Tsunami_X

Když už nic jiného, tak je tahle epika choromyslných bratrů alespoň neuvěřitelně překvapivá. Dnes už se těžko dostanete k filmům, ve kterých zlotřilá komanda žoldáků likvidují rodiny u vánočních večeří a na školní autobusy připevňují časované bomby. Škoda, že se ve tří čtvrtinách na všechny tyhle překvapivé estrádní momenty zapomeneme a jdeme do tvrdé akce, při které se skoro nikdo nepohybuje, zato ale všichni neustále střílí. Na druhou stranu vám ten film alespoň nelže, Chuck Norris řekne za celou dobu stopáže asi deset vět a nikdy se nedozvíte, co se stalo s jeho domácím mazlíčkem, populárním pásovcem. Jak dějovou situaci komentoval filmovědec Zdeněk Blaha: kam jsme klikl, tam něco bylo. Nekecal!

Nikdy v životě by mě nenapadlo, že budu někdy rád, když uslyším Lucii Bílou. Tahle stupňující se brutalita plná kurviček ze základní školy, krutých sídlištních dětí a reálií pražského Jižáku má vážně něco do sebe. Bohužel jsem si poznámky začal dělat až v posledních 17 minutách, protože jsem měl za to, že se nacházíme teprve někde v půlce a ten film se skutečně začne naplno věnovat metalu, jak říká jeho anotace, místo toho, aby si hrál na jakousi upřímnou sociální sondu do života dobou a nekonzumem zkažené mládeže. Tohle krimi z Jižáku má díky pokroucené divácké optice vážně drajv a nosnou ideologii a když už nic, alespoň tam na konci všichni souloží a brečí. Pulse metal Brno a džiskový svět.

Statické peklo. Na tři přestřelky, ve kterých to do sebe solí asi padesát nepohyblivých statistů, tu připadá jedna nechtěně zábavná konverzační scéna. Imperalisté se sice snaží co můžou, ale přes Sováka a Deyla mladšího prostě Banderovci neprojdou ani za pomoci všech církví světa. Trochu ubrat na zbytečně oslavné střelbě, zapracovat na konspiračních teoriích, hýbat s kamerou při snímání skvostných exteriérů a dalo by se na to agitačně koukat. Takhle je to jen totální propagandistický zmar, který mohl lidi v té době bavit jen díky ožehavému a stále doutnajícímu tématu. A navíc po jeho zhlédnutí ani nevíte, čím byste chtěli být. Jestli esenbákem nebo zelenou gumou.

Oslavná pohádka o klucích, kteří bojují za dobrou věc a mají chápavé velitele. Díky tomu, že Kachyňa nebyl bezpohlavní straník, ale filmový režisér, a to v téhle době nebylo běžné, se na to dá dívat. Jen je potřeba přistoupit na hru, že jsme všechny tyhle záležitosti už nejednou viděli. Ale hýbe se to, je to barevné a chvílemi se vám skoro zdá, že byste toho rozvratníka chtěli dostat i vy.

Další nezvratný důkaz, že Jaroslav Dietl byl naprosto příšerný scénárista. Zase tu chybí jakýkoliv konflikt a životné postavy a navíc se ještě tentokrát dají věci do pohybu až v posledních deseti minutách. Za dvě hodiny si z tohohle filmu nebudete pamatovat vůbec nic, ovšem tentokrát je v tom Olmer namočený maximálně z jedné třetiny.

Doslovné peklo. Celý film čekáte na něco, co nakonec nepřijde. Není to ovšem vaše chyba, protože v tomhle snímku není absolutně nic co by bylo hodno vaší pozornosti. Celou stopáž se líně táhneme po více či méně digitálních interiérech, čekáme na jakoukoliv akci a ukájíme se tak alespoň občasnými homoerotickými motivy (to pocení je slast). Příšerné finále se nese v duchu nejtvrdšího devadesátkového CGI a vypadá tak strašně, že z toho nakonec vážně může být metafora pro to, že drogy jsou zlé, špatné a způsobují hrozné stavy. Naštěstí je čemu se smát. Marky Mark jede na sto procent a kolem je spousta ksichtů, ke kterým si dosadíte jméno až podle databázového záznamu. Jako třeba mix Aleca Baldwina a Jeffa Bridgiese – Beau Bridges, který hraje onu těžce vypolohovatelnou figuru, jež je napřed hodná, potom zlá a i ten nejpomalejší divák v tom má už od dobré půlky jasno. Nebo ten chlápek, ze kterého teče pot, hrál v Prison Breaku a Homer Simpson by o něm prohlásil, že mluví mexicky. A ne, není to Chris O´Donnell, ten hrál totiž Robina v Batmanovi a Robinovi! V půlce filmu si nejspíš přestanete kousat nehty nudou, protože Marky Mark vypálí šest kulí do šesti dveří (četl jsem tě až potom Civale!) a rozbuší naše srdíčka chtivá násilné estetiky. Pak je zase chvíli ticho, aby se následně v samotném závěru ukázalo, že absence akce byla vlastně požehnáním. Kdybych to viděl v roce 91 na videokazetě, moc by se mi to líbilo a udělal bych si z toho malou legendu. // Interní komentář: Jakoby se na plátně dvě hodiny proháněl AGO s POMOvým kabátem.

