k212

Surreálná krása pod i na povrchu odlišného. Obsese jinakostí, snaha po prožitcích mimo typizovaně standardizovaný svět a odpoutání se od něj. Dlouhý tvůrčí proces, na jehož konci je nejen umělecké dílo, ale také smrt, hořké poznání, ale rovněž nová dobrudružství a nalezení sebe samé. Všechno, cokoliv, nic. Unikum, které však není zahleděné do vlastní tragičnosti, ba naopak odpoutává se od ní a nahlíží na sebe s lehkostí a střídmým humorem. 85%. To Kleopatra: V kožíšku to bylo rozhodně lepší .... :-)

Jednoznačná srdcovka ... ať už to zní jakkoliv fádně a banálně. Intuitivně pocitový film nejen o kontrastech a hledání cest, o tíze a lehkosti slov, o babylonském zmatení jazyků, osamění, lásce, přetechnizované civilizaci, o tichu, hluku i hudbě... Někdy mám chuť spočítat všechna slova, která si Bob a Charlotta řeknou, byť je to téměř to nejméně důležité.

Hřejivě nestandardní vyprávěnka o dvojici kamarádů z psychiatrie, kterak razí do velkého světa telefónů, nákupů, poezie, těhotných sousedek a zestárlých básníků, krásných veteránů... Trochu úsměvná, lehce dojemná, každopádně originální, otevírající pohledy na existenci "jiných" lidí a jejich zdánlivě jednoduchých světů a příběhů. 80%

Jeden únos dítěte se stává hybatelem veřejného dění, prorezlá a zkorumpovaná policie ukazuje skutečnou tvář - neschopnost a velká pochybení. Zprvu osamělá matka bojuje, ač jest její důvěryhodnost zpochybněna údajnou psychickou labilitou; osoba veřejná, osvícená a vědoucí -reverend Briegleb- vytuší, že tento případ může být osudným zásahem do policejních řad a dokáže toho využít ve spojení s věhlasným právníkem. Naštěstí ne všichni muži zákona jsou bez svědomí a zodpovědnosti. Toto drama je více suchým přepisem událostí a emoční gradace dosahuje zhruba v polovině pomalu plynoucího děje, posledních dvacet minut už je jen korektně politickým a soudním dovětkem. Herecky je Výměna zvládnuta excelentně, o tom není pochyb, režie je přesná byť upjatě konzervativní. Reálie ... krása. Dokonalý kus s poselstvím, jemuž chybí hlubší emoční přesah. 80%

O velikosti tohoto filmu po shlédnutí nepochybuji ani na minutu. A není to dáno pouze tím, že k tvorbě F.M.Dostojevského jsem výrazně nekritická už řadu let. Geniální spojení dvou světů - divadelního a filmového, se podařilo Zelenkovi a skvělé suitě z Dejvického divadla. Prolínání hry s osudem herců jest nadmíru zajímé, dějová paralela s polským dělníkem mi vůbec není proti srsti, hudba od Jana Kaczmareka je hypnoticky dechberoucí. A vůbec ... já jsem byla po dvě hodiny vtažena do tohoto díla na 100%. A to se mi stává málokdy, aby něco upoutalo moji plnou pozornost. Takže děkuji za výjimečný zážitek, který si s radostí kdykoliv zopakuji.

Alan Ball nakrmí diváka hustou kašičkou už v prvních pár minutách: cynický humor, násilí a sex. Sice to zní dost podbízivě (aneb víme, po čem konzument lační), ale ono tohle všechno stojí na pevných a nezpochybnitelných základech. Tak třeba - True Blood je o menšinách a o netolerantních většinách. O oboustraném rasismu a xenofobii. O začpělém konzervatismu a primitivním liberalismu. Nic, co by už v Six Feet Under nehrálo roli. Tentokrát je to všechno zasazeno do jižansky pokryteckého maloměstského prostředí, které je krásně pestré a barevné. Máme tu ulítlé křesťanské sekty (babtisticky tmavé a katolicky bílé), sem tam pohanské rituály, no a konečně k tomu přimícháme taky upíry, měniče a telepaty. A jednotlivé charaktery ... jsou fajnově prohnané, prorezlé, slabošské, naivní, zlé, pitomé, ujeté, iritující... Nic, co by si divák mohl extra zamilovat, protože ve skrytu duše ví, že jsou mu bližší, než si dokáže otevřeně přiznat. A ono to všechno dohromady strašně dobře funguje a navíc velice svižně, realisticky otevřeně, uvěřitelně a značně konfrontačně. Nicméně v půli série nastavený vysoký standard lehce zvolňuje, ale konec tomu zase vrátí správný cynický šmrnc. Kdo by řekl, že to všechno není z hlavy Alana Balla? Inu není, je to dle knižní předlohy, ale jistojistě značně modifikované a s jinými podtóny. Takový pevně nanohoustojící Twilight pro dospělé. Zatím 85%.

