J.e.r.e.c

Když Amíci v roce 1956 natočili Vojnu a Mír, tedy tu nejvýsostnější ruskou látku, nemohl to Sovětský svaz nechat bez odezvy. Rozjely se mohutné přípravy na filmové hvězdné války a o necelou dekádu později Sověti vrátili úder touhle sedmihodinovou mega-epikou, která je tak rozmáchlá, že kdyby se rozmáchla ještě víc, praští někoho za sebou do hlavy jako v grotesce s Laurelem a Hardym. V rámci světové kinematografie se jedná o bezprecedentní záležitost, které nemohl konkurovat ani tehdejší Hollywood. Totalitní režim vytáhl z rukávu herce a nepříliš zkušeného režiséra Sergeje Bondarčuka a dal mu k dispozici desítky tisíc statistů z řad armády, stovky lokací, koní a miliony rublů, díky kterým se film objemem svojí produkce zapsal do Guinessovky. Struktura filmu se skládá ze dvou základních stavebních kamenů – melodramatických a bitevních scén. A přestože jádro příběhu spočívá v první složce, asi nemá cenu zastírat, že snímek se proslavil zejména tou druhou. Bondarčuk byl jednak megaloman a jednak puntičkář a na rozdíl od pánů Scottů, Gibsonů a jim podobných kladl důraz na historickou akurátnost, takže si pohlídal, aby dělová koule vystřelená francouzským dělostřelectvem v 297. minutě dopadla mezi formaci seřazených ruských vojáků přesně tak, jak se to stalo ve skutečnosti. Jakkoliv sympatická, je tahle snaha o věrnou rekonstrukci z hlediska běžného diváka vlastně zbytečná – válečná vřava je až příliš nepřehledná, než aby se z ní dala vyčíst nějaká strategie, takže i kdyby všechny oddíly manévrovaly zcela náhodně a smyšleně, výsledný dojem bude úplně stejný. Jako opulentní audiovizuální orgie s tisícovkami pochodujících a bojujících jednotek to však zabírá dokonale. V osobní rovině jde o ruskou romantiku se vším všudy – hlavními hrdiny jsou příslušníci šlechty, kteří mají ve třiceti pocit, že jejich život skončil, protože jim nevyšla jedna láska, které přikládají absurdní závažnost, přestože ji ani neumí dát pořádně najevo. Nikdy nepoznali nedostatek, natož hlad, bídu, nemoce... Ta odstřiženost aristokratů, kteří si žijí na svých obláčcích ze zlata a mramoru, od normálních lidí, přímo vybízí k sociální satiře, ale nic takového tu není ani v náznaku. Lehká ironie jen spojena snad jen s postavou Pierra Bezuchova, zmateného outsidera a romantického humanisty-snílka, který se však titánům jako Puškin, Byron nebo Shelley vůbec nepodobá. (Možná je to i tím, že vypadá jako Miroslav Horníček s brýlemi.) Extrémní stopáž je rozdělena na čtyři části, přičemž každý následující díl je lepší než ten předešlý. Nejdelší první uvede do děje a kombinací bitevních scén se společenskými kratochvílemi je vlastně zmenšeninou celého projektu, druhý je prost všech válečných hrůz a zaměřuje se výhradně na život city zmítané ruské smetánky, třetí je naopak z většiny věnován přípravě a pak i samotné bitvě u Borodina a vše zakončuje nejpůsobivější poslední část s hořící Moskvou a vyhnáním mrznoucích Frantíků z matičky Rusi. Vojna a Mír byla natočena uprostřed hlubokého socialismu, ale není to na ní vůbec vidět. Snad jen v pár pasážích ke konci se Rusové chovají ke zbytkům nepřátelské armády až příliš civilizovaně, ale tohle je prý u Tolstého předlohy ještě výraznější, a jakákoliv bolševická indoktrinace zcela absentuje, což považuji za naprostý zázrak. Všechny části jsou na youtube. 77 %

