Šakal

Tenhle snímek boduje především proto, že si Favreau uvědomil dvě resp. tři zásadní věci (čti pravdy). Láska prochází žaludkem, chlap v kuchyni je sexy :-) a ikdyž problémy nevyřešíte tím, že se dobře najíte, tak nějak se zvládají líp._ Chef je bezesporu nejsilnější v prostřední (road movie) pasáži, kde Favreau netlačí ani na okamžik na pilu a linie otec- syn je sympaticky přirozená. Ve zbylých částech se bohužel nevyvaroval typickým neduhům, tj; určité šablonovitosti, klasickým klišé, stejně jako faktu, že snímek nakonec i dospěje k očekávanému rozuzlení. Za tu přirozenost a bezstarostnost, kterou však snímek po celou dobu vyzařuje, si body resp. pozornost zaslouží. Kalkul jsem tam totiž nenašel resp. necítil. 70%

Tvůrci sice pozapomněli na to nejdůležitější, tj; pro koho jsou v prvé řadě pohádky určeny, ale nutno podotknout, alespoň se snažili téma uchopit jinak, tj; odlišit se od té přehršle nudných neoriginálních pohádek, které nám jsou v posledních letech servírovány ( všechna čest všem vyjímkám). Pravdou sice je, že po celou dobu jsem nechápavě kroutil hlavou resp. si ji lámal, jak a kde scénáristé, potažmo celý štáb, sbírali své nápady, abych následně došel k jedinému možnému závěru. Po večerech ( k podpoření můzy) tekl proudem přepálený absinth, mocně podpořený sněhobílým práškem (Jarda Plesl se bez něj nakonec neobešel už ani na place) aby, s blížícím se koncem a tenčícími se zásobami, někteří vzali za vděk i lahodným koktejlem dvacetiprocentního blatouchu a osmdesátiprocentního lekníku (samozřejmě nitrožilně) a před první ranní klapkou, se tak nastřelovali do nového natáčecího dne. Výsledek podle toho sice taky tak vypadá, ale díky jisté neoddiskutovatelné originalitě, sympatickému hereckému obsazení, všudypřítomnému nadhledu (závěrečná píseň budiž jasným důkazem) a mé dávné slabosti pro tyhle němé blázny, nekonečné hodiny vysedávající bez jediného záběru u vody, jednoduše tuhle netradiční pohádku nedokážu a nechci potopit. KUKU.... 65% [Souhlas viz kolega Fíkus. Jediné, co se dá vytknout, je to poměrně nešťastné načasování. To je ale chyba těch, co mají na starosti programové schéma v ČT. Nevidím tedy důvod, trestat za to tvůrce samotné....] Edit: po druhé projekci, musím chtě nechtě přitlačit. Tohle je skutečně vodvaz "hurá, hurá, on jí neva....". Navíc, ač se to na první pohled nezdá, inteligentní. 75%

„Jak je?... Fajn....Takže za chvíli“. Tolik stručný, všeříkající, představovací úvod, Ventura versus Gabin, díky kterému (prý) Lino zůstal u filmu a dal tak vzniknout (ne)jednomu velkému přátelství. __Překvapivě velmi osobní (byť podíváte-li se na jméno režisérky, zase tak překvapivé to není) exkurze do Linova (pracovního i soukromého) života. Do jeho nesnadného dětství, následného dospívání neodmyslitelně spjatého se zápasem, přes jeho herecké začátky (seznámení se s J. Gabinem) až po jákési závěrečné bilancování a úvahami o životě jako takovém. Navíc doplněno o poutavé vzpomínání jeho hereckých kolegů resp. partnerek a samotných režisérů, kterým se Lino tak nesmazatelně vepsal do jejich životů a naopak. Osobně mě potom velmi pobavilo, vzpomínání C. Pinoteau na jejich domácí konkurzy, v místnosti příznačně nazvané „mučírna“, kde se na jedné pohovce vždy sešli režisér, scénárista, tvůrce dialogů a z vyvýšeného direktorského křesla je poslouchal a nemilosrdně pohledem propichoval, zarytě mlčící Lino, aby následně pronesl „ bude to vynikající film, ale.....beze mě“ :-) Vše podstatné, už tu, více než výstižně, popsal kolega borsalino a tak za sebe už pouze (soukromě) dodám vzkaz: bylo mi nesmírným potěšením a ctí, být tu necelou hodinku a půl ve vaší společnosti resp. vašich přátel, kteří se tak vzácně shodli, že se jednalo o tvrdohlavého, zásadového, ale přitom citlivého, téměř plachého, milovníka dobrého jídla a vína, ale zejména člověka s velkým srdcem a nakažlivým úsměvem, který nadevše miloval svou rodinu a život. A jentak mimochodem, jednoho z nejlepších herců, (nejen) jeho generace. Díky Lino!

