InTerrre$

Může mi někdo vysvětlit, proč neměli v Life Foundation kamery? Na rampách a u rakety ano, ale v samotném centru nikoliv? To jako fakt nevěděli, že tam Eddieho dostala ta lékařka? Ten film je strááášně hloupý a nedodělaný: Hardy jako nejlepší vysteroidovaný počmrkaný investigativní žurnalista z terénu a nakonec kvůli vyhazovu shání práci jako umývač nádobí a prosí svoji bývalou partnerku, aby se k sobě vrátili a není ani schopen uklidnit si svého souseda - To jako fakt? Z chlapa je najednou betanulachudák? Trrrr bože.... Do toho ten směšnej, všema klišé prolezlý, záporák Carlton. Ten film je velmi špatně sestříhán, hudba k němu naprosto nekoresponduje a na scénáři dělalo tolik mrdek, že to celé nemohlo asi dopadnout jinak... Korunu tomu nasadil strejda Eminem aka zapšklej #stálenasranej miliardář s nejsměšnějším hookem v historii zaprodaného hip-hopu. Mdlá masová marvel zábava BEZ špetky invence, logiky a lásky k předloze.

Bela Tarr je možná v důchodku, ale maďarská kinematografie má teď už zavedený standart v podobě jeho učedníka László Nemese. Soumrak stvrzuje nasazenou laťku samotným Nemeseme v jeho předešlém oscarovém debutu, v němž modernizoval žánr holocaustovémo filmu - se Soumrakem reinovuje melodrama a dál rozvíjí pomyslný kříž vzpomínek a snů. Erdély využívá ruční 35mm subjektivní kameru a pro Nemese nově širokoúhlý formát. Soumrak je zároveň i cinefilní poctou, v epilogu odkazuje na Stezky slávy od Stanleyho Kubricka (jako jediná scéna filmu natočená na 65mm Arriflex 765), ve scénách oslav zase připomíná Spalující touhu. Většinou kritizovaná omezená perspektiva, je vnímaná jako nepříjemný prvek, ale díky ní Nemes dosahuje u diváka pocit všudypřítomné hrozby, jako hlavní hrdinka Irisz. Tohle není prvoplánová věc, tohle je tvůrčí záměr: frustrovat diváka a nechat jej spolus s Irisz tápat. #TohleChcešVidět #GodBlessBe2Can

Černobílý diegetický muzikál z Filipín od čelního představitele hnutí Slow cinema Lav Diaze, je příběhem z období brutální vlády presidenta Marcose v závěru 70. let. Značkou režiséra jsou i v tomto případě užívané statické záběry s neuvěřitelnou hloubkou pole, monochromatický vizuál, absence postsynchronních úprav dialogů.

Epický debut a zároveň i poslední snímek spisovatele a režiséra Hu Bo prezentuje čínský nezávislý film. V promyšlených dlouhých záběrech sledujeme čtyřhodinovou mozaiku složenou z postav lokálního zloděje Yu Chenga, důchodce Lao Jin, mladého studenta Wei Bu a jeho šikanovaného kamaráda. Sedící slon představuje mikroskopickou sondu do charakterů postav a jejich možností volby. Jedná se o jeden z nejsmutnějších snímků z celé karlovarské přehlídky, nejen svým existenciálním vyzněním, ale hlavně sebevraždou Hu Boie (po dokončení prací na filmu). Cenzurou proškrtaný čínský film přišel o jednu z hlavní postav nezávislého umění.

Pokud z letošní nabídky dokumentů na KVIFF některý z nich vyzdvihnout, pak právě dokument filmového kritika Marka Cousinse (The Story of Film: An Odyssey). Formou dopisu adresovaného mistrovi, Cousins nahlíží na Orsona Wellese skrze jeho doposud nezveřejněné kresby a malby. Orson Welles je tu vykreslen jako umělec vizuální, jako auteur podle Alexandreho Astruca a jeho koncepci filmu kamera-pero (caméra-stylo). Cinefilní dokument je erudovanou podívanou, zaplněný intertextuálními odkazy a autobiografickými interpretacemi snímků skrze kresby a malby.

Scott Barley, po vzoru Slow cinema, natočil na svůj iPhone zcela mimořádnou větroplachou esej. Oproštěn od dialogů, tradičního narativu, jednoty místa a času, nám zprostředkovává “příběh” větru. Cestuje údolími, jezery, lesy a vodopády, nemaje žádných překážek. Spící lůno nás vrací k přírodním světům, k jejich čistotě, skrze základní minimalistickou formu. Zároveň se jedná o velmi křehký experiment, který se pohybuje mezi realitou a nočními můrami, mezi kinem a snem (u Karlovarských diváků obzvlášť). Vizuální abstrakce vytvořená zcela jednoduše, přesto podmanivá a vtahující.

