Šakal

8.30 – míchaná vajíčka se slaninou, toast, pomerančový juice, 10.30- (bílý) jogurt s ovocem, müsli, zelený čaj, 12.30- hovězí vývar s pečivem, špagety aglio olio, 3dcl bílého vína (vody), 14.00- jablečný štrúdl se šlehačkou a skořicí, preso, 16.00 mozzarella s rajčaty, popř. šopský salát, voda (jemně) perlivá, 18.30- pečené koleno, křen, hořčice, čerstvé pečivo, točené pivo (3x), proloženo medovými žebry popř. tataráčkem, 22.00- šťopička tulamorky na ledu, doutník…. Co se tím snažím naznačit? Každý máme nějaké ty svoje li(sla)bůstky, přičemž někoho uklidňuje čtení si v jízdním řádu, jiný se uklidňuje při soustu dobrého jídla a hltu kvalitního moku. A byť ty moje jsou na hony vzdáleny těm A. Nebela, v zásadě mám pro ně(j) plné pochopení. S jedním osobním dovětkem k filmu samotnému. Přestože jsem se nejvíce těšil na samotnou netradiční animovanou stránku, je to právě ONA....... a nikoliv (drtivou zdejší většinou nemilosrdně rozcupovaný scénář, který je všechno možné jen ne doslovný, pouze nastiňuje, mnohé se odehrává v jemných náznacích a (skrytých) odkazech (ostatně ne vždy se nejvíce sdělí (planým) tlacháním, ale umět (druhému) naslouchat je skutečné umění), což mnohé (zvyklé na „vedení za ručičku“) může mírně řečeno jemně rozladit), přesto (i) dokážu pochopit výtky typu, že mnohé události a motivy (v) chování jednotlivých akterů by si zasloužili více rozepsat, než v pouhých minutových (resp. sec) náznacích,..... KTERÁ mi brání udělit snímku vyšší hodnocení. Přiznávám ovšem, to je věc osobního vkusu. Přesto si neodpustím poznámku (i vzhledem k velmi zajímavému hereckému obsazení) já bych (v tomto případě a ve světle zdejší zkušenosti) dal jednoznačně přednost klasické hrané verzi. Nebudu chodit okolo (lejna) po špičkách a řeknu to na plnou hubu. Sterilní rotoskopie (možná) zcela nezabíjí snímek a dovedu i pochopit, že v dosti momentech slouží jako (ná)pomocná berlička příběhu (zejména atmosféry, která by se těžko jiným způsobem přenášela, takže bych i dokázal pochopit (přijmout) kombinaci obého, nicméně zcela bez jakýchkoliv pochyb se zde vytrácí geniální minimalismus drtivé většiny herců, což je věc (zjištění) krajně nešťastn(á)é, neopomenuvší a neodpustiteln(á)é Stejně jako si troufám jednoznačně tvrdit, že česky (ne)mluvící, (ne)myslící, (ne)chápající dějinné souvislosti) publikum (ne)může snímek zákonitě plně (d)ocenit. To ovšem již není naše (divákova) starost. 73%

Milé děti, byla nebyla, za devatero řekami, za devatero horami, zaslíbená to země jménem (nacistické) Německo a (v) té zemi vládl hodný král s fešným knírkem. Jelikož obyvatel na naší krásné, ale „nenafukovací“ planetě neustále přibývalo, rozhodl se tento bodrý strýček zřídit v krásné panennské přírodě v odlehlých lesích (pracovní, koncentrační) tábory. A jelikož je (už od pradávna) dobře známo, že práce utužuje nejen charakter, ale i kolektiv, také tak udělal a dopřál (ji) všem. Přičemž každý, kdo někdy na táboře byl, moc dobře ví, že nejdůležitější ze všeho je morálka, jinak bysme (ne)pěkně zvlčili a na tu už od nepaměti dohlížejí vedoucí popř. praktikanti. Ti jsou samozřejmě i zde a jelikož se o nás (po nějaký ten čas) tak pěkně starali, je nasnadě, že odměnou jim byl (po pár letech), výměnný (ozdravovný) pobyt v Sovětském svazu. A jak už to tak na táborech chodí, i na první lásku(y) dojde. A teď chvíli