Radek99

Zdeňku Svěrákovi se (jako obvykle) podařilo napsat úžasný scénář, z něhož plasticky vystupuje živý ideál každého chlapce usedajícího do školních škamen - kantor ideál, Igor Hnízdo! Chvála nostalgie...

Ten, kdo žil alespoň chvíli mimo satelitní městečko v nějaké české vesnici, cítí a ví, že Bohdan Sláma ve svém celovečerním debutu nepodvádí, ani nelže. Jeho film je tak autentický, že jsem ve svém okolí při jeho prvním zhlédnutí byl schopen identifikovat téměř všechny postavy z něj. Je to sice mírně stylizovaný, ale velmi realistický obrázek zapadlého a polozapomenutého světa, o kterém si lidé z Prahy myslí, že už ho dávno odnesl čas. Je pravda, že je to obraz posunutý tak do data vzniku tohoto snímku, dnes již se situace hodně mění, ale zajeďte si někdy na hasičský ples někam do Sudet či navštivte třeba jen na pár hodin takový Květušín na hranicích vojenského pásma Boletice...a náhle budou kolem vás chodit postavy z této trpké komedie. Nedějovost je záměrným tvůrčím prvkem, jelikož přesně odráží zakonzervované bezčasí zobrazovaného prostředí. Sláma navíc exponuje panoptikum postav, většina z nich je sociálně či existenčně handicapovaná, jediné, co je spojuje, je silná síť sociálních vazeb, které také určují pevnou společenskou roli. Výčet je skutečně přesný - ten, který dokázal z daných poměrů odejít (Marek Daniel), arogantní sebestředný macho (geniální Jaroslav Dušek, v té době ještě na mediální vlně), vesnický frája, který se vyzná, umí se otáčet a má před sebou zajištěnou budoucnost (dokonalý Pavel Liška), nepraktický a ve svém konání směšný zhrzený intelektuál - ,,zapadlý vlastenec" (Cyril Drozda), mladá pohledná, ale dosud svobodná matka (Vanda Hybnerová), neustále vitální a rázná postarší dáma atd. atd. Co odlišuje Slámův vynikající a popisný debut od podobně tematicky usazených lidových komedií Troškových? Především upřímnost, neokázalost, syrovost, doslova antikomerčnost... Tam, kde chce Troška především populisticky bavit své publikum, tam se Bohdan Sláma snaží cosi popsat, na cosi poukázat, zachytit genia loci, vydat svědectví... To samé dělali režiséři české nové vlny, zvláště pak Miloš Forman, který, stejně jako Sláma, jako místo, kde se nejlépe zobrazí vesnické charaktery (tedy dojde k dějové katastrofě), vnímá taneční zábavu (potažmo tedy hasičský ples). Sláma ji inicioval dokonale (to stejné zopakoval později i ve Venkovském učiteli) a je to, podobně jako v Hoří, má panenko, umělecký i dějový vrchol filmu. Pod rouškou zábavy se něco pozvolna mění...i když možná vlastně ani ne... Nehledě na to - taneční ,,číslo" lokálního Majkla (dostávající rychlým vývojem děje úplně nové konotace) je skutečně silným obrazem... Tak kdyby už nic jiného, tak jsou Divoké včely v tuzemsku filmem s tím nejoriginálnějším hudebním doprovodem - kde jinde zaslechnete slovenské lumeny Tornádo Lou či neodolatelnou coververzi Hlavsových Muchomůrek od zábavové kapely Pohodovka?:-) Podobné filmy: Indiánské léto, Mistři, Hoří, má panenko, Venkovský učitel, Utrpení mladého Boháčka, Intimní osvětlení, Dým bramborové natě

Žánrová legenda. Snímek z přímé linie vedoucí k Fincherovo opus magnum Sedm...

Symbolická tragikomedie rozkročená někde mezi Dobrým vojákem Švejkem a Gogolovým Revizorem odrážející jak bodrost a specifika širé východoslovanské duše, tak i absurditu doby vymknuté z kloubů normálního civilizačního vývoje. Jde o adaptaci románu Vladimíra Vojnoviče, díky kterému byl vyloučen ze Svazu sovětských spisovatelů a později donucen k emigraci do tehdejšího Západního Německa a USA. Režimu vadilo nepříznivé zobrazení sovětské skutečnosti a zkreslení socialistické reality! Už tahle skutečnost je absurdní a humorná ... realita se dala naturalisticky popsat a byla by stonásobně horší...výslechy NKVD, gulagy, nuzota, obskurní plnění obskurních plánů...jiná forma kritiky je ironie...a tu použil jak Vojnovič, tak i scénárista Zdeněk Svěrák a režisér Jiří Menzel... Oběma je vlastní a oba tak potvrzují svůj zažitý tvůrčí rukopis... Barvitý obraz sovětské vesnice s tak symbolickým jménem, kde gramotnost je nepřítelem a Strana absolutním Bohem, samohonka se pálí doslova ze všeho, teče proudem a nechá zapomenout na absurdnost a bezvýznamnost bytí člověka - pěšáka ve hře Stalina a jeho bandy. Co vyzdvihnout? Dokonalou příznakovou mizanscénu, velmi dobře typově obsazené herecké charaktery, některé brilantní bonmoty (,,V rádiu hlásili, že Němci zase bombardovali Berlín...") a scény (závěrečný útok Rudé armády na ,,Čonkina a jeho bandu" v bílých maskovacích úborech se třemi granáty a čtyřmi kulomety; výslech kapitána NKVD rozvědčíkem Rudé armády v domnění, že protistrana je Němec...). Zkrátka opomenutý a hodně nedoceněný Menzelův film, který brzdí snad jen velmi zdlouhavá expozice a pozvolný rozjezd... (a český, byť docela zdařilý, dabing...ruské originální znění by určitě kolorovalo atmosféru mnohem lépe...)

