Corbinian

Tarkovského nezaměnitelná poetika podtržená absolutně mrazivě nádhernou scénografií a kamerou, která v kontextu minulého i soudobého umění nemá obdoby. Podobně jako v dříve natočeném Zrcadlu, se i zde Tarkovskij zabývá otázkou víry. Oproti prvně zmíněnému introspektivnímu snímku však nezkoumá víru v sebe sama, nýbrž analyzuje vliv víry a její role v rámci kolektivního vědomí celé společnosti. Krásná alegorie jednotlivých postav Stalkera, Spisovatele a Profesora ukazuje tři různé náhledy na tuto problematiku, které se v závěru protkávají ve snaze nalézt odpovědi na fundamentální otázky existence lidství. Tarkovskij však nerozvíjí otázky jenom mezi svými postavami, neboť vede interní dialog přímo s divákem, když zpochybňuje jeho samotnou víru v režiséra. Je Zóna místem, které přinese člověku zkázu či nepoznané štěstí? Je to místo temné plné nebezpečí, kde skrze zoufalství dojde k odhalení těch největších tužeb? Nebo je Zóna jen prostředkem pro provázejícího Stalkera dosáhnout naplnění vlastní touhy? Celý film nás režisér nechává topit a zpochybňovat jistoty v řece vlastních myšlenek. Až poslední scéna divákovi poskytne žádanou útěchu ústící v konečnou katarzi. Tarkovského poetika, kontemplativní rámec i pomalé tempo nemusí být pro každého srozumitelným uměleckým jazykem, nicméně už jenom neuvěřitelná bohatost záběrů, jejich vrstevnatost či použití textur slibuje skutečně neopakovatelný zážitek, který diváka doslova přenese do vlastní unikátní Zóny, kde svým největším přítelem i nepřítelem je jen on sám. Rozhodně právem se tak Tarkovskij řadí k autorům pokládající jeden ze zásadních stavebních kamenů kinematografie, na kterého v současném filmu odkazuje či navazuje velké množství tvůrců a měl by být povinným kánonem pro všechny, kdo se o kinematografii alespoň trochu zajímají. |90%|

Dekonstrukce intenzivního rodinného traumatu na pozadí ještě intenzivnější adrenalinové jízdy profesionální kuchyně, kde na projevování vnitřních emocí nezbývá místo. Zatímco první série se soustředí na nalezení vzájemného porozumění a smíření postav v rámci zpracovávání sebevraždy všemi oblíbeného bratra Mickeyho, je to až série druhá, která nám dává hlubší kontext motivací jednotlivých postav. Rodina Carmyho a jeho sourozenců se vehementně často odvolává ke svým italským kořenům. Všichni ovšem mezi řádky chápou, že v domácnosti, kde jediným  jednosměrným komunikačním kanálem je chaos a křik dle italského stereotypu, představuje tento historický odkaz pouhé slábnoucí pojítko mezi rodinnými členy. S tíhou všech toxických událostí a dysfunkčností z minulosti se postavy snaží nalézt vykoupení v otevření nové restaurace, která by měla vybudovat základy nové funkční rodiny a dát zapomenout starým pořádkům. Přestože většina zaměstnanců restaurace prochází v průběhu zásadnímu změnami, kdy jsou schopni nalézt svůj vlastní hlas a znovu zažehnout vnitřní plamen, pro některé je boj s vlastními démonem v podobě medvěda těžší než se může zdát. Carmy, který je v odkazu svého bratra odhodlán dotáhnout sen společné rodinné restaurace do konce, není schopen odpoutat se od zažitých vzorců, ve kterých celý život žil, a od kterých marně utekl do prostředí profesionální kuchyně. Zde sice nejdříve nalézá kýžený řád, který oponuje nesnesitelnému chaosu zosobněném jeho labilní matkou, přináší ovšem stejně toxický způsob uvažování a emočního odkopávání. The Bear představuje naprosto brilantní analýzu potlačovaných životních traumat a jejich důsledků na většinu aspektů života za použití symbolismu kuchařské palety rámovanou extrémně vyhrocenými situacemi. Ukazuje, jak traumata minulá, zejména z našeho dětství, silně formují naše uvažování a neschopnosti naslouchat lidem kolem. Poukazuje tak na zárodky vzniku celospolečenského traumatu, ke kterému současný způsob života vybízí.  Kde první série zůstává na půli cesty v pronikání do vzájemných vztahů a spíše se soustředí na samotný adrenalin kuchyně, druhé série rozpracovává dopodrobna uvěřitelné charaktery, jejich prožitky i nezpracovaná traumata. Zároveň však zůstává věrná svému konceptu a přidává extrémně uměřená prostředí fine diningu, která krásně kontrastují a usměrňují rozjetý emocionální kolotoč. Z mého pohledu se jedná o v dnešní době vzácný scénáristicky vypiplaný seriál s důležitými tématy, který zejména ve druhé sérii nemá jediné hluché místo. Přináší tak značně ucelený obraz svého sdělení, který je fantastický také po audiovizuální stránce a už na základě toho stojí za doporučení. Je třeba ovšem upozornit, že se určitě nejedná o komedii, jak je inzerováno. Naopak jde o poměrně vážné dílo, které je ovšem protkáno některými absurdními, mírně úsměvnými, situacemi. Nemohu hodnotit jinak než plným počtem a v nezvládnutelném napětí čekám, jakým směrem autoři otočí kormidlo u již vznikající třetí série. S1: |75%| S2: |100%| 