Žádnej kýčem prolezlej, zidealizovanej mainstream Mortensen Family z duhovýho Captain Fantastic. Vztah dcery a otce není jednoduchý a problém otce se nevyřeší sluníčkově. Realismus jak má být, přežít v lesích není kurva jednoduchý a přestaňte si to sakra romantizovat, jak diváci, tak i filmaři.

Ach...Cítíš ten průvan?

Bývalý dealer, půlka hip-hopového dua Clipse, a prezident GOOD Music tímto krátkým jakoby artovým snímkem reflektuje svůj dřívější život jako prodejce kokainu. Celý snímek vytvořil nigga synek říkající si "Kid Art". Spíš než krátký film se jedná o reklamu na jeho stejnojmenné druhé album... Tohle je přeefektovaná a nekonzistentní sračka s nesystematickými záběry, s nepochopitelnými symboly a odkazy na Vymítače ďábla, Constantina a jiné píčoviny z Hollywoodu, které Kid Art a Pusha T sledují na nigga kabelovce. Pusha chtěl pravděpodobně vytvořit něco konzistentního jako Runaway od Kanye Westa, ale tou nepropracovaností a nesjednoceností v záběrech to vypadá jako by se ten střihač a režisér "Kid Art" (pokud to svoje vulgo mínil jako dítě vytvářející kýčovité filmy jako klipy hrající si na "umělce", tak OK) naprosto pomátl a hulil víc než je zdrávo. Tohle není "cinéma du look" po ghettovsko-niggersku... https://www.youtube.com/results?search_query=darkest+before+dawn

Jižní Korea má aktuální nezaměstnanost něco okolo 15% populace (jiná čísla hovoří až o 25% ), tzn., že minimálně 8 mil. obyvatel z 50 mil. je bez práce, závislých na sociálních příspěvcích a nežije zrovna v čistotě. Divák nemůže, zná-li danou skutečnost, Kanga odsuzovat, nebo v jeho chování spatřovat monstrum bez srdce. Tím monstrem zde není Kang, ani jeho nadřízený, ani osoby samostatně výdělečně činné, které si bezostyšně půjčují peníze (ačkoliv ví o hrozbě invalidního výběru dluhu). Tím problémem jsou peníze a určitá nemohoucnost je řádně a včas vydělat. Postavy tak spějí k násilnostem a v určitých případech i k smrti. Ovšem vina v očích dlužníků a jejich rodin padá na Kanga, který podle nich může za jejich (na první zdání) bezvýchodnou situaci. Kang se ale chová ve výběru dlužné částky logicky a morálně ospravedlnitelně, když dlužníky nechává zmrzačené naživu, již však bez dluhů a další hrozby vymahače (jen pokud si znovu nevypůjčí). Nesmím opomenout symbol terče a obrazu ženy přilepeném na něm, upozorňuje nás na Kangovu nevyrovnanost s ženským pohlavím (též i masturbační scény) což vysvětluje násilí konané na ženách v první půli snímku a na Mi-Son. Později se na terči objevuje Mi-Son, to divákovi symbolizuje vyrovnání se Kanga s osobou matky a následně starost o její bezpečnost. K samozvané matce Mi-Son: musí hrát, musí hrát láskyplnou a milující matku ačkoliv Kanga z počátku bytostně nenávidí. Scéna, kdy musí sežvýkat „synovo“ syrové maso, aby jej přesvědčila o tom, že ona je vážně jeho „matkou“, je nezapomenutelná stejně jako následující pokus o znásilnění. Jak se ale jejich vztah prohlubuje, začíná pociťovat soucit a nacházet pochopení pro Kanga, jeho jednání a život. Něco podobného se děje Kangovi, ve scéně s mladým otcem či mnichem na vozíčku u klášterní zdi, dokonce ve scénách s Mi-Son (než dojde k její sebevraždě) připomíná poslušného chlapečka v předpubertálním věku, kterému matka (případně žena), kterou by vnímal jako respektovanou milující autoritu, vždy chyběla. Finální sebevražedná jízda Kanga není nakonec bolestným koncem jako spíše vysvobozením z bolesti, kterou po smrti "matky" nechce a nedokáže snášet a smířit se s ní. Mi-Son docílila svého.