vážně. Nakonec se ukázalo, že největší překážkou užít si dosyta snímek pro mě nebyl samotný PŘÍBĚH... (ostatně reálie jsou zde vyobrazeny vskutku věrohodně, ten třeskutý mráz jsem cítil do morku kostí i teď (na konci května) u sebe v obýváku, stejně jako není žádnou novinkou, že svině i hodní obyčejní lidé byli na obou stranách, či že (nedobrovolná) sexuální abstinence leze (nejen) na mozek, (ostatně o tom vím také své, přítelkyně ukrajuje již 8 den z celkových 60-ti na pracov. cestě a já začínám mít silně namožený tenisový loket, přičemž raketu jsem letos v ruce ještě nedržel), v neposlední řadě nebude určitě na škodu snímku, že osobě jménem Vera Farmiga bych sežral cokoliv, ANO, i hráznou na Marsu)...... ALE stará bolístka v podobě jednotného jazyka. ANO, tipujete zcela správně, ryzí angličtina tu vládne na všech frontách. A teď si položme řečnickou otázku. Lze brát snímek, kde ruská lékařka dvakrát za sebou v rychlém sledu použije slovo FUCK, dostatečně vážně?! Výsledný resultát? Řečeno fotbalovou terminologií, je to plichta. Nicméně taková ta upachtěná (ubráněná), z které nemůže mít radost nikdo, zejména potom ne samotný divák. P.s. to uživ. Malarkey- byl bych opatrnější v příměrech resp. přáních. Jeden totiž nikdy neví, mohly by se mu i vyplnit a náledně (možná) i (za)litovat. A že je Rusko velmi chudá země a v zimě tudíž (schody) nesolí, na to bych moc nespoléhal.

Mladá holka, začínající herečka Betty (N. Watts) opouští „starý svět“ (Deep river v Ontariu) a otevírá se jí ten (s)nový (viz mistrný přechod v letištní hale). (Vy)sněná cesta na pomyslný Olymp však může být ve vekém rozporu se skutečným... Hollywoodem a jeho odvrácenou tváří. Tak (nejen) o tom je tento snímek mystifikátora D. Lynche. Ať už však na samotný příběh budete nahlížet jakkoliv (krimi-noir, tragickou lovestory, příběh o tom, že některé „krabičky“ by měly zůstat navždy zavřené, pokud se bojíte vlastního svědomí nebo jednoduše film o tom, že i režiséři mají těžkej život a občas i "den blbec" popř., že dostat, v současném Hollywoodu, kvalitní expresso je věc neřešitelná) nelze si nepovšimnout velmi osobité režie, která společně s kamerou P. Deminga a hudebním doprovodem A. Badalamenti(ho) dotváří velmi působivou podívanou, o kterou se navíc měrou vrchovatou starají i jednotlivý herci. Mulholland drive je mj. snímek, který pro mě (kdysi) objevil herečku N. Watts. To, co tu dotyčná předvádí (nejen) ve scéně na castingu, je pro mě osobně vrcholný (herecký) zážitek, stejně jako celý tento Lynch(ův) snový snímek plný (mladistvých) ideálů a následných deziluzí (kopírující celý filmový průmysl), jedné nenaplněné touze mladé obyčejné dívky (servírky), která sní svůj sen a je ochotna (pro jeho naplnění) udělat COKOLIV, aby až (SPOILER jako prase (pardon)) svojí smrtí nalezla svůj vnitřní klid...SILENCIO. Pravda, dá se k tomu přistoupit i jako k (ne)obyčejnému snímku o jedné holce s velkou fantazií a jednom jejím (resp. divákově) vlhkém snu, který se jí před očima mění v noční můru. Ostatně chlapi, řekněme si upřímně, kolik z vás (nás) si postelovou scénu nestoplo a následně pomalu nerozfázovalo? Třeba se ale mýlím a jsem v tom zcela sám. Who knows... :-) Srozumitelný snímek, víc než by se mohlo (na první pohled) zdát. Že jste ho nepochopili? Nevadí. (Nej)důležitější je ho prožít. 100%

