Šakal

Lehce nabyl, lehce pozbyl. Takže se přímo nabízí, že bude muset opět nabýt a je dost pravděpodobné, že přitom bude muset, Aldo, nejednou i nabít a možná (znovu) zabít. Potom už stačí pár správných přátel a mecenášku baronku mít a na netradiční výlet, za zlatým pokladem, je vzít. Přátelství si sice za něj nekoupíš, zdraví (nohy) jim za ně taky nevrátíš, ale není zase tak špatné, JE mít. Člověk s nima může víc, než jen snít. Taková věc si samozřejmě zaslouží zapít a není špatné u toho, E. Morriconeho a C. Cardinale mít. Jen je potřeba se před indiány, stále na pozoru mít. [Lino Ventura, E. Morricone, nádherné scenérie divokých nespoutaných Skalistých hor a čisté nefalšované přátelství dvou věčných snílků, to jsou atributy, které vás i přes absenci plnohodnotného scénáře, spolehlivě u snímku udrží. Le Ruffian je čistě pocitová oddechovka, pro některé možná i potřebný životabudič, dokazující, že to jde i čistě přírodní (filmovou) cestou, bez chemie na předpis].75%

The book of Eli je jeden z těch snímků, do kterého, když se pustíte (netvrdím, že neoprávněně) nenecháte na něm jednu nit suchou. Začnete nad ránem a večerku si budete muset hodně posunout. Je tu však ještě jedna možnost. Vysra... nechat to být a užít si jej. Třeba pro jeho povedený vizuál, či osamělého poutníka D. Washingtona, resp. samozvaného diktátora G. Oldmana popř. stylovej hudební doprovod, včetně vítaného zpestření v podobě E. Morriconeho. Je to pouze na vás. Mému srdci resp. naturelu je přeci jenom bližší jiná existencialni cesta , ale ani tato postapokalyptická pouť za vzkříšením víry v podobě putujícího Elie, mi není proti srsti. Rozhodně je mi tento novodobý šiřitel resp. udržovatel víry se slabostí pro J. Cashe a zbraně všeho druhu (ostatně všechno nové náboženství bylo těžce vykoupeno krví) bližší, než Ti, co postávají denodenně ve vestibulech metra popř. klepou na naše dveře. Naděje umírá poslední a zde, vyjma barbarských bezvěrců, jsou stále ještě i LIDÉ. Netvrdím, že na přebalu knihy, kterou Eli nese v batohu, musí nutně stát Holy Bible-autor neznámý, v tom jsem se sklepáky (a kolegou Gilmourem93) zajedno, ale knihovna (jako symbol zachování kulturního odkazu pro pozdější osvětu) beru bez připomínek. Ostatně touha po vzdělání resp. vědění a cit pro umění je to, co nás, s trochou nadsázky, odlišuje od zvířat resp. drží zpátky od „návratu do jeskyní“. Pravda, trochu taky ta mrška, zvaná pohodlnost. [Tenhle snímek byl předurčen zapadnout. Pro většinový mainstream je málo akční, pro menšinové artové publikum pro změnu nepřekonatelně zjednodušující a nás pár přizpůsobivých chameleónů, se schopností „vyzobat si to své“, na tom nemůže nic změnit. Ne, že by tu byla jakákoliv snaha].

Jestli to půjde takhle dál, nebude dlouho trvat a my se budeme celý rozechvělý těšit, jako profesor Klaus na svůj další zářez do bohaté psací sbírky, na na těch pár vzácných vyjímek, podle neskutečných událostí. Ano, začínám být, mírně řečeno, lehce alergický na současný fenomén „podle skutečné události“. Scénárista resp. režisér si vyberou zajímavé téma co táhne, zaštítí se touto kouzelnou formulkou a divákovi naservírují svoji (zkreslenou) představu, jak to tehdy bylo a vydávají ji za skutečnost. Po pravdě, Greengrassova představa odlišnosti těchto dvou kultur (světů) a jeho snaha o jakési mentorování v podobě jeho prodloužené ruky T. Hankse, mně několikrát vehnala potutelný úsměv na rty. Tohle holt mají američané hluboko zakódované v genech. Snaha o jakousi (marnou) převýchovu. Lva taky na chutnou vegetariánskou omeletu nenaučíte. Je sice hezké, porovnávat tu motivace obou stran (kapitánů), tj; že ten somálský je k tomu, co dělá, (okolnostmi) donucen. Je tu však ještě další varianta a sice prostý fakt, že (si) dělá, co chce. On ten rybolov totiž tak nevynáší. Na druhou stranu musím přiznat a Greengrassovi přičíst k dobru, že pokud se vzdá dialogů resp. lehkých úvah a soustředí se pouze na to, co je mu nejbližší, tj; samotnou akci, nemám výraznějších námitek. Přehledná, příkladně dávkovaná, tedy divákovu plnou pozornost si po právu zasluhující. Vrcholem snímku pro mě osobně potom paradoxně není závěrečná záchranná akce Navy Seals versus člun, ale umně nasnímané a příkladně dávkované úvodní přepadení a následné nahánění Maersk Alabama somálskými piráty v motorových člunech. To (mi) ovšem ke spokojenosti nestačí. Zvlášť, když druhý den resp. pár hodin po projekci, nezůstává nic, co by „nutilo“, se ke snímku vracet. Za zásluhy resp. jméno já body resp. procenta nerozdávám. 70% [Docela by mě zajímal pohled z druhé strany, tj; samotných somálských pirátů. Než se tak stane, vezmu za vděk alespoň tím dánským ].

