše v mírných variacích (zejména konvence dámy v nesnázích a záchrany na poslední chvíli) zůstává. Ovšem akce je v prvním a posledním aktu tak nápaditě organizována v prostoru, že zejména v nich to nevadí. A nevadí ani výrazné ideologické pojítko kritiky kapitalismu, který komodifikuje vše, protože jistá odvozenost - i z vlastních děl v případě Wachowských - k braku patří. Jenom je nutné přistoupit na to, že na nás snímek zasvěcenecky nepomrkává, ani se nesnaží svým stylem napodobovat díla, z nichž vychází, čímž je oproti dvěma výše zmíněným a dalším jim podobným dosti výlučnou produkcí. Slepou uličkou, kterou si lze užít jako provinilé potěšení.