Varování ministerstva kultury: tento komentář může obsahovat (mírné) SPOILERY! Petr Čtvrtníček (a já bych se pod jeho slova z fleku podepsal) by nejnovější počin Saši Barona Cohena okomentoval výrazem „silnější pes mrdá“. Jednomu by se snad i Aladeena a jemu podobným zželelo, jak těžké to v životě má(jí) a možná i lehce přehodnotil svůj postoj, zasoucítil s Bin Ládinem, Saddámem, Muammarem...., briskně absolvoval rychlokurs létání, přičemž (by) firmě ušetřil náklady za poslední lekci(e) nazvan(é)ou přistávání. Nechápu neustálé narážky typu: snůžka nekorektností apod. Když už se amíci nalevo napravo ohání svou (ideální) demokracií, není právě svoboda projevu (slova) jejím hlavním pilířem?! Přiznávám ovšem, že např. (nejen) takový P. Coubertin se musí převracet v hrobě. Nicméně nedá se nic dělat, vůle (resp. touha po vítězství) je obrovská, což já (jako zarytý sportovec) dokážu i pochopit a náležitě (d)ocenit a tak naprosto chápu, že pro její ukojení je potřeba udělat maximum :-) Btw, docela by mě zajímalo, jak na snímek nahlíží takový A. Sharon, G. Clooney, M. Fox, L. Lohan, H. Keitel, Arnie, Tokio Hotel....., přičemž mám silný pocit, že takovým soukromým fotoalbem nedisponuje ani nekorunovaný český (porno)král R. Rosenberg. Co se týče snímku samotného, čekal jsem slepenec scének (ať už více či méně povedených) a překvapivě se mi dostalo soudržného snímku (ano, čtete správně, snímku nikoliv hraného dokumentu) resp. NEJkomedie za poslední roky a zároveň trefně-satirické reflexe současné doby, kde se nešetří nic a nikdo, pálí se „vostrejma (čti trefnejma příměrama) nalevo napravo“, přičemž největším trumfem (vedle vhodně zvolené stopáže a rychlého sledu) se ukazuje načasování a následné vygradování jednotlivých scének, kdy mě Saša (ne)jednou (příjemně) překvapil, když už tak vtipnou pointu, následně vygradoval ještě v lepší. Nepamatuju se (a musel bych zapátrat hodně hluboko v paměti), kdy se kino sborově rozesmálo hned při úvodních titulcích resp. věnování a svým bránicím dalo vydechnout až při těch závěrečných. Přičemž divák marně „hledá“ nějaká větší hluchá místa a do úst se mu nejednou vkrádá věta typu „ no ty kráávo, to (už) snad ne“. Tady není namístě přemýšlet o jiném než 4-5* ohodnocení. Ostatně (ne)přál bych vám vidět ty pohledy (nezasvěcených) kolegů v práci, na můj přiblblý úsměv od ucha k uchu, při vzpomínce na některou ze včerejších scének a už vůbec nechtějte vidět nechápající výraz mé kolegyně („novopečené čekající maminky“) na můj „zcela nevinný“ dotaz ohledně pohlaví miminka. Zeptat se druhé (nemocné) kolegyně, jak ji dopadly testy, jsem přiznám se, doteď odvahu nenašel :-) P.s. snímek doporučuji podávat v kombinaci: lehátko – kvasnicové Svijany (ne nutně v Bio Oko) P.p.s. taky se vám (při pohledu na současnou politickou scénu (nejen) u nás) do mysli vkrádá myšlenka, že diktatura je jedinou možnou volbou vlády s lidskou tváří?! Pokud ano, zapamatujte si dobře (moje) jméno „projdusevamspritelemkarabacempozadechbudetosetsakraboletavymizatobudetejestedekovat“ – první. To pro případ, až budete při nejbližší (prezidentské) volbě, vhazovat svůj lístek do urny. Tímto začíná (pro zasvěcené) odpočítávání konce mého komentáře 5,4,3,..... :-) s dovětkem „na uklidnění“. Nemějte obavy, tento snímek není žádnej „(ne)donošenej potrat, ale pořádnej kus poctivýho (diktátorskýho) chlapáka“. GOD BLESS AMERICA!