Už to tak vypadá, že N. Marshall dostal budget na několik různorodých žánrových kraťasů s tím, že studio si posléze vybere ten „jediný pravý“. Nelíbil se ani jeden a tak udělal jedinou možnou věc. Poskládal je všechny v jeden celovečerák a zaklepal jinde. Po pravdě, mám s tím pouze jediný problém. Pasáž následující hned po slibném prologu. Přesněji řečeno do resp. včetně momentu, kdy se na scéně objeví záchranné komando poprvé v akci resp. nespustí svůj (dlouho utajovaný) živák „Canibal corpse“. To vše však bere rychle za své přesně od okamžiku, kdy se snímek přes netradiční X-Games, konečně překlopí do čistokrevného B-čka jako řemen, aby se posléze šílený Neil definitivně utrhl ze řetězu a naservíroval nám nepředvídatelnou (pravda, originalitou dvakrát neoplývající) jízdu, bez nijakých pravidel a potřebného přemostění. Leč není to tak úplně pravda. Pokud se v tom zběsilém střihu přecejenom konečně nadechnete a podaří se vám k mozku dostat trochu té zdravě okysličené krve, uvidíte, že základ. příběhová kostra je jasně daná (viz výstižný komentář uživ. Marigold). Jestliže jsem do této doby měl nějakých připomínek, tak posledních pětačtyřicet minut (zřejmě konečně zabrala ta kombinace sněhobílého prášku a několika pořádných hltů Jeníka Chodce), tj; od momentu příjezdu vláčku na scénu, přes reálie temného Středověku, až po stylovou naháněčku ve stylu Mad Maxe je to čistá pětihvězdičková rozkoš. Přičemž za závěrečnou scénu „král je mrtev, ať žije nová (punková) královna“, co své ovečky bez problému dokáže nejen zabavit, ale v prvé řadě i nasytit, zaslouží Neil pořádného hubana ,-) Btw, po dlouhé době hlavní hrdinka, co má bez jakýchkoliv pochyb koule a přesto bych si (jak vidno nejsem v tom sám) nechal klidně říct. Naposledy jsem to takhle žral snad pouze G. Carano v Haywire S. Soderbergha. 80% [Stejně jako Marigold, bych se i já, v budoucnu hrozně rád dozvěděl, jak se Eden daří mezi svými ovečkami s číry a zda-li už hlavní kravaťák opustil mříže vězení resp. bránu zdi a vydal se za očekávanou vendetou].

Jdou po něm a on neví kdo. Večerní hluché telefonáty, noční dálniční kličkovaná s bowlingem ve svodidlech, opakovaná (neplánovaná) úprava faceliftu zdarma......stále samá voda. Policie taky zrovna dvakrát nepomáhá, protože má svých starostí dost. Buď jí bolí zuby nebo má na hlídání dvě malé děti a místo slibované pomoci, na něj (nevědomky) posílá berňák. A tak Bastien Grimaldy tápe dál a s ním i zmatený, dychtivý divák. V tu chvíli přichází (životní) „nabídka, která se nedá odmítnout“ a tak se Bastien vydává na misi zvanou záchrana vlastního života. La 7ème cible, to je vysoká filmová francouzská (krimi) škola, s prvky psychologického dramatu a lehkou dávkou svérázného humoru. To jak scénáristická, režijní, tak především herecká, v podobě L. Ventury v typu role, pro kterou byl předurčen. Vrcholem budiž závěrečná scéna, pracovně ji nazvěme, oslava všeříkající obličejové mimiky. Tohle nikdy nenatrénujete, to vám musí sudičky u kolébky nadělit. 88,8%[ Jen si tak říkám, kde asi byly, mršky, v případě B. Afflecka. Zřejmě na cestě do nemocnice s menší mozkovou příhodou. Potom bych i chápal, to strnulé obličejové svalstvo].

