Kivis

Jsem pozapomněl ohodnotit, takže napravuji asi po čtyřech měsících, nicméně ten pocit po zhlédnutí si pořád dobře pamatuji. Byl to pocit drobátko promarněné příležitosti. Je to "jen" dobře odvedená práce s archivem a kvalitní výběr mluvících hlav. Charakterově takový hodinový dokument do televize, jen s delší stopáží. Amy, Senna a podobné modernější dokumenty zkrátka nastavily laťku trochu výš a já doufal, že i Whitney se mi pod kůži zaryje podobně. Nestalo se.

Čím déle radost oddalujete, tím je pak silnější, však to znáte. A přesně tohle se mi stalo s Než se setmí, na které jsem si dělal zálusk od chvíle, kdy jsem procestoval Kubu. No tři roky se se třemi roky sešly a já konečně vsunul zaprášené DVD do přehrávače. A pak se rozjela neskutečně silná un hombre show Javiera Bardema. Film jednoznačně stojí na excelentní předloze. I když excelentní... já knihu nečetl, ale ty pasáže, které jsou z ní ve filmu citované, posouvají samotný film o úroveň výš. Je to symfonie pro uši, mysl, fantazii, duši. Musím si ji přečíst - sin duda. Ze začátku působí trochu zvláštně ta směs angličtiny a španělštiny. Myslím, že kdyby španělština dostala plný prostor, dojem by byl ještě lepší. Ale člověk si zvykne. A odpustí i ten malý podvůdek od distributorů, kteři na obalu mého DVD zdůrazňují i jména Johnny Depp a Sean Penn. Depp budiž, ten tam hraje asi pět minut a docela výraznou roli, Penn asi minutku nepodstatnou roli, v které ho možná ani nestihnete poznat. Ale nic naplat, tohle je vedlejší, protože tady jde stejně o ústřední postavu, o nerovný boj jednoho muže s diktátorským režimem. Muže, jehož zbraní byla slova. A pro takový chlápky mám sice heterosexuální, ale stejně velkou slabost.

Naprostá legenda. Film, který na přelomu milénia formoval můj vkus a podpořil moje sympatie ke všemu iberoamerickému, mexickému pak obzvláště. Ta syrovost, surovost, ty emoce, ta hudba... Tehdy jsem navíc poprvé prožil přes dvě hodiny s trojicí chlápků, kteří se mi zaryli pod kůži. Paradoxně právě Iñárritu pak trochu zpanchartěl a začal někdy více, jindy trochu méně vykrádat sám sebe. Bernal tady předvedl také životní výkon, ale dokázal se mu ještě několikrát přiblížit. Kdo mně ale dělá radost doposud, téměř čtvrtstoletí od našeho seznámení, je Santaolalla. Jeho hudba na mě působila silně už tehdy, ale mám pocit, že s přibývajícími roky dokáže moje city rozvibrovat ještě víc. A to nejen ta z Amores Perros, ale i novější tvorba jako depresivní Last of Us, písničková Kniha života nebo elektronické úpravy ve spolupráci s Otnickou. Nicméně právě soundtrack k Amores Perros se pro mě stal kultem. Tehdejší dvojCD mě baví doteď a velká škoda pro všechny ostatní, že není v plné kráse k poslechu i na Spotify. Amores Perros, film, kterému jsem jako adolescent propadl, film, který za 23 let neztratil ze své krásy ani špetku, film, který bude zřejmě navždy patřit do mé top 3.

Nádherná práce mého oblíbence Guillerma del Tora. Pinocchio byl pro mě už v dětství naprosto nezajímavý a původní příběh jsem tak vlastně nikdy neviděl ani nečetl. Až maestro Guillermo mě přimněl, abych tomuto dřevěnému lháři a protivovi dal šanci. Bohužel se potvrdilo, že mě tenhle příběh moc nebere a nedokáže ve mně vyvolat prakticky žádné emoce. A to Guillermo udělal pro to, aby můj postoj k Pinocchiovi změnil, opravdu maximum. Vizuálně je to pastva pro oči, výborný dabing (od McGregora až po překvapivou Blanchett), špetka humoru, na daný žánr i docela snesitelné písničky a celkově vydařený hudební podkres a navíc opět nenásilně vložené a vkusně rozvedené téma války, které příběhu dodává další špetky dojemnosti, vtipu i poselství. Guillermo a celý jeho ansámbl by si zasloužil minimálně čtyři hvězdičky, ale základní Pinocchiův příběh je prostě z mého čistě osobního pohledu slabý materiál. Podobně by to u mě asi dopadlo, kdyby si Guillermo vzal do parády Rákosníčka, toho jsem taky nikdy neměl rád. Takže, Guillermo, skvělá práce a prosím nášup. Jen tentokrát prosím o příběh Alenky v říši divů, Dumba (škoda, že tě předběhl Burton) nebo Maxipsa Fíka.