Bezcitní vrahové a čistokrevní obchodníci (s trofejním) masem nebo vášnivý lovci a domorodci zachraňující (poněkud netradičně) ohroženou (africkou) faunu? Dva odlišné světy, dva naprosto rozdílné pohledy na dané téma a přestože nejsem (jako někdo, kdo určitou část svého života prožil na venkově a vlastnoručně zabil několik králíků a byl svědkem několika porážek prasat, býků...) přehnaně útlocitný, musím konstatovat, že loveckou vášeň si já osobně představuju ZCELA jinak (než drtivá většina zdejších zákazníků). Jako laik bych čekal, že skutečná lovecká vášeň je v samotném (vy)stopování zvěře, které by nakonec i mohlo končit ranou „na sucho“ a darováním života (ne nutně) a nikoliv se nechat doslova dotahnout na uměle vytvořený posed a vše si odbýt (pokud vše proběhne tak, jak má) jed(i)nou ranou. Pokud bych se měl objektivně podívat na dokument jako takový, musel bych ho nemilosrdně rozcupovat pro svou nevyváženost a (téměř) nulovou výpovědní hodnotu. Základním úskalím je samotný (všechno jen ne nestranný) průvodce, na kterém je od samotného počátku více než zřejmé, že by měl velký problém zabít i mouchu. Veškeré jeho (rádoby) snahy pochopit lovce tak vyznívají zcela doztracena a (rozumný) divák je nemůže brát vůbec na zřetel.Což by samo o sobě ještě nebylo na škodu, pouze by musel zůstat objektivní a zejména klást mnohem smysluplnější otázky. Pokud místní „rančeři“ měli (před dokumentem) obavy z reakcí (laické) veřejnosti a nechtěli za žádnou cenu připustit záběry ze samotného lovu (což se i dá pochopit), tak musím konstatovat, že ani to jim (v mých očích nepomohlo) a tento dokument je vším možným, jen ne „reklamou na lov“. V tomto podání se nejedná o lov, to je jednoduše porážka. Stejně jako místní „rančeři“, (ač se snaží sebevíc) z dokumentu nevyznívají jako ochránci zdejší přírody, ale čistokrevní byznysmeni a nepomůžou tomu ani jejich (hrané) obavy (všechna čest všem vyjímkám) při samotném skolení zvěře. A ne, není to ode mě (jako od někoho, na jehož jídelníčku se na pomyslném vrcholu objevují šťavnaté steaky) alibismus, ale pouze VÝTKA k samotnému (nešťastně podanému) dokumentu.

Ultimátní žánrovka a splněný divákův (mokrý) sen, při které(m) jsem se nakonec přecejenom neudělal , ale do trenek jsem si (v pár vydařených momentech) samou radostí cvrnknul, to přiznávám. Navíc v záplavě všech těch současných infantilních puberťáckých (rádoby) hororů (popř. fantasmagorií typu Insidious) , působí toto svěží dílko jako osvěžovač vzduchu Brise. A nic na tom nemění ani skutečnost, že spíš než o klasický horor jde o řádně šťavnaťoučce krvavý thriller, takže „strach“ nehrozí, zůstává „pouze“ radost a čistá rozkoš z dobře odvedené.... řezničiny. Velmi jistá režie, nápaditá kamera, umně vystavěná a následně vygradovaná atmosféra, k čemuž zdárně napomáhá (průvodní) hudební doprovod, to vše naroubováno na zcela (ne)originální námět, lišící se však (od svých bratříčků a sestřiček) v jedné věci. Vše podstatné (jak by divák předpokládal?) se neodehrává v noci, ale za denního světla, což se nakonec ukazuje jako veskrze dobrý tah. Samotný příběh je zcela prostinký – typická americká rodinka versus sympatická vraždící („nukleární“) rodinka, jíž vévodí „Černobylskej starej Brůna“. Nic pro hloubavé „intelektuály“, ale jako oddechovka po náročném dni, která paradoxně nedá (téměř) vydechnout jsou The hills have eyes naprosto vyhovující. A koneckonců nechybí ani trocha toho „filozofování“. Že si nepamatujete? Tady je připomenutí.....“víš, jak by Freud vysvětlil tu tvojí fóbii z hadů, mami?....předpokládám, že otázku si zodpoví každý sám. Za sebe už pouze dodám: bylo mi, Sašo, (i napodruhé) potěšením.

