Šakal

Pokud by mě někdo o půlnoci vzbudil a zeptal se mě na mojí filmovou (řekněme TOP 15 „80“-tek), nikdy v mém výčtu nebude chybět tento snímek dvojice Magnoli-Končalovskij o dvou naprosto rozdílných (spolu soupeřících) policistech. V podání Slyho se nikdy o nějakém extra hraní mluvit nedalo, ale zde (ve dvojici s mým oblíbencem Kurtem Russellem) jim to zatraceně šlape a skvěle se (tato na první pohled nesourodá dvojička) vzájemně doplňuje. K čemuž jim nejvíce napomohl samotný scénář a to zejména s patřičným nadhledem napsané dialogy, chce se dodat, přímo oběma dotyčným „do úst“. Tenhle snímek to je (jak zmiňuje uživ. Renton) VHS-ková nostalgie jako SVIŇA. Má to šmrnc, má to spád, má to nadhled, baví to (i po těch více než 20 letech), má to Slyho a Russella, parádní „80“-kové záporáky, sexy Teri Hatcher (tenkrát ještě přírodně krásnou, než se z ní stal chodící „zoufalý“ napuchlý botox), netradičně pojatý „akční“ závěr, který diváka pouze utvrzuje ve faktu, že tenhle kousek se opravdu nebere tak úplně vážně a jako bonus stylový rychlokurz angličtiny. Řekněte upřímně, co chtít od tohoto typu snímku víc? K 5-té * chybí opravdu mál! P.s. zmínil jsem se o povedeném hudebním doprovodu, zejména chytlavé průvodní melodii? Že ne..., tak to právě napravuju.

Byl jednou jeden.....mladý narcis „GodComplex“, který zřejmě sežral veškerou moudrost světa a patent na rozum a zřejmě si o sobě naivně myslel, že je dobrý umělec, spisovatel, architekt.... Filmový vkus (to musím přiznat) má ale dobrý. Po Letné chodím téměř každý den a že by zrovna zde na mě dýchala odevšad gotická atmosféra, jsem si dodnes nepovšimnul. Že by z nedalekého novorenesančního zámečku, či letenského fotbalového „svatostánku“ popř. budovy ministerstva vnitra? Můj subjektivní názor naopak je, že zrovna na Letné by se tato bohulibá, nádherná a plně funkční budova náramně vyjímala. Na jednu stranu nezastírám, že Jana Kaplického si nesmírrně vážím jako člověka i jako architekta, který hodně dokázal, přesto zůstal „svůj“.(Vzdáleně se nabízí jistá paralela s dalším mým oblíbencem a to prosím nikým jiným, než-li Milošem Formanem). Na stranu druhou nemám nejmenší problém si přiznat, že tento dokument Olgy Špátové v dosti ohledech selhává. Největším nedostatkem (mnohokrát zde již zmiňovaným) je do očí bijící neobjektivnost a nevyváženost, což u tohoto typu dokumentu nelze opomenout a přejít bez povšimnutí. Trefně a výstižně to popsala uživ. Payushka. Přesto doufám, že definitivní tečkou za tímto dokumentem mající největší význam zcela jistě pro samotnou Elišku a za pár let (možná) i pro Johannku, bude „Chobotnice“ stojící na Letné. Vyserte se pls všichni politici a zainteresovaní lidé na svoje žabomyší války a „malé (velké) domů“ a udělejte jednou něco pozitivního pro nás „obyčejné občany“. Ostatně, my tu nejsme pro vás, ale vy pro nás. P.s. pane profesore Václave Klausi. Když už jste si nedavno tak obratně po „Houdiniovsku“ (já vím, každý nějak začínal a žadný učený z nebe nespadl) opatřil stylové pero, bylo by hezké, kdybyste si právě s ním v „Janově chobotnici“ pročítal bibli a zaškrtával nepokradeš.

