J.e.r.e.c

1979: Šílený Max je obrovským trhákem a nejvýdělečnějším filmem v poměru náklady/výnosy v historii. Střih do 2024: Na koleně dělaná indie podivnost, ve které snad hraje každý, kdo jel nebo šel náhodou kolem, včetně babky s nákupem. Filmu se nedá upřít stylovost (zejména u post-policejního vercajku) a odvaha při hledání vlastní zběsilé cesty v tehdy ještě ne až tak vyježděných kolejích akčního žánru, ale zároveň je to z dnešního pohledu tak nedivácký zážitek, že těch pár minut atrakcí v podobě bouraček a dálničních honiček nemůže nikoho uspokojit. A nezachrání to ani celkově drsné a nekompromisní vyznění, protože k Millerově smůle je zub času vůči jeho prvotině ještě nekompromisnější. 61 %

Ve spoustě ohledů dobrý až výborný film, který ale těžce dojíždí na srovnání se svým předchůdcem. A to srovnání je nevyhnutelné jako apokalypsa na australském kontinentu, protože Furiosa ve svých nejlepších momentech (ano, jsou to ty akční) působí jako dvojče Fury Road. V těch ostatních to ale v Millerově imaginárním obludáriu drhne jako písek v soukolí krásného rezavého stroje s počítačovou patinou. Legendární režisér se tentokrát rozmáchl a vypráví nám epický příběh táhnoucí se přes dvě dekády, který ale ve své generičnosti nemá čím zaujmout. Přitom se vyloženě nabízelo ústřední vztah mezi Furiosou a Dementusem pořádně zauzlovat a dát představitelům hlavních rolí větší šanci pořádně si s jejich charaktery pohrát. Anya i tak dělá, co může, ale její postava mi přijde až příliš zbavená emocí, což i vzhledem k Fury Road moc nesedí, a Hemsworth spíš než jako její osudový protihráč působí jako chaotický divnozáporák, který si zapomněl dojít k holiči. Pořádně zastřihnout by si zasloužila rovněž titánská délka, kterou se při absenci zběsilé energii předchůdce nepodařilo ničím adekvátně vyplnit. Přitom tu všechny ty drobnosti a úchylárny, které činily z Fury Road tak unikátní libovku, jsou taky, jenže jakoby jim chyběl pořádný šmrnc, hmotnost, rukodělná láska. Vizuálně je to asi podobný rozdíl jako mezi prvním Vetřelcem postaveným na návrzích od H.R.Gigera a sterilně počítačovým Prometheem. Za hlavní výstup z projekce tak považuji skutečnost, že jsem zatoužil podívat se už potřetí na Fury Road. Furiosu si podruhé nepustím asi nikdy. 70 %

Někdy během 7.dílu jsem si říkal, že je to sice pěkný ponor do japonské kultury a historie dané doby s opravdu vymazlenou výpravou a pečlivě zachycenými reáliemi (pocit autenticity je i díky japonskému znění maximální), ale jinak to se mnou vlastně nic moc nedělá. Jenže směrem ke konci série vygraduje do slušného emocionálního kolotoče (milostná linka je vyloženě drásavá) a výsledný dojem letí nahoru. Poslední epizoda pak vše završuje kombinací správně odvážených dávek krutosti, zadostiučinění a melancholie. Potěšila mě práce s postavami, jejich nejednoznačnost a také celkově drsné, nekompromisní vyznění, které nijak nelakuje brutalitu tehdejšího světa. Úplně mi nesedla grafika laděná hodně do modra a místy navíc až příliš smrdící CGI, ale s tím už se holt u moderních produkcí podobného kalibru musí počítat. Z čeho jsem ovšem rozpačitý, je oznámení dalších (minimálně snad dvou) řad, které silně zavání také pro dnešní dobu typickou snahou vydojit jakýkoliv úspěšný film či seriál až do mrtě. 78 %

Šel jsem na Jagnu kvůli jedinečné výtvarné stránce, ale že se z ní vyklube jeden z nejlepších filmů roku, to by mě nenapadlo. Kromě olejomalebné animace, která dodává jednotlivým výjevům tu na poetice, tu na horečnatosti, je to především zásluha příběhu, který vychází z (mně neznámé) polské literární klasiky Sedláci. Nevzpomenu si, kdy naposledy jsem viděl takhle nekompromisní a husí kůži nahánějící studii lidských charakterů, když se přitom jedná o něco tak obyčejného a všedního, jako je milostný trojúhelník zasazený do kulis prostého venkovského života. Až bude zase někdo chtít „bránit normální svět“, může tenhle film posloužit jako odstrašující příklad, jak ta normálnost taky mohla ještě v nedávné historii vypadat... 85 %