Tom Stall je milující manžel a příkladný otec dvou dospívajících dětí, vedoucí spořádaný život v jednom zapadlém městečku na americkém středozápadu..... až do jednoho osudového dne, kdy ho dobíhá minulost a Cronenberg následně začíná (s divákem) rozehrávat psychologickou hříčku na téma(ta): je možné vedle někoho dlouhá léta žít (probouzet se vedle něho, vychovávat děti......) a neznat ho? jdoucí ruku v ruce s další otázkou resp.skutečností o tom, že temná („zvířecí“) stránka je ukryta v každém z nás a je pouze otázkou, zda ji (nějaký stimul) nechá(me) prodrat ven. Přičemž se může lehce stát, že se nám (to) zalíbí.(viz mistrná Soderbergova ukázka láskyplného milování z úvodu, v kontrastu se závěrečnou „zvířecí“ (pudovou) souloží zavánějící (zpočátku) znásilněním. Zároveň (si) Steven pokládá otázku, zda-li je člověk schopen se radikálně změnit (udělat tlustou čáru za minulostí a začít (odznovu) s čistým štítem, (pod)novým jménem...). Tomovi se to (téměř) povedlo, leč kostlivec z minulosti (v podobě „lehce“ nasraného bratříčka) přichází na scénu, hlásí se nekompromisně o slovo a probouzí v Tomovi (resp. Joeym) pravé? JÁ. Možná to bude znít jako klišé, ale tento snímek je kus poctivé filmařiny (od) vyzrálého režiséra, který přesně věděl, co chce (na)točit a také toho (i) s pomocí (na prví pohled) prostinkého scénáře J. Olsona, který se nakonec ukazuje (moho)vrstevnatým a (i) díky svému štábu (dvornímu to kameramanovi P. Suschitzky(mu) a přesným hereckým výkonům ústřední čtveřice M. Bello, V. Mortensen, Ed Harris, W. Hurt) dosáhnul. M. Bello už mám nějaký ten Pa (přesněji řečeno od Helgelandova snímku Payback) v oblibě, ale až zde si mě definitivně získala (to nejen herecky). Její rozkošně svůdnou (nejen) kreaci lehce nadržené svádějící puberťácké rozleskávačky, by ji mohla záviděť kdejaká „náctka“. (Ne)cíleně úsporný (minimalistický) Viggo je potom přesný (v detailech) a divák tak zdaleka neví, „na čem (s ním) je“. Zmiňovat duo Harris-Hurt je (zbytečným) nošením dříví do lesa a tak pouze (lehce) zamrzí, že jejich party nejsou o chlup delší. Co říci závěrem: A History of Violence je (lehce) provokativní snímek, který (jakoby mimochodem) nastoluje otázky, následně je (bez odpovědí) nechá „volně poletovat vzduchem“, ať si divák udělá ú(roz)sudek sám. Přičemž by to nebyl David, aby si s divákem na závěr nepohrál (viz SPOILER závěrečné „vykoupení resp.(obrazné) očištění se“ (vodou), aby se posléze kruh definitivně (ne)uzavřel v podobě „hrdinova“ návratu ke spokojeně resp. spořádaně (stolující) rodince. Tohle je (po)řádný políček ((ne)podobný tomu S. Mendese z American beauty resp. Revolutionary road) všem „šťastným (amer.) rodinám“resp. zažitému prototipu ideální (amer.) rodiny. S (osob.) dovětkem na závěr: David netlačí na pilu, to já (po druhém shlédnutí) ANO. 90% zajímavý komentář (pro mě): uživ. phobia

„Light verze“ Kingovi povídky, ovšem jedním dechem dodávám, působivá a dovětkem, že v 90% ostat. případů (režisérů) by to dopadlo o poznání hůř. ( o čemž nás ostatně neustále někdo přesvědčuje, všechna čest všem vyjímkám....Franku). Singer určitě (u)dělal co mohl, aby film protlačil puritánskou amer. distribucí bez výraznějšího okleštění, co se s(y)urovosti týče, přesto musím konstatovat, že právě „vyměknutí“ a mnohem smířlivější vyznění hl. postavy T. Bowdena je tím, co v mých očích, snímek nejvíce sráží. Přičemž to není výtka směrem k osobě B. Renfro. Ani na okamžik jsem totiž