"Tááák dětičky, dáme si pár kol super psycho hříček. Budeme se chovat zdvořile a vybraně, budeme diskutovat o nějakejch filosofickejch hovadinách a jen tak mimochodem občas přidáme ránu pěstí, nožem či z brokovnice. Taky připravíme našim spoluhráčům pár opravdu úžasně bezvýchodnejch dilemat, no a troška lidského ponížení k tomu není vůbec naškodu. Naše činy si řádně zracionalizujeme, obvykle jsou totiž vyvolány nepatřičními reakcemi našich zájmových objektů. Inu hezká sociopatická zábavička a jen tak meziřečí vypleníme celej ostrov středostavovskejch buržoustskejch kreténů, kteří si nechtěj vůbec -ale vůbec- hrát." Kdo by čekal od Hanekeho něco míň krutějšího a cyničtějšího? Nikdo, kdo už měl alespoň jednou tu čest. 95%. P.S. - Spoiler. Statický desetiminutový záběr na obývací pokoj s rodiči, který pokračuje ve scéně, která se zdá být konečnou, je jen oddychovým časem.

Studeně satirická óda na lidskou hloupost a průměrnost, kterou si divák příliš neužije, ba naopak hezky ho nahlodá, v extrémějších případech u něj může vyvolávat lehkou nevolnost, že patří ke stejnému živočišnému druhu jako zoufalá snůška kreatur, zde se pohybujících v absurdních situacích, jenž si sami pečlivě -avšak nevědomky- připravují. Coeni dávkují hladinu jízlivosti a necitelnosti promyšleně pomalu, aby se v poslední části stala dramatickým všezakončujícím prvkem. Jsou to tito pánové za kamerou, kteří dokáží svůj film zaranžovat tak, že vypadá jedna velká shoda náhod. A HUMOR nad tím vším ... ten se musí dolovat a hledat, neboť nedostatek nadhledu uvnitř tohoto opusu, musíte vykompenzovat ohromnou dávkou sami v sobě. 80%

Koho nenávidět nejvíce? Boha, že potrestal náckovské rodiče za jejich hříchy smrtí nevinného? Otce, který se dobrovolně účastní systematického vyhlazování, považuje to za svoji vojáckou povinnost a maskuje to fiktivními dokumenty? Matku, která se emocionálně nedokáže srovnat s těmito hrůznými činy, ale řěší to jen zbrklým útěkem před realitou místo, aby jí čelila, aby vyjádřila jasný nesouhlas, aby proti ní začala bojovat? Blonďatého nácka, který spere každého Žida, jenž je při ruce, jen proto, že se nedokáže srovnat s tím, že otec emigroval před režimem? Rodinné drama za zdí velitelského baráku koncentráku, viděné pohledem osmiletého kluka a jeho dětskou logikou, kterou glosuje všeobecně známé a děsivé skutečnosti. S těmi je divactvo dobře srozuměno a právě díky tomu vybičují tyto okamžiky emoce na maximum, i bez naturalistického zobrazování holé podstaty smrti. Konec samozřejmě vše napraví a pak nezbývá nic jiného než slzy, které kanou nejen za dva malé chlapce, ale za všechny lidské bytosti, jejichž život je (byl) tak nedůstojně a hanebně ukončen. Však já si dovolím nesouhlasit s onou křesťanskou interpretací, která je nad tím cítit, děti za hříchy svých rodičů nejsou zodpovědni a nejsou jejich nositeli. 80%

Francois znovu rozehrál brutální hru kýče. Tentokrát však nejen výtvarného, ale také -vyrovnaně fifty-fitfy- literárního. A tohle vymazlené a přeslazené všechno valí divákovi do smyslů a do hlavinky. Na hraně snesitelnosti a utrpení, nutno podotknout. Má však pár triumfů v rukávu na to, aby dojel do finiše jen s jednorázovou hříčkou na kýč: očekávaný -nicméně důležitý- závěr, neustálou konfrontaci téměř hmotnějící fantazie a reality jako takové a postavy. Obzvláště dva výtečné glosátory v podobě nakladatele a jeho ženy a vskutku nesympatické hlavní hrdinky. Angel má svůj jasný smysl. To, že je natočen, tak jako bychom četli jednu z těch "úžasných knih", jichž je hlavní postava autorkou, jen podtrhuje jednoznačné směřování, záměr. 80%.