Jára Cimrman ležící, spící….Šakal sedící, nepříjemně se v sedačce ošívající, chvílemi zívající. Pravda, chvílemi! spokojeně vrnící….tj; Ch. Nolan (i) nudící, (ne)dojímající, přílišnou doslovností a určitou vykonstruovaností trpící, velké sousto si ukrajující. V neposlední řadě (narozdíl od Gravity) ani vizuálem nijak zvlášť ohromující. Nolan snad poprvé výrazněji tlačí na emoce a přitom je to studené jak nehostinná planeta kolonizátora M. Damona. Pravda, vyjma M. McConaugheyho, který by v současné době obměkčil i sfingu. Patrné je to zejména při scéně přehrávání si vzkazů ze Země resp. hry na schovávanou v autě. Paradoxně nejpřesvědčivější (nejlidštější) je tu robot s naprogramovanými resp. humorně dávkovanými, ryze lidskými, vlastnostmi. Zbytek nevýrazný, repliky rádoby z povinnosti odříkávající. Interstellar je mj; snímek o síle lidských citů, povýšených nad resp. mimo racionální (vědecké) teorie, který po hříchu právě na jejich absenci dojíždí. ­­_Souhlas viz Cival. Nolan je prostě jinde….než já. Nikoliv on a nemístně burácející, napětí uměle vyvolávající resp. eskalující, H. Zimmer, ale D. Jones a tklivý C. Mansell jsou v mém případě zárukou zážitku resp. prožitku. A upřímně, začíná mě unavovat ta neustálá snaha Nolana zaobalovat „jednoduché do složitějšího“ a za každou cenu překvapovat. Někdo možná namítne, že si svojí dosavadní tvorbou na sebe upletl bič a současný divák to od něj čeká resp. vyžaduje! Já tedy ne. [Velká většina z vás připodobňuje snímek k Vesmírné Odysee S. Kubricka. Jednu podobnost jsem (si) našel i já. Zkrátit snímky o hodinu, divák by o nic nepřišel. Navíc i přes tu neopodstatněnou stopáž a nešťastnou doslovnost je Interstellar příliš uspěchaný a zkratkovitý]. 55%

Přestože bych hrozně rád, ty opakovaně zapomenuté klíče resp. věci, které jsem stoprocentně odložil na určité místo, abych je po nekonečně dlouhém, usilovném hledání, našel zcela jinde, svedl na paranormální jevy, skutečným (jediným) důvodem, bude ten německý parchant. Jsem ochoten připustit i možnost, že se v práci někdo hrozně nudí resp. baví. Stejně tak, pokud v příborníku narazím na ohnutou lžičku, končí, za doprovodu nadávek resp. narážek „to by mě zajímalo, kde udělali soudruzi z NDR chybu“, zpravidla na dně koše a nikoliv na stole u „Muldera a Scully“. Pokud náhodou (stále) není jasné, co tím básník (Šakal) chtěl říct, tak, aby bylo dostatečně jasno. Na paranormální jevy nevěřím. Tím pádem měl S. Silver resp. Boby De Niro, jedinou možnost, jak si získat mou pozornost. Vzbudit ve mně zájem (tak jako v hlavním hrdinovi) po odhalení, tj; „jak to dělá“. Bohužel (pro Red lights resp. R. Cortése) se tak, až na vyjímky, nedělo. Chtěl jsem alespoň ocenit myšlenku, že to nejednoduší řešení, které máte po celou dobu přímo před očima a které právě pro jeho podbízivou triviálnost zavrhnete, bývá v drtivých počtech případů, to správné. To by však se zavřenými dveřmi, musel zavřít svá ústa i T. Buckley resp. C. Murphy. 45%