Nevím, jak vás, ale mě osobně mrzí a to velmi, že ve výčtu herců, pyšnících se označením 007, se nikdy nedostalo na jméno M. Caine. Budeme dělat, že Agent Palmer: Případ Ipcress je jeden z jeho nepřiznaných dílů. Nebo je to všechno trochu jinak (její veličenstvo anglická královna je pěkný skrblík) a sedmička má zapotřebí i (nepřiznaných) vedlejšáků pod pseudonymem? Tohle spíš vypadá na druhou variantu resp., že mu na to dokonce i přišla, neboť albánská pohostinnost má k odměně za zásluhy asi tak blízko, jako mercedes Švancara do českého nároďáku. Ba ne, tohle není Bond. Bez svých brýlí nerozezná na tři metry ani slona od zebry, rád (si) vaří, má slabost pro Mozarta, před suchým protřepaným nemíchaným Martini dává přednost skotské? whisky a ženy se mu v posteli nestřídají jako (aprílové) počasí za oknem, ale spíše jako roční období. To aby bylo dostatečně jasno, že úplně marné to zase tak není :-) Přesto ho mám o poznání radši, než jeho slavnějšího kolegu. Pravda, určitou, ne nedůležitou roli, v tom nepochybně sehrává i fakt, že před I. Flemingem, já dávám vždy přednost J. Le Carré a jemu podobným. 85% [Už se moc těším, na další naše Berlínské setkání, Harry].

Ve věku, kdy nemalá část z nás, bude dávno prdět do hlíny popř. za sebou tahat kačera a (marně) hledat cestu domů, přichází nestor a přizpůsobivý chameleon (kinematografie) Marty Scorsese se snímkem, o kterém se jeho (vyměknuvším) vrstevníkům, dávno nezdá už ani ve snech a mladší nastupující generace o něm v noci slintá do polštářů. The Wolf of Wall Street jsou Goodfellas resp. Casino převedeny do současné(ho) doby resp. světa. S tím rozdílem, že na co resp. mnohem méně, si R. Liotta, R. De Niro, J. Pesci a spol. museli pořádně zakrvácet ruce, stačí J. Belfortovi a jeho učenlivým chlapcům, pár telefonátů. Holt "pokrok" nezastavíš, vítejte ve světě neomezených možností. Ta paralela s oběma snímky je nepřehlédnutelná. The Wolf of Wall Street je neuvěřitelně našlapaná resp. naspeedovaná adrenalinová jízda, která více jak dvě a půl hodiny (zvráceně) baví. Těsně před koncem, po vzoru hlavního hrdiny, ji začíná lehce docházet dech, aby se v samotném závěru opět vzepjala, postavila vzpříma na obě nohy a nastavila tvář resp. zrcadlo současnému světu. Americký sen v praxi, obnažen až na kost. Zda-li je to pohled (ne)příjemný, ponechám na posouzení, po vzoru Martyho, každému zvlášť. Slova o velkolepé zábavě, bez hlubší myšlenky, či zpětné odezvy resp. reflexe, tedy jsou řekněme poněkud nešťastná, neboť „prodejte mi moje pero“ a přeplněný sál dychtivých kravaťáků rychlokvašek, vysící pohledem na J. Belfortovi a hltající každé jeho slovo, je více než výmluvným mementem. 95% s poznámkou, že jsem opravdu zvědavý, zda-li a jak, bude snímek fungovat při opakované projekci. [Leo výbornej a osobně by mi rozhodně nebylo proti srsti, vidět ho se plazit pro plešouna. Schválně, na jak dlouho tipujete, že by se přenos protáhl. Můj osobní tip je, že na některé kategorie už by se, v přímém přenosu, rozhodně nedostalo. Pokud by se náhodou na pódiu potkal s M. McConaugheym, plazícím se pro holohlavce za vedlejší roli (osobně se moc přimlouvám) a těsně v patách jim byl J. Hill, mohlo by se plynule přejít na after party.