nezapochyboval o tom, že Brad by dokázal (při)tlačit na pilu mnohem víc (ostatně světlé náznaky v podobě pohledů při nichž (ne)jednou diváka (za)mrazí), tu jsou přítomny). Ovšem bohatě to (divákovi) vynahrazuje a skutečným trumfem je Ian McKellen, jehož přerod (resp. problesky) z bodrého důchodce A. Denkera v ďábelského nacistického pohlavára Kurta Dussandera je vskutku velkolepý ( TO jiskření v očích) a zejména (v několikrát zde již zmiňované scéně „pochodu na sucho“) se ukazuje McKellenova (resp. Singerova) velikost. Ostatně nic nového pod sluncem. V jednoduchosti je „krása a síla“. Přesto musím konstatovat, že v případě knižní předlohy, kdy King se čtenářem rozehrává ďábelskou hru na téma: násilí je nakažlivé, inteligentní? mládí učenlivé a než by jeden řekl Mauthausen, může se lehce stát, že (nadaný) žák předčí svého učitele a kdy čtenářovi nejednou vytane na mysli otázka, kdo z těch dvou je větší kreatura, je právě tato skutečnost daleko přímočařejší, vyhrocenější, sugestivnější...než v případě Singerova snímku. Bryan pouze naznačuje, King nekompromisně tlačí na pilu. Ovšem musím (si) zároveň přiznat, že okamžiky, kdy v „bývalém“ nacistovi (Ianovi McKellenovi) začíná (díky mladíkovi Toddovi) probublávat ukryté zlo a nekompromisně se dere na povrch, jsou VELMI působivé. Co říci závěrem? Atmosféry (z) knihy Singer jednoznačně nedosahuje, ovšem jedním dechem dodávám, překvapivě? (i díky nenápadnému hudebnímu doprovodu J. Ottmana a nápadité kameře N.T. Siegela) tolik nezaostává a dovětkem: byť (zde) vzpomínaný závěr (z) knihy je mi „bližší“, nemůžu tvrdit, že Singerovo podání by mi nevyloudilo lehce ironický úsměv na rtech. WELL DONE BRYAN. Kniha (S. King) 9/10, snímek (B. Singer) 7,7/10) p.s. přičemž body navíc si může z fleku Singer přičíst od mladých dospívajících studentů za tip, jak se nechat od holky jednoduše přeblafnout. Jeden by si s tím pomalu lámal hlavu a ono stačí lehce „zafilozofovat“ na téma: „věděla bys, čím se řídí lidské podvědomí“..... :-)

Paříž je vysněným (romantickým) místem (nejen) pro zamilované páry. Pro dvě puberťačky se však tento výlet může lehce zvrtnout v doživotní noční můru, přičemž ne každá 17-ti letá virgin má „v zádech“ L. Neesona resp. otce, před kterým by se i John Rambo popř. John McClane měli mít setsakra na pozoru, natož (organizovaná a tolerovaná) skupina „nevinně vyhlížejících“ Albánců popř. „lehce vyžranej (arabskej) Gandalf s kouzelnickou (nadrženou) hůlkou“. Úvod (resp. prvních 25min) je „nutné zlo“, v podobě seznámení (se) diváka s hlavními postavami, tj. vylíčením resp. spíše (odfláknutým) lehkým nastíněním vztahu otec-dcera, které má divákovi umožnit (ulehčit) snadněji uvěřit, že hlavní hrdina je ochoten pro záchranu své dcery jít i přes mrtvoly (to doslova). V této (naivní) pasáži to povážlivě skřípe, ovšem po zmíněných 25-ti min (resp. okamžiku přepadení a následného Neeson(ova) monologu „I don´t know, who you are, I don´t know, what you want…..