Místo komentáře, stručný inzerát. „(Za)prodám temnou fantasy s potřebnými záporáky a plnohodnotným příběhem. Výměnou nabízím nesoudržnou (romantickou) akční blockbusterovou vyprázdněnou pohádku, s nezajímavými (otravnými) postavami, vypadající, že si odskočili z přehlídkových mol. P.S. Při rychlém jednání, přihodím i nejukecanějšího draka v dějinách“. P.J. [V té digitální trikové změti se nějak pozapomnělo na to nejdůležitější, tj; že příběh je tak silný resp. slabý, jako jsou jeho (ústřední) postavy. O co více úsilí resp. péče se dostalo digitálním efektům, tím méně prostoru (času) bylo dopřáno jednotlivým postavám, což vzhledem ke stopáži, je neodpustitelné. Na scénu přichází nové (nezajímavé) postavy a naopak ty (ne)jzajímavější (trpaslíci) jsou necitelně upozaděni. Ba co víc, všichni do jednoho jsou naprosto zaměnitelní! Jaký to kontrast oproti hravé představovací scéně u Bilba doma, v předchůdci... Kouzlo je nenávratně? pryč. Navíc příběh postrádá (až na pár světlých vyjímek) i lehkost, hravost a humorné odlehčení. Překvapí to o to více, že předchůdce, tohle vše, nabídnul. Trojky se bojím. 45%

V příběhu jsme se vrátili zpátky do minulosti, ale to nejdůležitější přetrvává. P. Jackson je stále tím obratným vypravěčem, se smyslem pro epické (fantasy) příběhy. To pouze někteří z nás, už jim nechtějí (neumí?) naslouchat. Řekněte upřímně, kdo by si nezamiloval ta kultivovaná stvoření, s neutuchajícím apetitem, umanutou tvrdohlavostí, ale velkým otevřeným srdcem a hrdostí sobě vlastní, jménem trpaslík. Tyhle, narozdíl od těch kýčovitých sádrových, útočících na nás z pohraničí, bych si s radostí na svou skalku instaloval. Hned vedle nejvybranějších labužníků-obřích zlobrů a skřetů, v čele s jednorukým sympaťákem, Azogem Znesvětitelem, na svém bílém vrrkovi a za dlouhých letních večerů, během odkrajování velkých soust rožnícícho se selátka a pořádných hltů červeného vína, naslouchal jejich hrdinským činům resp.příběhům. Ve chvilkách volna (ano Glume, vyzývám Tě) si čas krátil hádankovým soubojem. Pro tuhle partičku, v čele s P. Jacksonem, budu mít vždy dveře otevřené. Doufám. 80%

„Ten desátej, už mu bohužel nebyl dopřán, ale tak to na světě chodí“.__ O životě a smrti rozhodují někdy maličkosti. Snad ještě markantnější, je to v dobách války. Za jednu takovou maličkost resp. přeřeknutí, vděčí svému životu i A. Lustig aneb když vám špatná znalost jazyka, zachrání život(y). Prozřetelnost? Náhoda? Fortuna? Osud? Nezlomná vůle a schopnost se přizpůsobit a odhadnout situaci? Ať už to bylo cokoliv, co ho (opětovně) zachránilo před osudem, který potkalo téměř šest miliónů židů, příčina byla jediná a na tu se nesmí nikdy zapomenout. Arnošt Lustig si to moc dobře uvědomoval a tak o tom, co prožil, byl ochoten se, kdykoliv a kdekoliv, podělit i s ostatními. Jak sám několikrát na svých besedách opakoval, nikoliv proto, aby ho (a jemu podobné) lidé litovali, to životy nevrátí, ale aby se nezapomnělo. Poznání (vědění) do budoucna posiluje.__ Je spousta lidí, kteří toho v životě mnohé zažili, ale neumí popř. nechtějí (člověk jim to nemůže mít za zlé) o tom mluvit. Arnošt Lustig byl člověkem, který tu potřebu naopak měl (byl to jakýsi jeho druh terapie) a byl obdařen vládnutím slova, tj; byl pozoruhodným vypravěčem, se schopností zaujmout a předat myšlenku. Navíc měl tu vzácnou vlastnost, že i přes ta četná příkoří, která v životě zažil, na život jako takový nezanevřel a naopak se dokázal radovat z maličkostí a vždy kolem sebe šířit pozitivní atmosféru. Za to mu patří velký dík.[Tohle není dokument, ale vyprávění A. Lustiga o svém životě, resp. vzpomínání jeho přátel a sestry na něj. Milé, laskavé, veselé, pravda občas smutné, nikoliv však zatrpklé, tedy takové, jakým byl on sám. Pokud k tomu tak přistoupíte, nebudete zklamáni. Jako dokument, zvlášť pro člověka, který je s jeho životem (tvorbou) obeznámen, to pravda, nepřináší nic nového. Já však, více než kdy jindy, nechci být objektivní].