Čím delší záběr nijak neposouvající děj ani neprohlubující vztah k postavám, tím víc umělecké? Nejspíš ano, aspoň podle téhle bandičky tvůrců. Už ani nepamatuju, kdy naposledy jsem byl z nějakého filmu takhle zklamaný a s přibývajícími minutami i sarkastický a přinasraný. Přitom T I M  R O T H. Takovej mástr. Ale tady nemá nebožák moc co hrát. Civilní výraz mu sice všeobecně sluší, ale tady to nezachrání. Chronicu se nedá upřít pár světlých momentů, především pan architekt je fajn, ale je to bohužel jen epizodka. Asi chápu, o co tvůrcům šlo. Co nejcivilněji podat příběh chlápka, který je ve skutečnosti hrdinou, o němž by jiní natočili epické drama mačkající z diváků hektolitry slz. Záměr je ale jedna věc a výsledek věc druhá. Spousta linek míří do ztracena, v čemž lze také vyčíst odkaz na pomíjivost života. Pěkné, ale opravdu se při tom musíme desítky vteřin dívat na to, jak chlápek jede z bodu A do bodu B, jak čumí na telku, jak vaří, jak běží, jak čumí do blba a já nevím, co ještě? A při tom jednom nekonečném záběru na běhání jsem se rozhodl, že za každých dalších pět vteřin půjdu v hodnocení o hvězdičku dolů. O jednu hvězdičku dolů jsem šel, načež přišla překvapivá situace, po které jsem si říkal: "Ty jo, dobrý. A teď by to mohlo ještě skončit." A ono to vážně skončilo. Na závěr ještě titulky bez hudby, což bych u mnoha filmů ocenil, ale v tomto případě už to jen stylově završilo tu bizarní hru na nezávislé filmařské umělecké dílo. Ztráta času. Aspoňže to nenatáhli na klasickou festivalovou dvouhodinovku, ale to by byl už opravdu kumšt, když samotný děj vydá tak sotva na hodinku.

Člověk má pocit, že už z té druhé světové viděl snad všechno. A ona je to tak trochu i pravda. Příběhy o odvaze, zbabělosti, zaslepení, prozření, sebeobětování, intrikách, zradě, lásce, přátelství až za hrob... příběhy bez jasného rozdělení na černou a bílou, všechna možná zakřivení vypravěčského oblouku,... Ani Napola nepůsobí jako zjevení, které ze záplavy filmů s tematikou druhé světové vystoupí a navždy se člověku vryje pod kůži. Není to přehlídka naturalismu, není to mistrovské umělecké dílo, není to přehlídka strhujících hereckých výkonů ani neotřelé režie. Je to "jen" jeden z řady velmi dobře odvyprávěných příběhů z tohoto období, které kvalitními náměty na zfilmování překypuje. Ale ač Napola ničím extra nevyniká, zároveň ani nezapadá do šedého průměru. A jak praví jedna známá reklama - Za poctivou práci si zasloužíme poctivou odměnu. A ta tu má podobu 4 hvězdiček.

Milé. Tenhle Mikuláš trochu pobaví, trochu dojme a hodně potěší. Ale stejně se nemůžu zbavit pocitu promarněné šance. Jak kdyby se autoři nemohli rozhodnout, jestli tvoří pro děti, pro dospělé, pro to velké dítě v každém z nás, nebo pro toho malého dospěláka v každém dítěti. Ve výsledku mezi těmito možnými diváky tančí jako slon... ne, to by bylo moc tvrdé... jako slůně v porcelánu. Mrzí mě i ten časový skok, kdy přicházíme o Mikulášovu životní etapu, během níž se stával slavným po celé Francii a postupně i v zahraničí. Před časem jsem viděl o Goscinym prachobyčejný dokument a bavil mě přinejmenším stejně. U tohoto filmu jsem marně čekal, že mě dostane mnohem víc.

Pustil jsem si po dobrých deseti letech a opět jsem žasnul, jak perfektní tenhle kousek je. A vůbec nestárne. Jeden z filmů, který trvá přes dvě hodiny, ale máte pocit, že i kdyby trval tři, užijete si ho bez mrknutí oka. Velmi povedený casting včetně vedlejších rolí. Vtipně vyřešený konec. Pohádka pro dospělé jako vyšitá. Jen sem tam se nám drobátko zvrhává do režisérských orgií.

Parádní film. To se mi zase jednou někdo trefil do mé divácké nátury. Vážený občan vyniká především, abych tak řekl, neuvěřitelnou uvěřitelností. Ke konci je to vyhnáno trochu do extrému, ale zase je to film, ne dokument, že jo? Ale ty postavy, kulisy a kamera jsou tak brutálně civilní, situace jsou tak absurdní a zároveň přirozené, Martínez i všichni další herci i komparzisté jsou tak opravdoví, že prostě nejde hodnotit jinak než za plný počet. A nic na tom nemění ani ten jeden rádoby překvapivý zvrat, který je docela rychle prokouknutelný. Přestože jsem měl tento film v to-watch listu asi dva roky, viděl jsem ho až krátce po novějším Filmu roku, který právě na rádoby překvapivých, ve skutečnosti však předvídatelných, zvratech klopýtá podstatně víc. V tom by se dvojice Duprat-Cohn mohla ještě trochu zlepšit. Někdo možná může Váženého občana vnímat jako přehnanou satiru a zesměšnění vesnice či maloměsta. Já vám ale jakožto srdcem i aktuálním bydlištěm celoživotní maloměšťák vyrůstající kdysi z donucení na vesnici a pracující (v kontextu ČR) ve velkoměstě říkám, že to, co vidíte ve Váženém občanovi, je pravda. Už jsem v minulosti pár filmů, které z vesničanů a maloměšťáků dělaly přehnaně burany a primitivy viděl. To ale právě případ Váženého občana ani náhodou není. Vážený občan takhle trapně nezjednodušuje. Právě naopak. Přináší nádherně pestrou paletu postav, prostřednictvím které během necelých dvou hodin vymaluje úžasný filmový obrázek.

Tak to asi přijde na každého. Iñárritem počínaje, Nolanem nekonče. Jednou se každý vyčerpá, dojde na konec cesty a začne se opakovat a vykrádat. A pak se možná nakopne a zrestartuje. A možná taky ne. Jak to bude s Nolanem, uvidíme. Protože s Tenetem se dostal přesně do toho kritického bodu. Já mu držím pěsti a věřím mu. Byla by ho obrovská škoda. Ale Tenet je prostě "jen" povedená akce a hra s divákem podle nolanovských pravidel, která však oproti jeho předchozím počinům přestávají být zajímavá.