“) snímek neuvěřitelně našlápne a (až na pár vyjímek) nepoleví z nastoleného tempa, až do úplného závěru. Pokud bych měl vypíchnout jedinou věc a nalákat tak (nezasvěceného) diváka, neváhal bych ani vteřinu. Liam Neeson jako býv. agent a otec v jedné osobě, jehož největším hnacím motorem pro záchranu své (unesené) dcery (těžce nevýrazná, prkenná a přehrávající M. Grace) je neznámý hlas z telefonu „Good luck“, nenechává ani na okamžik nikoho na pochybách, že ON je tou jedinou (správnou) volbou. Bude to ovšem ještě hodně dlouhá cesta (za záchranou své dcery), kterou bude muset hlavní hrdina vybojovat, nicméně (i) díky tvůrcům samotným, se vám to bude zdát jako pouhopouhý okamžik. K čemuž dopomáhá (vedle vhodně zvolené stopáže) především zcela prostinký scénář, volící (jednoduchou) cestu přímočarosti, nezaobírající se (až na pár vyjímek) nijakými (rušivými) odbočkami, pere to do diváka „zleva zprava“ a navíc razí motto: „čím méně času bude mít divák na přemýšlení a odhalování určitých trhlin(ek) v ději, tím lépe“. A nutno jedním dechem dodat, že tato „sázka na jistotu“ (společně s osobou L. Neesona) se jednoznačně ukazuje jako největší přednost a trumf. ANO, takhle já si osobně představuju akční (oddechovej) snímek. Snad pouze závěrečné „surprise“ v podobě Holly Valance, si mohli tvůrci odpustit. Nebo, že by chtěli pouze (po)ukázat na skutečnost, čím vším si musí mladá holka projít, když se chce stát v dnešní době zpěvačkou? Who knows…. P.s. přetočte rovnou na 25minutu, vypněte mozek a nechte se unášet přímočarou akční jízdou, kdy již dávno před koncem přestanete počítat skóre zápasu „Liam Neeson versus (pařížská) Albánie“ a souhlas s uživ. Gilmour93 (viz odlehčení). Možná ještě „doufám, že (máš) rád vajíčka hodně naměkko“ popř. „radši zavřu dveře, ať nerušíme sousedy….“

„Toto není recenze, toto je moje osobní zamyšlení (se) nad touto problematikou, ve které si budu (možná) i (nejednou) protiřečit, což však pouze u(do)kazuje, že nemám ZCELA vyhraněný názor na tuto problematiku“. Tolik na úvod. Humanista Jack nebo vrah „Dr. Death“? Tak na tuto otázku se (ne)snaží v tomto Tv snímku odpovědět Barry Levinson. Pravda však bude někde (nikoliv „venku“ jak by možná dodali agenti Mulder se Scully), ale uprostřed. Levinson se sice snaží držet odstup od hlavní postavy a nechat si udělat roz(ú)sudek každého diváka zvlášť, nicméně nelze si nepovšimnout, na které straně jsou jeho sympatie. Barry Levinson si nikdy nevybíral obyčejná témata a nejinak je tomu v tomto Tv snímku (pod záštitou HBO) inspirovaném skutečnou postavou „Dr. Death“ resp. Jackem Kevorkianem provádějícího (ve státech) nezákonnou euthanázii. Není na světě moc věcí, které by rozohňovaly více a rozdělovaly lidi na dvě znesvářené skupiny a působily jako roznětka než tento dobrovolný (asistovaný) odchod z našeho světa. (Možná mě už pouze napadá (stejně jako pány Menzela resp. Hrabala) zda kančí se šípkovou omáčkou, či se zelím  ) Máme právo se samostatně rozhodovat, kdy ukončíme svůj vlastní život? A pokud ano, máme právo tak učinit ještě při plném vědomí, kdy nás bolesti a utrpení docela neochromilo a naše mysl je zcela čistá, schopna samostatně (se) rozhodovat nebo až v případě, kdy není jiné cesty? Zde však vyvstávají další otázky, zda naše rozhodnutí (pod vlivem utišujících prášků) jsou „právoplatná“ a s tím úzce souvisí další věc. Má právo být jakýkoliv lékař prostředníkem umožňující nám odchod z tohoto světa, či musí (za každou cenu) dodržovat Hippokratovu přísahu? Můžeme o tom polemizovat, vést dlouhé debaty, spory...., ale až člověk, který se dostane do této konkrétní situace, může mít skutečně vypovídající hodnotu. Myšlenka je to vskutku (v samém zárodku) nesmírně humanistická, ale jak už to tak v těchto apod. případech (bohužel) bývá, lehce zneužitelná. I přes striktně nastavená pravidla, hrozí velké nebezpečí (zneužití). Jsme totiž LIDÉ. Tak a co teď s tím.....?! Co se snímku samotného týče, spojením tak silného