S trochou nadsázky by se dalo napsat, že těm z vás, kterým v Le Grand bleu vadila ta romantická linie příběhu je určen tento snímek. Tam, kde Magická hlubina resp. potápěč Jacques Mayol končí, Atlantis navazuje. Všem těm, kterým se v této uspěchané době zasteskne po nějakém „životabudiči“, který vám spolehlivě dobije baterky, doporučuji sáhnout po této fascinující podmořské exkurzi Luca Bessona po Galapágách, Bahamách,Tahity, severním pólu.... a nechat se unášet úchvatnými záběry podmořského světa (žijícího si svým vlastním životem) a majícího ve spojení s hudbou Erica Serry a Londýnského královského filharmonického orchestru (téměř) meditativní charakter. Tohle není „obyčejný“ dokument mající vědecké ambice, tohle je umělecká, estetická podívaná. 90%

Je jedno místo, které leží výše než všechna ostatní. Místo, kde sny utíkají vysoko nad oblaka. Místo, kde přežijí jenom Ti, co mají sílu a štěstí. Tak těmito slovy začíná tento dokument. Já za sebe dodávám, také úctu k horám. Střecha světa, kde vítr je nepřemožitelný. Místo smrti, kde lidé nemohou dlouhodobě přežít. Každé nadechnutí tam spaluje plíce jako mrazivý oheň a mnozí tam zemřeli. ....na hoře jménem „EVEREST“. Přesto se tam vydávají každoročně další a další expedice. Někteří při pokoření hory zemřou, ty „šťastnější“ jsou nuceni samotný vrchol vzdát, ty nejšťastnější z nich stanou na samém vrcholu světa. Tento dokument je skutečná pocta všem horolezcům a pro nás ostatní (nadšence) vskutku působivým zážitkem. Co tyto „šílené nadšence“ žene za touhou stanout na tomto vrcholu, kde je skutečným utrpením každý další krok a na samém vrcholu vydržíte bez použití kyslíkového přístroje (Ti, kteří k tomu mají indispozice) kratinký čas? Nejvýstižnější budou slova španělské lezkyně jménem Aracelina. „Nesnažím se nic dokázat, zkrátka miluji lezení“. Nutno podotknout, že tento působivý dokument budiž patřičným důkazem, k čemuž (kromě nesmírné autenticity a nádherným scenériím velehor) napomáhá téměř nadpozemská hudba mající téměř meditativní charakter. Jediným „ nedostatkem“ tak pro mě zůstává kratší stopáž. 4+1/2*

Tenhle snímek může plně docenit snad pouze učitel prožívající to vše na vlastní kůži, na podobné škole (uživ. Radek99 by zřejmě mohl vyprávět..). JÁ sám za sebe musím konstatovat, že snímek jsem si pustil s tím, že zkusím 5min a uvidím. Nakonec jsem ho dokoukal s velkým zájmem až do úplného závěru, což myslím hovoří za vše. Jedná se o velmi podrobnou sondu o stavu francouzského školství (teď samozřejmě neberu v potaz ty soukromé a výběrové), ale troufám si tvrdit, že by se dal aplikovat na velkou část zemí, Českou republikou nevyjímaje. Proto si troufám tvrdit, že osloví diváka v mnohých zemích. Po shlédnutí tohoto snímku musím konstatovat jediné. Učitelem na podobné „výběrové multikulturní škole“ bych nechtěl být ani náhodou. O to více obdivuji ty, kteří i přes všechny překážky (teď narážím zejména na finanční „motivovanost“) a zdánlivou bezvýchodnost, v sobě najdou dostatek sil a vůle dotyčné zaujmout, najít si k nim cestu, následně s nimi navázat dialog a něčemu novému naučit, tak jako v případě Francoise. Pouze, (abychom byli objektivní), zdaleka ne všichni učitelé mají přístup, jako třídní učitel této třídy. Entre les murs je pozoruhodný, inteligentní snímek, řešící stále aktuálnější palčivou otázku (vždyť co je důležitější než naše vědomosti, všeobecný přehled a začlenění se do společnosti), který si na nic nehraje, své sympatie nepřiklání ani k jedné straně, "pouze" věcně převypráví příběh jednoho "obyčejného" školního roku, jedné "obyčejné" třídy, který si svou pozornost (a ocenění) bez nejmenších pochyb zaslouží. 88,8%

