Pieta

V pořadí již sedmnáctý hraný snímek jihokorejského populárního režiséra Kim Ki-duka "Pieta" je komplikovanou a truchlivou zprávou z neutěšeného světa jednoho deprivanta. Příběh, který zde Kim Ki-duk vypráví, je plný typických atributů režisérovy předchozí kinematografie, a přesto je zcela jiný. Přijde mi zajímavé, že jsem zde identifikoval řadu podobností s mým oblíbeným snímkem Leon od Luca Bessona. Oba snímky spojuje postava cynického samotáře, který je vinou své asociální "profese" odsouzen k údělu společenského vyděděnce. Nečekaný - a současně nezvaný - příchod ženského elementu přináší do jeho života osudový zvrat, který je mu nakonec spásou i zatracením. Z původně bezcitného muže se vlivem zrodivší se náklonnosti k druhé osobě stává náhle zranitelná postava, která v závěru - stižena smrtelnou úzkostí o život milované bytosti - ztrácí vůli k životu. A filmů s podobným motivem by se jistě našlo mnohem více. Zcela ponechávám stranou otázky, zda byla ona žena skutečně jeho matkou a k čemu tam vlastně došlo. Pro mě je zásadní, že se mi tento film dostal pod kůži a chci si ho nechat uležet v hlavě, je to rozhodně inspirativní podívaná, která skýtá podnět k celé řadě zajímavých otázek. A režisér to divákovi v žádném případě neulehčuje - Pieta je vpravdě zdrcující podívaná, plná násilí, utrpení a skličujících scenerií. Finální záběr mi bude před očima doznívat hodně, hodně dlouho. (31.01.2013)

No nejdřiv se mi ten nápad s mrzačením lidí kvůli pojistce libil, ale taky to bylo to jediny, co se mi na tom filmu libilo. Když pominu klasicky šikomooky přehrávání, ktery už ti lidi tam maj v povaze (nebo spíš je to u nich normální chování), tak musim zjebat tvůrce, jak z postav udělali uplny pošuky. Všechny postavy se v tom filmu totiž tak chovali. Postě místo aby něco řekli, tak jenom stáli a chovali se jak emocionální masochisti. Dokavaď si divák myslel, že to je jeho skutečná matka, mělo její znásilnění a jeho vyhonění takovej dobře deviantní ráz, ale když jsme se pak dozvěděli pravdu, tak už nic moc. Taky ty jejich sebevraždy a myšlenkovy pochody mi přišly dost neuvěřitelny atd. Prostě víc to byla kravina blbá, než aby to byl dobrej zážitek. A to maj štěstí, že nedávám odpad, měl jsem k tomu blízko... (12.05.2014)

Dosť ťažko sa mi hodnotí nový kúsok od kórejského veterána Ki-duk Kima . Viac ako polovicu filmu sa dívame na nie príliš sympatického chlapíka, ktorí vymáha dlžoby od nájomníkov a to dosť tvrdo a nekompromisne. Sme svedkami odrezaných i dolámaných končatín a iného násilia, no potom sa v príbehu zrazu objaví jeho matka, ktorá ho po narodení opustila. Násilná prvá tretina je za nami a prichádza dosť kontroverzná a úchylná druhá tretina, ktorá až v poslednej tretine a po záverečnej pointe dostane iný rozmer. Nie je príjemné pozerať sa na to ako vlastný syn znásilní matku, či ako vlastná matka honí péro synovi a tak...Na druhej strane pointa je veľmi dobrá i logická a vo výsledku robí film lepším, než sa na prvý pohľad zdá. Bez pointy by to však bol iba slabý priemer. 70%. (14.05.2013)

V Pietě nejde ani tak o samotné násilí, které se většinou děje mimo obraz, jako spíš o konfrontaci s jeho následky. Hlavní síla leží ve druhé půli, kde se nálada rapidně změní a z ďábla se stává oběť hledající odpuštění. Kim Ki-duk samozřejmě není doslovný a vyžívá se v metaforách, ale odpovědi zde v žádném případě nechybí. Jako poetická kritika systému perfektní. (20.01.2014)

Pieta nie je tým najlepším, čo filmografia Kim Ki-duka ponúka. Ako návrat k filmom "krokodílej série" postráda kompaktnosť, na druhej strane predstavuje krok vpred oproti filmom, ktoré nakrútil po roku 2004. Repetitívnosť motívov a symbolov nie je taká do očí bijúca ako v Dychu, no aj tak film neponúka dostatok argumentov o jeho výnimočnosti. Úprimne si myslím, že by sa slovenská klubová scéna, aj v rámci Projektu 100, mohla otvoriť ďalším z kórejských režisérov, ktorých výpoveď, v prípade napríklad Im Kwon-taeka ani po stovke filmov, nestratila na originalite. (30.06.2013)