Moje první setkání tímto jihokorejským režisérem a byl jsem skutečně příjemně překvapen. Uznávám, nechtěl bych od Sang-soo Honga vidět žádný několikahodinový vztahový epos, ale vzhledem ke krátké stopáži mi film skvěle odsýpal. Skvělá observační věc, zručně uchopený audiovizuál, hezky vybudované dialogy. Líbila se mi práce s jednotlivými postavami a jejich interakce mezi sebou. Je zajímavé, že na každého, kdo se mnou tento film viděl, zapůsobil tento film jinak. Já ho vnímal jako velmi příjemný zážitek, po kterém jsem se cítil skutečně velmi dobře. Nezáleží totiž až tak na prostředí, ve kterém se pohybujeme. Pokud začneme analyzovat naše životy jako zde ve Stéblech, zjistíme,ač se to na první pohled nezdá, že všichni jsme vlastně jenom lidé se stejnými problémy, kteří kvůli svým subjektivním představám dělají rozhodnutí, která nechtějí. Proto je občas nejlepší zasednout společně ke stolu, vykašlat se na všechny předsudky a představy a ožrat se při pár lahvích saké. |70%|

Pro mě rozhodně velmi příjemný a osvěžující film hlavně díky svému humoru a dobře vystavěných situacích. Každý z šestice dost odlišných životních příběhů skutečně není scénáristicky vytěžen úplně na maximum, ale není toho ani třeba, neboť jako celek působí jako zajímavá mozaika lidských individuí. Líbila se mi jak práce s postavami, tak práce s hudbou, fantastický střih. Díky tomu snímek krásně gradoval a ač vyústění nebylo nijak překvapivé či nečekané, vývoj celého filmu zastřešilo solidně a pocit paniky nebo minimálně stupňujícího se stresu byl po celou dobu přítomen. Pawel Maślona tak rozhodně splnil, to, oč se snažil. Vzhledem k tomu, že se navíc jedná o jeho debut, alespoň na režisérském postu, rozhodně se jedná o povedený snímek a jsem velmi zvědav, co světu ještě představí. |70%|

Film, jehož námět mě velmi zaujal (práce s tichem mě ve filmu vždycky velmi fascinovala). Od samotného provedení jsem ale čekal něco trochu jiného. Začátek nám dal jasné koleje, postavy mezi sebou dobře fungovaly, napětí se chvílemi dalo krájet. Čekal jsem, jak si tvůrci poradí s nelehkým úkolem udržet takovou atmosféru i nadále. Ticho je sice skvělý atmosféru nabuzující faktor, který vdýchává dávku neviditelného děsu na diváka, ale mít skoro němý film po celou dobu není nejlepší na udržení pozornosti sledujícího. Vůbec bych nečekal, že po slibném začátku se tvůrci vykašlou nejen na logiku, ale absolutně jako lusknutím prstu přestanou respektovat jakoukoliv náladu snímku a nechají nás 'dojet' thrillerovou cheesy jízdou plnou úsměvně otravných klišovitých momentů. Herecký ansámbl, který v první polovině byl schopen nějakým způsobem jít s vizí snímku, zde působí absolutně zmaten a sám vlastně netuší, cože má za úkol na diváka předat. Scénář se tu opravdu mění na pouhé dostat se z bodu A do bodu B, ignorovat jakoukoliv logiku, případně další členy rodiny v ohrožení v bodu C. Béčkové až to bolí. O co se tak John Krasinski- který si film natočil, napsal i zahrál - snažil pro mě zůstává záhadou, stejně jako vysoká hodnocení některých uživatelů. |60%|

