Angel

Jedno se musí Ozonovi nechat – každý jeho film je úplně jiný, ať už je to muzikál, psychologické rodinné drama nebo romantický kostýmní film. Ne všechny se mi nakonec líbí, ale na každý nový se vždycky nedočkavě těším. „Anděla“ jsem si naprosto užívala – kýč o protivné holce, která toho hodně chtěla, hodně toho dostala a nakonec skoro všechno ztratila. Filmu vévodí krásná výprava a kostýmy – Paradise mi opravdu přišel jako ráj; scéna v dešti s červenými šaty a duhou byla lahůdkou pro moji kýčovitou duši. Jen Romola Garai v hlavní roli mi neseděla – měla jsem s ní problém už v Pokání; nikdy nevím, jestli je její přehrávání úmyslné nebo je jen tak špatná herečka. Ve srovnání např. s vedlejšími postavami Nory (Lucy Russell) nebo nakladatelovy ženy (Charlotte Rampling) působil její projev (výrazový i mluvený) opravdu tristně. (14.07.2008)

Angel Deverell (Romola Garai) je mladá dívka, která netouží po ničem jiném než se stát spisovatelkou. I když je její matka přesvědčena, že je Angel úplně odtržená od reálného života, její knihy mají kupodivu výrazný úspěch, a Angel se takřka přes noc stává uznávanou spisovatelkou. Vydělává spoustu peněz, a získává nové přátele - hlavně Noru a jejího bratra Esmého, který se živí jako malíř. Angel se do Esmého zamiluje, a zdá se, že ji štěstí nemůže nic překazit. Ale světová válka i Esmého zálety ji velmi poznamenávají a vyvádějí s jejího naivního idealismu ... Já nevím - když teď o filmu přemýšlím s odstupem několika hodin, přijde mi trochu .. zbytečný. Ně že by byl špatný, to ne - ale i když si to člověk během sledování filmu moc neuvědomuje, je příběh trochu plytký, a divákovi toho moc nedává. Romola Garai je jako Angel docela fajn, i když mi její postava byla krutě nesympatická, ale i to je součást herectví. Potěší i role Sama Neilla... (07.02.2009)

U tohoto filmu obdivuji to, co mu mnoho lidí vyčítá - byl natočen přesně tak, aby zapadl do doby, ve které žila Angel, spisovatelka kýčovitých sladkobolných románů pro ženy. Přesně jako její knihy, i tento film je kýčovitý, díky teatrálním gestům herců, hudbě, barvám, použitým trikům i samotnému příběhu, ale vše záměrně. Někdy se tomu dá zasmát, jindy to nudí. Kromě téhle filmařské výzvy ale film nepřináší vůbec nic. Jediné, co si z celých dvou hodin sledování může divák odnést, je ověření si toho, že oslavovaná celebrita často upadne ještě během svého života v nemilost, zatímco opravdu slavní umělci žili během svého života v bídě a opovržení. Ostatní je jen příběhem jedné ženy - ale proč zrovna její? (25.07.2007)

Původní záměr (byl nějaký? jaký?) se zcela jistě nepodařilo jakýmkoliv způsobem poodhalit příjemci - divákovi. Těšila mě naprosto davová a cynická reakce publika v kině (art klub!!!), když došlo k prvnímu polibku hlavní hrdinky a jejího vyvoleného bonvivána. A těch protáhlých ksichtů po závěrečných titulcích!!! Kde je mých šedesát korun!!!??? 2/10 PS: u slušného filmu se publikum při úmrtích a sebevraždách nechechtá a netleská (12.10.2007)

Je život kýč? Něčí ano. A Ozon svým filmem, který je pro něj typičtější, než se příležitostným divákům jeho "realistických" filmů může zdát, vyjevuje, jak se to s kýčovitými lidmi má. Stanovisko * příznačně * není jednoznačné. Za prvé proto, že jednoznačné odpovědi na rozdíl od francouzských filmů lžou, za druhé proto, že Ozonův vztah ke kýči je rozporuplný, jak je zřejmé z jeho stylizovaných produkcí [8 žen, Profesionální manželka, částečně Ricky]. Hlavní hrdinka Angel je čistokrevně nechutná bytost, autenticky odhodlaná k povrchnímu životu v technikolorové lži. Její solipsismus vyplouvá na povrch nejlépe ve vypjatých okamžicích smrti - svou matku sice dramaticky opláče a psa postrádá, ale je-li iluze záplatována nějakou imitací (psův dvojník), zotavuje se překvapivě rychle. Ztráta druhého ji poznamenává až tehdy, byl-li nepostadatelný pro životnost iluze. Neteskní po něm, nýbrž proto, že chybí v záběru. Hned ve druhém plánu za labužnicky vystřiženou cukrkandlovou manýrou, jež nepomíjí snad jediné klišé [líbání v dešti a sbíhání v šatech po schodech, zadní projekce při jízdě kočárem jsou jen příklady nepřetržité ambivalentní hry s proprietami červené knihovny] je samozřejmě zlý výsměch, ale i ještě za ním se rýsují záměrné indicie pochybností, jestli je kýč vždy a opravdu tak zavrženíhodný, jak je dobrým zvykem si namlouvat. Hra, která se mezi vrstvami kýče, ironie a jejího nejistého zpochybňování zakládá baví a školí nejen stran vkusu. Vynikající film. (12.01.2014)