Nejlépe zahraný autista (a obecně psychicky narušený jedinec) v hollywoodském filmu...

Asi nejdokonalejší filmová satira kritizující fungování západní demokracie... Podobné filmy a serály: Děkujeme, že kouříte, Jistě, pane ministře, Jistě, pane premiére, Man of the Year

Guy Ritchie v té nejlepší formě...být gangsta je tak cool...

Delikatesy. Převážně filmové a velmi manýristické...

Světově nejproslulejší filmová adaptace textu Bohumila Hrabala coby první ryze český držitel Oskara za neanglicky mluvený film, to jsou Ostře sledované vlaky režiséra Jiřího Menzela, komorní tragikomedie o civilním rozměru války. Menzelova těsná propojenost s osobou i dílem Bohumila Hrabala se odrážela nejenom v tom, že byli blízcí a dobří přátelé, ale především v tom, že Menzel jako jeden z mála byl schopen proniknout k podstatě Hrabalovského textu, uchopit ho a volně ho po svém interpretovat. Byla tak zachována jemná a tolik osobitá atmosféra Hrabalových knih, ale navíc vznikla i zcela nová kvalita umělecká a filmová. Jiří Menzel se v tomhle filmu asi nejvíce vzdálil původní poetice adaptované knihy, ana má vždy dvě roviny - rovinu jazykovou a rovinu strukturální. V Ostře sledovaných vlacích Menzel charakteristicky Hrabolovské téměř ,,automatické" volné asociativní plynutí textu vzácně nerespektuje a rozbijí monolit složitě strukturovaných předlouhých souvětí, postavy mluví spíše civilněji a jejich řeč není tolik příznaková (čestnou výjimku tvoří postava Vlastimila Brodského). Rovina strukturální je ovšem zachována více - charakteristické Hrabalovské ,,figurkaření", postavy vždy svým způsobem bizarní, výjimečné, mnohdy stojící na okraji společnosti... Nejinak je tomu i tady - mladý elév Miloš Hrma - psychicky dosti labilní introvert, notorický sukničkář výpravčí Hubička (příznačný nomen omen), podivínský pan přednosta, vášnivý chovatel holubů a pokrytec, který má ústa plné vysoké morálky, ovšem tělo lačnící po radostech chtíče, nacistickou ideologií pobláznění drážní inspektor... Potlačen je ovšem pábitelský rys, není tu žádná dominantní postava ztotožňující se s vypravěčem... To, co se ovšem podařilo Menzelovi především, je dostat do příběhu dramatický oblouk, film má spád a stojí na kontrastu dvou činů a protikladných charakterových rysů - zbabělosti Miloše v otázkách nesmělých ozvěn erotiky vrcholící v pokusu o sebevraždu a občansky příkladného hrdinství v závěru filmu, kdy se obě linie protnou ve finální katarzi - břity vjíždějící do kolejiště zápěstí, kteréžto samo nakonec ostrým řezem dynamitu přetne kolejiště poklidného a ospalého maloměstského nádraží...

První z nepřekonatelné řady české parodické filmové školy, kterou si společně otevřeli páni Oldřich Lipský (režisér) a Jiří Brdečka (scénárista, v tomto případě ještě autor literární předlohy, románu na pokračování pro dobový časopis Ahoj, a následně i divadelní hry). To jsou ti obrodníci! Naprosto dokonalá parodie westernového světa a pocta nejen klasickému žánru, ale také časům němého filmu (viz třeba hned úvodní bitka - a hned poté pitka - stylizovaná coby němý film podkreslená hudbou klasického filmového piána těch časů atd.) a též pokleslému světu někdejších rodokapsů... Fenomenální v mnoha ohledech - od svou dobu výrazně předbíhající úžasné stylizace celého snímku, unikátní formy (práce s barvami, použití animace (kupříkladu při scéně ladění piána), zakomponování videoklipů coby hudebních čísel a použití dobové videoklipové estetiky...), hereckých výkonů, geniální cizelované práce s jazykem (scénář v části replik stojí na nuancích mateřského jazyka a na geniálním posunu významu v práci s vyprázdněnými frázemi pokleslé literatury), gejzíru nápadů, přehršle nezapomenutelných gagů a celé řady dalších věcí. Nutno vidět nejen na vlastní oči, ale i slyšet na vlastní uši...a nikdo mi nevymluví, že kdyby Oldřich Lipský točil tenhle film v angličtině, byla by to dnes celosvětová kultovní filmová legenda. A i když oba plodní tvůrci svůj tvůrčí model dále úspěšně rozvíjeli ve svých dalších nezapomenutelných parodických perlách, Adéla ještě nevečeřela a Tajemství hradu v Karpatech, Limonádový Joe zůstane zřejmě už nikdy nepřekonanou (alespoň lokální) legendou... To je on, mého srdce šampion.