Svižný politický thriller, který si uzmula Jessica Chastain svým skvělým výkonem. Skutečně se jí velmi dobře podařilo vcítit do pozice pragmatické lobbistky tím nejrealističtějším způsobem. Ostatní herci jí k tomu ale sekundují více než dobře. Celé to docela pěkně funguje. Zajímavý scénář, rychle to ubíhá, dialogy nejsou jenom prázdnou nicneříkající snůškou slov, jak se občas ve filmech z politického prostředí stává, ale mají obsah i svojí symboliku. V první polovině si i tvůrci velmi dávají záležet na uvěřitelnosti celého příběhu. V druhé polovině pak přijde několik zvratů, které už hodně tlačí na pilu a tak trochu Elizabeth pasují do pozice polobohyně, neomylného Sherlocka Holmese v sukních. Chyběl mi tomu trochu větší vnitřní konflikt kariéra x vnitřní emoce. Trochu míň robotiky hlavní postavy za trochu víc lidskosti. Ne, že by kvůli tomu závěr nezafungoval, tak jak měl. To vůbec ne. Jinak je Případ Sloanne jistě parádním počinem mně doposud neznámého scénáristy a Johna Maddena, který si zaslouží v blízké době další zhlédnutí, protože mezi řádky je stále co objevovat. |75%|

Musím říct, že mě Sofia Coppola dost překvapila, jakou krásnou vizualizaci vdýchla tomuto snímku. Všechny lyrické scény přírody, které prokládají dění v domě, byly opravdu nádherné a opojné. Škoda jen, že se režisérka rozhodla na úkor těchto scén tak trochu potlačit děj a nechala film žít pouze z krásné kamery a dobře vybudované atmosféry. Rozhodně nesmím zapomenout na hvězdné obsazení, protože všichni herci se zhostili svých rolí neuvěřitelně uvěřitelně a zvláště kvůli jejich výkonům se vyplatí The Beguiled vidět. Dějová linie samotná mi přišla dost bezobsažná a nic neříkající. Všechna morální dilemata, která nám Sofia přednáší mi nepřišla schopná utáhnout celý film a musím říct, že mi ani moc dlouho v hlavě nezůstal. Ač je to celé v podstatě o psychice všech přítomných, přijde mi, že psychologie postav byla hodně zevrubná a jasně vymezená, neevokující žádné další otázky. Všechny zajímavé směry, kterými se mohl snímek ubírat, tak byly potlačeny společně s nevyřčenými otázkami. The Beguiled je tak pro mě dobrým filmem na jedno zhlédnutí, který však mohl být buď o něco zábavnějším, napínavějším, a nebo psychologicky mnohem více bohatším. |60%|

Meryl Streep, to je prostě fenomén. Rozhodně jedna z jejích nejlepších rolí, kdy v každé scéně hraje neuvěřitelně uvěřitelně a přesvědčivě. Ať už v začátcích Thatcherové kariéry, na vrcholu a nebo už na sklonku jejího života. Meryl byla tak dobrá, že si jí ten film ani nezaslouží. Nebýt jí, byl by to jen průměrný až podprůměrný životopisný film. A to je u takové postavy jako Margaret Thatcher strašná škoda. Největším problémem je už samo pojetí celého snímku. Prezentace asi nejvýraznější političky minulého století v základní linii jako staré duševně choré ženy, která se upíná na minulost, nebylo rozhodně to, co jsem chtěl vidět. Chápu ten kontrast mezi silnou političkou a zlomenou ženou, ale to by bylo funkční tehdy, kdy by Phyllida LLoyd nechala trochu vyniknout právě Thatcherovou v její politické kariéře, což se nestalo. Ve filmu na to totiž vůbec není prostor. Celý Thatcherové život je tu vyprávěn jen a jen přes útržkovité flashbacky. Kvůli úspoře času a místa tak většinu situací autoři zjednodušují, v některých případech bych si troufl říct až idealizují. Což ale zjednodušuje i náš pohled na Thatcherové osobu a vůbec nás v podstatě nenechá si z filmu o ní udělat obrázek. V podstatě už od začátku nám dost lajnuje, co si o ní máme myslet. Dokonce nás právě přes hlavní linii blouznící Margaret, na kterou film klade rozhodně největší důraz, maličko až emočně vydírá. Těžká období britské premiérky ukazuje film opravdu jen okrajově, on vlastně celé její volební období poměrně dost upozaďuje a dotýká se ho jen velmi povrchně. Jediné téma, které film hodně rozvine, je Margaretino postavení jako ženy v politice. Tím nám její osobu trochu škatulkuje do pozice "jen" bojovnice za emancipaci žen. Neříkám, že tato věc není důležitá probrat, ale vždyť u života takové osobnosti je toho mnohem víc k vyprávění! Nehledě na to, že kvůli zaměření se na tohle téma, tj. na Thatcherové začátky, film nemá vůbec dějovou gradaci a vrcholí spíš jen tak do prázdna. Celý film má vlastně tak dobré tempo jen díky Meryl, která opět dokázala, jak vypadá synonymum pro herecký koncert. |55%|