Škoda toho. Nesnažit se pánové M. Chapman a J. Keller, (u)dělat ze Slye M. Scofielda a spokojit se s bezstarostnou přímočarostí R. Feldmana z Tango a Cash, zážitek by byl o poznání příjemnější. Více nadhledu, méně křečovitosti a větší než malé množství vzájemného špičkování. Samotná akce však bez výraznějších námitek a byť mladá resp. mladší krev, J. Caviezel- V. Jonnes-F. Tahir dělá svojí generaci dobrou reklamu, tím kdo neochvejně vládne (tak to má být) je old school. Přesněji řečeno (rakouská) polovička. Radost pohledět, s jakou si to Arnie, coby Emil Rottmayer, dává! Úvod slibný, prostřední nejdelší pasáž (scénáristicky) hodně bolí, závěrečné rendez-vous na čerstvém mořském vzduchu bez připomínek, následné firemní zůčtování taky potěší, ale na více jak 55% po předchozím komatu, už to při nejlepší vůli nevytáhnou. [Výstižný komentář (pro mě): ivan_drago]

Je logické, že když dá gentleman noc před svatbou dámě (inkognito) vale, jeho příští vystupivší stanicí bude Očistec. Nic se na tom nemění ani v případě, když pán má ke gentlemanovi asi tak blízko, jako střevlík k lednímu medvědovi a dáma je děvka po sezóně. Staří známí opět pohromadě, pravda s menšími obměnami. Jak vidno, H. Morgan měl dcery hned dvě. Lehce potrhlou J. Hackett, střídá poněkud prchlivá S. Pleshette. J. Garner tentokrát nikoliv jako dočasný šerif na cestě do Austrálie, ale „vlakovej typ“ se slabostí pro třiadvacítku, bojující svérázným způsobem za rovnoprávnost žen. (Ostatně, proč by zrovna nám, mělo být upřeno právo na vydržování, že chlapi). Co naopak zůstává je fakt, že se opět nechystá usadit natrvalo. Přesněji řečeno pouze do doby, než ho místní doktor zbaví čerstvého problému na prsou...., o rozměrech dvacet krát pět a začínající písmenem G. Vše ostatní zůstává při starém. Tedy svérázný pokus o parodii na divoký západ, přesněji řečeno jeho dávno, hluboko zakořeněnou, představu. Přesto (souhlas viz sud) je, Support Your Local Gunfighter, živoucím důkazem přísloví, „dvakrát do stejné řeky nevstoupíš“. Chybí potřebná lehkost, vypointovanost, nadhled, timing..... Chybí toho vlastně poměrně dost a J. Garner, pravda s vydatnou pomocí J. Elama jako obávaného pistolníka Swifty Morgana, na všechno sami nestačí. 60%

Jedna legenda (klasický western) dostává na frak a druhá ( J. McCullough) ožívá.... Divoký západ v časech zlaté horečky. Doba plná neomezených příležitostí, přičemž nikdy nevíte, kdy se zrovna na vás, na trhu práce, usměje štěstí. Životnost místních šerifů má totiž trvanlivost dávno prošlého děravého sýra a tak pro dostatečnou kvalifikaci stačí pouhý fakt, že máte čas a chuť. Byť i na přechodnou dobu, neboť tudy pouze projíždíte cestou do Austrálie. Řeknu vám, dělat šerifa zrovna v tomhle zaslíbeném resp. pokřiveném koutě světa, není dvakrát záviděníhodná věc. Zločin kvete jedna radost, pravděpodobnost, že narazíte na zlatou žílu je mnohonásobně větší než skutečnost, že seženete dobrovolného pomocníka a když už se vám přecejenom podaří někoho zatknout, vyvstává drobný problém. Chybí soudce a v místní věznici se trestuhodně nedostává mříží. I tenhle lehký nedostatek však dokáže, nově jmenovaný šerif Jason McCullough, s příkladnou flegmatičností a nadhledem sobě vlastním, (dočasně) vyřešit. Ano, nástup J. Garnera na scénu je impozantní, přičemž ten zdravý nadhled, nakažlivou flegmatičnost a svou tvář, si (přes jedno drobné zaškobrtnutí) udrží až do závěrečných titulků, kdy naposledy přichází na přetřes zaslíbená Austrálie. To samé (byť jak vidno někteří jsou opačného názoru) se dá říct i o samotném scénáři. Inteligentní a návdavkem vtipná (jemnohumorná) parodie resp. demítizace divokého západu, plná drobných absurditek, dotažených k dokonalosti. To včetně jedné drobné matematické hříčky. Tedy poněkud odlišnější cesta, než kterou se o více než dvacet let vydal C. Eastwood.[Jeden z těch vzácných případů, kdy libozvučná čeština s přesně dávkovanou intonací, v podání pánů Růžka, Munzara , Větrovce a spol. zprostředkovává plnohodnotný zážitek].