Překvápko číslo jedna: vůbec to není komentář k současné situaci v USA. Překvápko číslo dvě: jde vlastně o road movie, kdy se (v rámci možností) pohodové momenty střídají s momenty kurevsky napínavými až fyzicky nepříjemnými (nikdo mi nevymluví, že scéna s Jesse Plemonsem není silně inspirována jednou podobnou z Pulp Fiction), přičemž některé pasáže jsou svojí absurditou snad až přetažené, což jim ale nijak neubírá na síle. Fascinace novinářů násilím a jeho zachycováním zase připomene Slídila, ale v Civil War se těch vlivů míchá jako v melting potu a výsledkem je jeden z nejoriginálnějších mainstreamových filmů za posledních pár let. Že ho má na svědomí zrovna sci-fista Garland by mě nenapadlo ani ve snu. Silný zážitek. 77 %

Nekompromisně brutální násilí odkazuje k mým milovaným Raidům a sedla mi i videoherní stylizace. Kvalita bitek směrem ke konci uspokojivě roste a final fight je ultimátní řezničina s tím nejlepším možným bossem. To je všechno fajn, nelze však přehlížet zápory, které koukatelnost výrazně snižují. Nějaká ta rutinní rodinná traumata útočící prostřednictvím směšných emocí jsem vykryl vcelku snadno a dokončit levely s místy nanervylezoucím stupidním humorem (hlavně tím rádobysofistikovaným/pseudointelektuálním blábolením) se s trochou tréninku dalo taky. Ale co tam u všech vytrhaných aort dělá ta otravná holčička? Na děti v akčních filmech mám alergii a tenhle spratek na mě zaútočil ze zálohy tak nečekaně, že mi prostřední třetinu filmu pěkně znechutil. Osekat tyhle neduhy a z BKW se mohla stát kultovní krvavá řežba, takhle ji hážu do krabice s nápisem PsP (píčovina s potenciálem). 65 %

Fascinující příběh, který se překlopil do fascinujícího filmu. Historii Jesseho Jamese jsem neznal (škoda spoileroidního názvu) a sama o sobě by vystačila hned na několik hutných westernů, ale Dominik svoje dílo pojal jako paranoidní drama zabalené do těžce poetického (místy až malickovského) hávu protkaného dialogy s brutální angličtinou (že bych si musel dát české titulky místo anglických se mi stane tak 2x do roka). Koukám, že jsem asi jeden z mála, kdo byl od začátku na Fordově straně. Ne snad, že by to byl zrovna ryzí sympaťák, ale jeho postava je tragikomickým outsiderem, kterého ostatní buď přehlížejí, nebo z něj mají legraci, s čímž se dá ztotožnit přeci jen snáz, než s do sebe zahleděným krutým gaunerem Jessem. Jenomže to jsou jen nějaká základní východiska, která se v průběhu filmu mění stejně jako jeho (anti)hrdinové a výsledkem je pak v rámci žánru naprosto unikátní snímek a jedna z hrstky westernových klasik, co za posledních 20-30 let vznikla. 80 %

