Dinsberg

Dopředu je jasné, že původního Predátora to nemůže dostihnout. Protože už zde chybí to hlavní: obava z neznámého. Pravda, mimozemský lovec ještě není tak technicky vybavený, ale je velmi blízký své pozdější podobě, takže ani jedním nepřekvapí. Co ale velmi překvapilo, je naprostá absence testosteronu. Mužští protagonisté jakoby je sekundovali hlavní hrdince v její cestě z nemotorné holky k renomé ultimátní lovkyně. Což, jak se později ukazuje, bylo pro její lov esenciální. Film působil dost uvěřitelně, do okamžiku, kdy dochází k její přímé konfrontaci s Predátorem. Jakoby autor zahodil její úskočnost a napumpoval ji andrenalinem. Proto ten závěreční souboj, kde se z Naru stává amazonka, režisérovi prostě nežeru. Její zákeřnost měla vydržet až do konce a měla zůstat její hlavní zbraní. Bohužel nezůstala.

Důkaz, že ne každý bručoun je zlý. Možná jen od sebe odhání lidi, aby ho neopustili. Ove je důkazem, že ač máme k dispozici nepřeberné znalosti, nejsme schopní se vzájemně vnímat. Navíc je pro nás pohodlnější soudit a odsuzovat.

Mnoho komentářů tady reflektuje fakt, že za 20 let jsme všichni ušli kus cesty a tudíž nemůžeme ani od sequelu filmu očekávat to stejné. To je také to jediné s čím se dá souhlasit. Otázkou je, zda ten dvacetiletý posun se odehrál správným směrem. Film sám totiž (i když to dělala i původní trilogie) klade otázky na něž nenachází odpověď. Nedomnívám se ale, že klade ty správné otázky. Zatímco původní trilogie vyvolávala touhu tyto otázky zodpovědět, Resurrections spíše vyvolává touhu se po odpovědích nepídit a zůstat ve sladké nevědomosti. Neklade existenciální otázky, ale otázky ohledně existence oprávněnosti nebo relevantnosti těchto otázek.  Jako by ona vnitřní zmatenost souvisela i s cestou, kterou má za sebou tvůrce/tvůrkyně. Nechci hanit tu proměnu, pokud je motivována vnitřní identitou a vyzrálostí dané osoby. Ale stejně jako film se snaží, aby něco bylo černé a bílé zároveň, aniž by to bylo šedé. Realita jako celek skutečně není a ani nemůže být binární. Pokud se ale nebinární stane i realita, kterou bezprostředně vnímáme, sama se stane Matrixem, bez ohledu na to, jak moc reálná je. Bude vnímat jen to, co a jak chceme vnímat, než abychom vnímali to, co a jak je, a teprve pak se rozhodovali jak s tím naložit. Proto sám nevím, jestli film chtěl něco sdělit nebo se k vytvoření svého vlastního sdělení máme nechat jen inspirovat.

Originální koncept vykreslení ďábla jako bytosti, která sama zakouší utrpení. Ale rozhodla se to změnit. Sám bojuje za vlastní svobodu a přitom udivuje, i přes svůj "věk", dětinskou nevyzrálostí.

Film, v kterém hlavní roli hraje vizuální stránka. A oprávněně. Bravurně natočené jak samotné závody, tak, pro příběh stěžejní, havárie. A ještě jeden výrazní prvek je zde vidět, a to právě u havárií a událostí, které bezprostředně následují. Jak je vidět, už v 60. letech bujel novinářský hyenismus. John Frankenheimer věděl, co je pro film třeba, a udělal to dokonale.

Vyčpělý námět naroubovaný na průměrný hlavní charkter. To ne.

Denzel Washington dokáže být i akční star, ale pro něj je to krok zpátky. Jeho charakter není propracovaný natolik, abych mu fandil.

Tenhle film jsem viděl kdysi jako školák. To už může být i čtvrt století. Ale scéna, v které se vlastně naplní název filmu mi zůstala v paměti, i když jsem dlouho nemohl najít název toho filmu. Pak stačil jen do googlu zadat klíčová slova: pes, sníh, válka. A název byl na světě. A tak jsem si po dlouhé době znovu prožil povzdech hlavního hrdiny: "Já nechci jinýho psa, já chci jen Cleo".

Jaké každé trilogii, i téhle trochu dochází dech, ale nebere jí to důstojnost. Příběh, který zůstal věrný svým předchůdcům, už sice tolik nepřekvapil, ale rozhodně potěšil.

Srovnávat to s disneyovským originálem ani nebudu, remake totiž neobstojí. Pár světlých momentů, kdy Dumbo poprvé letí atd. Ale tohle není film o Dumbovi. Spíš je to nípání se ve způsobech moderního zábavního průmyslu, jen jako reminiscence ze začátku dvacátého století. Boj o svobodu si nepředstavuju v narativu takhle sterilně.