Na Iron Sky oceňuji dvě věci. Triky a design celkově - tvůrci si s tím rozhodně dali práci a jako druhou věc samotný začátek, který sliboval skvělou parodii nacistů (díky těm několika povedeným vtipům - ať už to byla zkrácená verze diktátora či již klasické ale stále vtipné utahování si z němčiny). Bohužel s přibývající stopáží začíná být film brutálně nevtipný. Jakmile se pak snaží zkombinovat parodii se satirickým pohledem na naší společnost, selhává už skoro úplně. Pokusy o vtipné zrcadlení politiky nebo Ameriky obecně jsou většinou tak neúderné, že se naprosto míjí účinkem. Když je k tomu ještě základní osnova Iron Sky jen béčkový příběh se všemi klasickými klišé, je to docela dost velká nuda (I přes svojí snahu o odlehčenou rádoby zábavnou atmosféru). A pocit nudy by ať už u satiry nebo parodie rozhodně nastat neměl ani na chvíli, natož pak na polovinu filmu. |35%|

Na Hotaru no haka jsem se chtěl podívat už velmi dlouho. Hned úvodní sekvence mi jasně prozradila, že se mám připravit na velmi silný emocionální zážitek. Jakmile se spustily úvodní titulky, cítil jsem, jak mě film naprosto vtáhl a já žasl nad skvělým vizuálním provedením (ač japonskou animaci nijak dvakrát nemusím). V tu chvíli jsem naprosto věděl, že si chci projít tím peklem, že chci, aby mě film mířící na mě zbraní citového vydírání pohltil a já si ho užil na maximum. Vůbec mi nevadí, když film využije emočního nátlaku, pokud to koresponduje s tématem (splněno), pokud je použit účinně, efektivně (nikoliv jen efektně), a dokáže podpořit (nikoliv zapříčinit) přenos emocí na diváka. Hotaru no haka hraje na city velmi nekompromisně, má silnou výpovědní hodnotu, všechno by mělo/mohlo krásně fungovat. A i přes to všechno, ač mě to mrzí jako u filmu snad ještě nikdy, musím s politováním říct, že mě nechal poměrně chladným. U mě totiž snímek vyvolal úplně opačnou křivku než jako by si Isao Takahata asi přál. S každou přibývající scénou jsem se chtěl ponořit hlouběji. Místo toho jsem se ale začal nebezpečně přibližovat zpět k povrchu a cítil jsem, jak mne snímek pomalu opouští. Problém, který tohle zapříčinil, vidím ve výstavbě celého děje. Hned na úvodu nám Takahata prozradil, k čemu bude celý film směřovat. Skoro až do konce nás pak nechal sledovat rozkošnou Setsuko a hlava nehlava se nás snažil udolat. Zbytečně dlouho se divák seznamuje s hlavní hrdinkou. S vědomím jak to celé dopadne jsem tak dlouho čekal na nevyhnutelné, až mě to věčné čekání z atmosféry úplně vytrhlo. Když pak přišel samotný závěr, film brutálně změnil tempo a během několika scén zabrnkal na nejdojemnější strunu. Celé se to seběhlo tak rychle, že jsem nebyl schopný skoro zareagovat a skoro bez emocí jsem dokoukal závěrečný dojezd, který byl určen jen a jen pro vybrečení. Hrob světlušek tak je dojemným animákem, co ukazuje hrůzy a dopady války, ale jeho atmosféra i tempo jsou tak rozhárané a proměnlivé, že ve mně nedokázal udržet konzistentní emoci. I když se ze začátku jeví, že nástroj emočního vydírání má zkušeně pod kontrolou, v průběhu přestává fungovat a přehoupne se do pouze a jen využití na efekt. A i když se zde nachází spoustu silných a vizuálně podmanivých, chytrých záběrů i scén, jako celek ho nemůžu hodnotit jinak než průměrně. |65%|