Ztracený víkend Martina Friče. Pro někoho možná schématické a toporné, ale jinak je to víc než obstojná sonda do života několika štamgastů, zkrachovalého pana továrníka a problémů na pracovišti. A ten vpravdě antický konec téhle patetické tragédii jenom nahrává. Velké plus za obsazení Menšíka, který v tom nejede s ostatními.

Pomocný režisér: Takashi Miike.

Svým feelingem a popovým vizuálem tahle sexuálně vztahová estráda na koprodukčním socialistickém ledě skvěle zapadá do rozvolněné dovozové atmosféry šedesátých let. V prvních chvílích se ale zdá, že se všechny ty ubruslené vložky rychle vyčerpají a místo s mírou použitého leitmotivu z toho vznikne notně otravný slepenec plný piruet a výskoků. Naštěstí je opak pravdou a čepel brusle vás na hodinkách pošimrá maximálně ve dvou nebo třech případech. Co se týče jednotlivostí, tak za zmínku určitě stojí zásadní rodinný rozpor vedlejší dvojice. On ji uhodil a ona se mu přesto plazí kolem krku, aby v zápětí zdůraznila, že to tak nebylo a že je vlastně jejím pánem a chtěla by ho moc poslouchat. To je panečku genderová vyhraněnost. Nedivím se, že tenhle film strčili do trezoru. Skoro nikdo se u něj nemohl bavit, zpívá v něm ten chlápek co utekl na západ a nějaké významy či dvojité čtení u něj řešíme akorát tak my. A to je vlastně dobře.

Na tomto seriálu se v celé své odporně nahé kráse ukazuje, že Jaroslav Dietl s Evženem Sokolovským si v životě před touhle epikou moc nezasouložili a na rande jim kvanta roztoužených žen rovněž nepřiběhla. Jak jinak si totiž vysvětlit tu obrovsky neumětelskou práci s lidskou sexualitou či emocemi spojenými s milostnými pletkami. Pokud se dobře zaměříte na vztah otce a dcery (Buchvaldek/Steinmasslová), musíte po pár dílech dojít k jasnému zjištění, že je něco incestního v obci Kunšát. Ještě štěstí, že je tu spousta jiných fascinujících motivů. Na začátku sedmdesátých let totiž ve straně ještě sedělo velké množství bezvěrců spoléhajících na osidla byrokracie a nekonečné schůzování. K tomu, aby se česká společnost panelizovala bylo zapotřebí rázných jedinců bez starých vazeb, kteří neustále něčemu nerozuměli, ale všechny ty uměle vytvořené překážky dokázali překonávat s lidskostí sobě vlastní. Buchvaldek tak splňuje ideál předsedy MNV, za kterým můžete přijít s požadavkem na dekret na bydlení, ale také si s ním poté dáte v hospodě jedno pivo, protože je to člověk, kterého máte díky jeho prostoduché dobrosrdečnosti chuť neustále hladit po rozkroku. Co na tom, že je celý Muž na radnici technicky odfláknut stejně, jako poslední pětiletka. Tvrdé svícení a snímání přes objekty, jehož vrcholem je konsternovaný záběr přes pokojovou rostlinu, dodává schůzím takový ten upoceně tesilový odér místností bez oken, cigaretového kouře a skupinové onanie. Monolit doby, který je třeba ukazovat ze dvou důvodů. Pro prohlédnutí filmových fanoušků, kteří si myslí, že Jaroslav Dietl byl dobrý scénárista a pro ty ostatní, aby si uvědomili, v jakých sračkách, i v té neuvěřitelně pokroucené umělé realitě, v republice Kunštát žili. (index zábavnosti seriálu 4/5)