Pokud se mě vždy někdo ze známých zeptá, na nějaký film. tip na příjemnou akční oddechovku, nikdy mezi mýmy tipy nechybí odpověď: The Italian job. Vypněte mozkové závity a nechte se bavit příjemnou podívanou (ve stylu Ocean‘s eleven) o jedné (ne)vydařené loupeži, následné touze po pomstě, s povedeným hereckým obsazením Wahlberg-Norton- Statham-Green, zjemňující složkou (pro nás chlapy) sexy Charlize Theron, které to (snad) nikdy neslušelo víc než v tomto snímku Garyho Graye. Romantici a obdivovatelé krás architektury se můžou kochat krásou Benátek (pravda, pouze v samotném úvodu) a ty akčněji založení si přijdou na své při adrenalinové naháněčce na motorových člunech po místních kanálech a zejména potom stylové honičce v minicooperech, která nechává vzpomenout na (v nejlepších letech a formě) uhánějícího St. McQueena ulicemi San Francisca. To vše navíc podpořeno stylovým hudebním doprovodem (soundtrack je opravdu fajn záležitost). The italian job jsem viděl nejméně 3x a musím konstatovat jediné: ten film mě baví pořád stejně. Má to šmrnc, má to vtip, má to nadhled, má to Charlize, sakra to baví a ani na chvíli nenudí. Řekněte upřímně, co chtít od tohoto typu snímku víc?! 80%

.......a opět po čase, moje tolik oblíbené téma: IRA. Brad Pitt jako Rory Devaney (vůdce teroristické organizace) a Harrison Ford (coby „obyčejný policista“ Tom O‘ Meara), otec rodiny, u něhož Rory najde v Americe „azyl“, připravujíc se na svůj úkol. Oba dotyční se mezi sebou spřátelí, aby nakonec stanuli proti sobě v závěrečném střenutí (souboji). Samotný začátek (odehrávající se v Severním Irsku) je působivý a patřičně naladí ( zejména úvodní scény SPOILER rodinná „idylka“ u večeře, kameramanovo „pozvání“ do krásné, ale drsné a nehostinné irské divočiny za zvuků irské hudby a potom střetnutí teroristů proti místní armádě). Což se (naneštěstí) posléze ukáže jako zrada na diváka, protože těmto momentům se Pakula již ani nepřiblíží (natož vyrovná) a divák tak dostává zcela jinou podívanou, než úvodní momenty slibovaly. Neboť, ta část odehrávající se v Americe, již tak působivá zdaleka není (to je hodně jemně řečeno) a snímek doplácí především na tuctový (předvídatelný) scénář a unylou, ničím nepřekvapující režii. Rory (Brad Pitt) říká: tohle není americkej příběh, tohle je irskej příběh. Škoda, že tomu ve skutečnosti tak NENÍ. Tenhle snímek dělá (bohužel) příliš kompromisů. Chtělo to MNOHEM syrovější, neučesanou verzi, mířící přímo (bez nijakých kudrlinek) k cíli. Vrcholem budiž patetický závěrečný souboj na lodi. Škoda, téma slibné, našlápnuto měl snímek obstojně, duo Pitt-Ford dělají co můžou, celkem povedený hudební doprovod, pouze to samotné zpracování je příliš šablonovité, ničím nepřekvapující, plné klišé, chce se dodat: upravené „rodinnému americkému divákovi“. Tím já rozhodně nejsem! 2+1/2*

Jean Gabin a jeho komisař Maigret, (kterému dotyčný vtiskl nezapomenutelný nádech spravedlivého, „ dobráckého“, zároveň však přísného vyšetřovatele se všemi neřestmi které k člověku patří), „potulujícího se“ zapadlými uličkami pařížského Montmartru, pátrajícího po vrahovi místních žen, pobafávajícího ze své fajfky, k tomu líbivý hudební doprovod, nesmí samozřejmě chybět ani lahev domácí pálenky.... nabídka, která nelze odmítnout. Alespoň v mém případě, kdykoliv a kdekoliv. Ostatně, kdo by si nezamiloval snímek, kde se mu sejde hvězdný trojlístek Jean Gabin, Lino Ventura, Annie Girardot?! Příjemná oddechovka (nejen) na Čt večer(y). 85% p.s. konec dobrý, všechno dobré. Jj, není nad vydatný „májový“ deštík, který spláchne nejedno svinstvo a přivane do ulic čerstvý vánek a s ním např. novou porci šťavnatých vražd ..... http://www.csfd.cz/film/36559-pripad-komisare-maigreta/ a potom ještě jednou: http://www.csfd.cz/film/36560-komisar-maigret-zuri/