Ničím resp. nikým nespoutaný, nevyzrálý Rebel bez příčiny M. Sheen, v doprovodu mladičké S. Spacek, v netradiční odosobněné road movie dvou utečenců před zákonem „odnikud nikam“, směřující však pomalu ale jistě k očekávanému neodvratnému konci. To vše za doprovodu Malickovi typické, volně plynoucí režie a kamery T. Fujimota vyžívající se v detailech a všímající si krás přírody. Syrovost, chladnost, nekompromistnost (díky absenci svědomí resp. jakémukoliv pocitu viny) skvěle hrajícího M. Sheena, se tu příkladně prolíná s naivností mladičké S. Spacek, přičemž tón filmu se příkladně mění s postupně se měnícím „střízlivějícím“ pohledem mladičké Holy ke Kitovi. Díky odosobněnému, nemoralizujícímu Malickovu pohledu, se divák dostává do pozice jakéhosi pozorovatele, (nesympatizuje s hlavními hrdiny, ale ani je nezavrhuje) a zvláštním zvráceným? způsobem, si tak snímek užívá. Badlands je chladně melancholická podívaná, na kterou bych se, po úvodním naladění, dokázal dívat klidně další hodinu. 85%

Těžko říct, co tohle provede s turistickým ruchem v Norsku. Spoustu (křesťansky založených) rodin, to zřejmě od návštěvy odradí. Na druhou stranu, dostat tohle k narozeninám, ve formě víkendového zážitkového voucheru, neváhal bych ani vteřinu.__ Rozebírat tohle vážně, (snad) ani nejde. Přesto se tu o to (ne)překvapivě velká část snaží. Max v sedmé min, při pohledu na mrtvého medvěda s vypláznutým jazykem, (vám) musí začít svítat a pokud ani po narážce na hádanku nemáte jasno, není (vám) pomoci. Trošku nadhledu, lidi. Narozdíl od snímků jako je Cloverfield , The Blair witch project apod. je právě tohla ta nedostižná výhoda Trolljegeren. Na jejich největším problému tj; samotné těžké uvěřitelnosti, postavili tvůrci základ a právě jejím (ne)jednoznačným popřením, ji následně přetavili v největší přednost. Lví podíl na konečném úspěchu, má hlavní představitel O. Jespersen, coby nejlepší (jediný) lovec trolů. Sledovat jeho, za každé situace, vážný výraz, kdy se stoickým klidem, bez pohnutí brvou, zodpovídá zvídavému novináři, jednu otázku za druhou (biolog žasne, laik se diví) popř. stěžujícího si na nevděčnou roli jeho zaměstnání, je zážitkem hodným (d)ocenění.__ Zkrátit snímek o nějakých patnáct minut, šel bych snad i do plných. I díky všudypřítomné nadsázce a skutečnosti, s jakou hravostí k jejich národní látce tvůrci přistoupili. Patrné je to zejména v podobě myšlení i na takové detaily, jako je vyplňování dotazníků po odstřelu. Nic naplat, stavy je potřeba hlídat. Navíc i samotní trolové nepůsobí směšně a potřeba je taky ocenit odvaha, kdy jsou divákům ukázáni v „plné síle a kráse“, bez třesoucí se kamery a nikoliv v podobě černých obrysových čmouh. Bát se u Trolljegeren zřejmě nebudete, byť, že umí André vystavět i napětí, jednoznačně dokazuje ve scéně v dole. Přesto si snímek převážně užijí koutky vašich úst. Pouze by mě zajímalo, jak na snímek nahlíží samotní norští diváci. Zda-li s potřebným nadhledem nebo jako na pošpinění jejich legendy.80%[Na svou podzimní zahraniční dovolenou, si budu muset přibalit i domácí kameru, neboť, jak vidno, nejen norská vláda, něco (úspěšně) tají. __Co se zdejších luhů a hájů týče, máme taky kam sáhnout. Své o tom ví i Ivan Mládek. Tak nashle za rok....v kině.]