Černý jestřáb má za sebou už skoro čtvrtstoletí existence, ale za tu dobu mu pírka ani trochu nezešedivěla a vůbec se nedivím, že se dodnes bere jako měřítko pro moderní válečné filmy. Žánrové klasiky typu Ryan většinou mají dvě tři větší akční scény a k tomu pár přestřelek, mezi kterými si vojáci povídají a sypou ze sebe moudra nebo emoce. Tady nic takového (snad až na úplný závěr) není, Jestřáb je extrémně intenzivní a nonstop akční jízda prakticky od první do poslední minuty, a to i když se zrovna nestřílí. Nedávno na mě trochu podobně zapůsobil Lone Survivor, jenže tady se pohybujeme na mnohonásobně širší škále, která místo speciální vojenské operace (v původním významu) o pár lidech připomíná skutečnou válku. Vtažení do víru boje je absolutní. Je to celé jeden obrovský chaos svištících kulek, řevu, výbuchů, zvířeného prachu, padajících helikoptér a běsnícího davu. Jistě se dá polemizovat nad jednostranným pohledem, který nám servíruje hollywoodský trhák o tom, jak se hrdinní bílí Američané pokoušejí zachránit před tlupou černých opic, které neumí nic jiného, než dělat bordel a zabíjet (S chutí bych si dal somálskou verzi s opačným vyzněním), jenže právě tohle zkreslení umožní našinci ponořit se až po uši do kůže vojáků v naprosto cizím a nepřátelském světě s pocitem maximálního ohrožení na každém kroku. Filmu se také vyčítá, že je to válečná propaganda, jejímž cílem bylo povzbudit americký patriotismus po 9/11. I tohle tvrzení je přinejmenším sporné, protože se zde nijak nezastírá, že celá akce skončila jako obrovský průser, který v důsledku vedl k odchodu amerických vojenských sil ze Somálska. A byť možná nechtěně, tak se tu zpochybňuje celý ten koncept „no one left behind“, kdy se kvůli čtyřem členům posádky havarovaného vrtulníku (z nichž dva už jsou mrtví) spustí rozsáhlá záchranná akce, která v důsledku stojí obrovské množství životů na obou stranách a vede k destrukci půlky města. 75 %

Paradoxem Motýlka je, že působí rozvlekle a místy snad až nudně, přestože se v něm pořád něco děje. Jednoznačně nejpůsobivější jsou pasáže na samotce, kde k nepoznání zbídačený McQueen po cele honí šváby a do břečkovité polévky si mačká housenky. Ve druhé polovině příběh dostane trochu větší grády a vězeňské drama se překlopí do dobrodružného filmu skoro ve stylu nějaké méně odlehčené belmondovky. Jenomže ta délka je fakt ubíjející, a i když Motýlek prakticky nevyletí z obrazu, stejně jsem se toho o něm ani o Degovi (Hoffman mi asi kvůli těm brejlím připomínal Jeana Rena z Magické hlubiny) nedozvěděl dost na to, aby mě jejich postavy začaly doopravdy zajímat. Po cvičném zhlédnutí trailerů na novou verzi musím říct, že vypadá o dost zábavnější a energičtější. 70 %

Váhání mezi třemi a čtyřmi hvězdami nakonec zaokrouhluji nahoru, protože vymáčknout celovečerní film z plastové panenky bez jakékoliv skutečné backstory je fakt... umění. Stejně jako to, že v celé (pop)kultuře našli asi jediný významný případ, kdy mužská postava slouží pouze jako příslušenství k té ženské, a dokázali to docela rafinovaně a hlavně vtipně využít. Že tahle blbůstka vydělala miliardu a půl a stala se nejúspěšnějším filmem roku 2023 je už jen lichi na růžovém dortu. Plus jsem se na mnoha místech smál a bavila mě ta přepálená barvičková stylizace a přehnaně infantilní chování prakticky všech postav, včetně sboru uniformních kravaťáků Willa Ferrella, o kterých jsem si původně myslel, že budou záporáci, jenže ono je to ve své pozitivitě tak inkluzivní, že tu vlastně žádní zlí lidé nejsou. Má to i svoje ekvivalenty celulitidy a plochých nohou - měli se vyvarovat některých až příliš na sílu tlačených mouder, přičemž poslední zhruba čtvrthodina je fakt k nepřežití, postava puberťačky je úplně zbytečná (její vztah s mámou má asi pětiminutový vývoj a pak už nic), stejně jako ta bába, co Barbie vymyslela a pár dalších věcí. Kdyby tohle vyhodili, zkrátili stopáž na hodinku a půl a vymysleli hitovější písničky, měli by komediální klasiku. Takhle je výsledkem ucházející spotřební zábava, jejíž top momenty si přehraju na youtube, ale podruhé si ji nepustím. P.S. Někde jsem tu zahlédl komentář, že různí lidé vidí v Barbie velmi různé věci. Já tam vidím Ztracený ráj od Johna Miltona. Gosling a ostatní Kenové mi připomínají Satana a padlé anděly, které Milton také všelijak očerňuje a zostouzí, ale vy si přesto nemůžete pomoci a fandíte jim... protože ten Barbie world je ve své dokonalosti tak nesnesitelný, že si o pořádnou revoltu hlasitě koleduje! 71 %