Jedna místnost, deštivý pochmurný silvestrovský večer, tři osoby, jeden psací stroj, pár kafí, jedna vypálená cigareta za druhou a na programu večera vyšetřování znásilnění a následných vražd dvou malých holčiček. Jeden hlavní podezřelý, s určitostí? samotný vrah-zámožný notář Dr. Jerome Martinaud. Vyšetřování se ujímá inspektor Antoine Gallien a divák je svědkem jejich vzájemné konfrontace. Jako třešínka na dortu chladná Romy Schneider (v mistrně podaném partu coby manželky notáře Martinauda). Člověk si při sledování těchto starších klasik klade otázku a zároveň povzdechne, čím to, že dnešní snímky (až na pár světlých vyjímek) se co se týče atmosféry ani nepřiblíží (natož vyrovná) těmto starším skvostům. Možná by postačilo ubrat na akci a více se zaměřit na scénář a zejména samotné dialogy, které tu nejsou jako nutná výplň, ale naopak snímek „dělají“. Potom stačí už pár „maličkostí“. Nechat volně plynout snímek, kameramana se smyslem pro cit v detailech, citlivý hudební doprovod a souboj „face to face“ dvou silných protivníků (osobností). Lino Ventury a Michela Serraulta. Žádná rozmáchlá gesta nečekejte, tady se hraje minimalistickými výrazovými prostředky. Dva znavení muži, otřískaní životem, prací, se sejdou na policejní stanici, z nichž jeden se snaží usvědčit toho druhého z dvojnásobné vraždy. Garde a vue je nesmírně působivé, komorní, minimalistické, psychologické krimi-drama. Nic víc, nic míň. Toť vše, snad pouze s dovětkem, že pro tento typ snímků jsem JÁ vždy měl, mám a budu mít slabost. 93% p.s. jak už tady někdo trefně poznamenal, teď se zkuste podívat na „ něco jako pokus o remake“ http://www.csfd.cz/film/12725-podezreni/ s G.Hackmanem, M. Freemanem a M. Bellucci........

Páni akademici a valná většina měla (má) celkem jasno. and the winner is.... Beautiful mind. Já říkám, Madennův snímek je lepší a vyzrálejší. Chcete důkaz? Vezmeme to hezky popořádku. Tady se neútočí na divákovi city ( tak jak to má např. Ron Howard v oblibě a občas to přepískne, což ve výsledku snímek sráží). Tady se ani nepodbízí, žádná prvoplánová podívaná se nekoná. Proof je mnohem komornější, méně senzacechtivý.... ve výsledku tak mnohem uvěřitelnější. Hlavním důvodem (vyjma citlivé, volně plynoucí režie) budiž herecké výkony. Překvapivě to není sir Anthony Hopkins, ani Jake Gyllenhaal, ale přirozená, nenucená a tím pádem naprosto přesvědčivá Gwyneth Paltrow, která nenechává nikoho na pochybách, že je to právě ONA, která táhne tento snímek krůček po krůčku k poměrně očekávanému konci, který je mi ale ve výsledku mnohem bližší, než kdyby se tvůrci snažili o nějaký „šokující zvrat“. Tento snímek člověku uběhne před očima (jako když se vám při pádu promítne bleskově celý život) a na jeho konci budete mít ten blažený úsměv na rtech z dobře odvedené práce, pro jehož plné pochopení a zejména vychutnání si nemusíte být nutně milovníky popsaných plachet hemžících se integrály, derivacemi a limit blížících se k nekonečnu. To myslím hovoří za vše. 89,9%