tématu, režiséra B. Levinsona a Al Pacina v roli Kevorkiana snad ani špatný snímek vzniknout nemohl. Jsem moc rád (zvlášť za Ala), že se mé předpoklady (z velké části) naplnily a on dokázal, že když dostane charakterní roli, stále umí a do starého železa rozhodně nepatří. (přesto bych byl s oscarovým oceněním (nominací) hodně opatrný). Barry Levinson si byl dostatečně Alových kvalit vědom, věděl, že mu stačí dát dostatečný prostor, nerušit režií, která by strhávala pozornost na sebe(tím pádem diváka vyrušovala v soustředění) a výsledek se dostaví(l) sám. Snímek možná pojal komorněji (čti umírněněji) než by divák (vzhledem ke kontroverznímu tématu) očekával, což se však po pravdě řečeno (z valné části) ukazuje jako výhoda (trumf). Osobně jsem potom Levinsonovi nesmírně vděčen za jeho civilně-věcný pohled na dané téma, kdy spousta scén byla přímo předurčena k (lacinému) ždímání (divákových) emocí. V jeho pojetí však ani jedenkrát na laciný sentiment nedojde. Nicméně divák by (možná) přecejenom očekával poněkud více konfrontace (úhlů pohledu (včetně argumentů) protistrany), než v podobě pár zfanatizovaných jednotlivců před budovou soudu. Závěrečný proslov soudkyně potom jasně vystihuje podstatu věci (hlavní úskalí) . Současná (zastupitelská) „Demokracie“ určitě není ideální (právní) systém. Můžeme (oprávněně) nařknout američany z jejich pokrytectví (tlaky farmaceutických společností), puritánství, dogmatismu, .... nicméně zákony platí pro všechny a je potřeba je ctít a dodržovat, min do doby, než někdo přijde s lepším řešením (systémem). To se zatím však nepodařilo. Byť to sebou (v nejednom případě) přináší absurdní odsouzení a nemusíme chodit daleko (viz nedavná kauza se semafory a přimalovanými tykadly). Osobně (na dané téma) nezastávám nijaký vyhrocený názor, ale za sebe (z vlastní zkušenosti) dodám, že není nic horšího, než když sledujete vám blízkou osobu, která se donedávna těšila pevnému zdraví (přiměřenému jejímu věku), jak postupně slábne, ztrácí chuť do života, trpí bolestmi a v myšlenkách se zaobírá přáním smrti. Přesto nejsem JEDNOZNAČNĚ přesvědčen o správnosti Kevorkianovi volby, stejně jako o jeho skutečných pohnutkách. Byl nezištným člověkem, kterého jedinou touhou a hnacím motorem (i ve světle osobní rodinné zkušenosti) bylo usnadnit smrtelně nemocným pacientům (lidem) jejich odchod z tohoto světa nebo sebestředný arogantní chlapík, co si rád hraje na boha a baží po popularitě a (věčné) slávě?! O tom však tento snímek není a ani samotný Levinson se na tuto otázku nepokouší odpověděť. Byť (jak už jsem výše zmínil) na jaké straně jsou jeho sympatie) je více než patrné..... Osobně mu to však nemám za zlé. S dovětkem, pokud bych se dostal do podobné situace, musím (si) přiznat, Jack Kevorkian (resp. někdo jemu podobný) by byl osobou, o které bych (jako o konečném řešení) více než jen přemýšlel. Co říci závěrem? Necítím se být dostatečně fundovaný, abych si dovolil vynášet nějaké ortely nad Jackem, toto není (jeho) obžaloba ani obhajoba (to je pouze můj čistě osobní a troufám si tvrdit, že i (přes pár výhrad) Levinson(ovův) názor). Pouze (si) nastoluje(i) otázky a dává(m) podněty k diskuzi. A řekněme si zcela upřímně, kolika snímkům se toto (po)daří resp. u kolika režisérů je toto záměrem? A ať už je váš názor na Kevorkiana jakýkoliv, jedno se mu upřít nedá. Jeho činy rozpoutaly vzrušené diskuze, což už samo o sobě je velkou výhrou a prvním krokem k řešení problému. 79%