Ferrari pokračuje v trochu zvláštním trendu životopisných filmů, které se soustředí spíš na jiné aspekty života slavných osobností, než na to, čím se proslavily. I Mann se místo kanceláří, návrhářských stolů, konstrukčních hal a závodních okruhů, kde se rodila nejlegendárnější automobilová značka všech dob, víc soustředí na Enzův problematický osobní život. Nemůžu říct, že by to bylo vyloženě špatně, postavy i jejich konflikty jsou znázorněny dostatečně plasticky, aby mě do filmu vtáhly, ale zároveň se vkrádá otázka, jestli režisér slavné jméno nevyužil jen jako vějičku, aby pod jeho záštitou rozehrál čistě fiktivní soukromé drama. Abych jen nemudroval, závodění je tu taky (byť jde víceméně jen o jeden závod), a když už na něj dojde, je natočené strhujícím způsobem, který si nic nezadá s Rivaly nebo Le Mans '66. Nejsem si jist, že do hlavní role byl tou úplně nejlepší volbou právě Driver, protože na šedesátníka fakt nevypadá, i když on i maskéři dělali, co mohli. Mann si ho nejspíš vybral proto, aby svým charakterním herectvím Enza, který byl podle všeho daleko sebestřednější kokot, výrazně polidštil. Škoda jen, že to není v italštině, hodně by to přidalo na autenticitě. 75 %

Další podivnost od PTA, kterou podobně jako Mastera nejsem schopen ohodnotit. Je to dobrej film, blbej film nebo jakej je to vlastně film? Zhulenecká detektivka, kde se neustále objevují nové postavy, aby odtáhly zápletku nečekaným směrem, a u které po půl hodině od zhlédnutí nedokážu říct, proč tam někoho zabili. Obecně je tu problematická jakákoliv běžná kauzalita a dialogy víc než skutečný rozhovor občas připomínají volné asociace myšlenek, které se protagonistům honí hlavou. Je to očividně autorský záměr a má asi přiblížit náhled do duše člověka, který je neustále něčím sjetý a přitom se snaží vyřešit komplikovaný případ. Phoenixovi to navzdory dementnímu výrazu a houmlesáckému vzhledu docela pálí a skrze drogový rauš se postupně probíjí k cíli, kterým je... už kurva fakt nevím. Nakonec tam myslím někoho vysvobodil. Sledování komplikuje i těžká angličtina (nepamatuju, kdy naposledy jsem si musel u anglicky mluveného filmu dát české titulky) a celkově se jedná o velice obtížně vstřebatelnou látku, která má diváka úplně v píči. Nemůžu ale říct, že je to nějaká nudná artová onanie, naopak, bavil jsem se velmi dobře. Jednak tou wtf podivností a jednak spoustou drobných vtípků, hlášek, narážek, přirážek a vyrážek, které mě donutily k hlasitému smíchu. Opravdu nevšední podívaná, navíc plná hollywoodských hvězd.

Jako malý kluk jsem miloval dravé ptáky a orla skalního úplně nejvíc. Knížka „Čing, hrdý orel Tádžikistánu“ s ilustracemi nepřekonatelného Zdeňka Buriana byla moje bible. Kdybych viděl Brothers of the Wind tenkrát, nejspíš bych jim dal 1000 %. Dneska už to tak horké není, ale stejně se mi to dost líbilo a na konci jsem byl dojat. Film je tak akorát naivní, aby zprostředkoval náhled do dětské duše, ale zároveň mě jako dospělého neiritoval přehnanou infantilností. Navíc občasný drsnější tón nezastírá, že matka příroda se s nikým nemazlí. Režisér na něm údajně pracoval 8 let, což lze vzhledem k množství úžasných (polo)dokumentárních záběrů chápat, milovníci monumentálních horských scenérií a divokých zvířat si tu každopádně přijdou na své. 72 %

My process is purely logistical… It all comes down to preparation, attention to details… Stick to the plan, don't improvise... Nenatočil to Fincher náhodou o sobě? Mám důvodné podezření, protože ve Fassbenderových monolozích se odráží i onen až maniakální perfekcionismus, kterým je režisér proslulý. Natáčení filmu sice nelze stejně jako vraždu nikdy zrealizovat zcela dokonale podle plánu, ale protože jako divák ten plán neznám, tak o tom, co všechno se mistrovi nepovedlo tak, jak chtěl, můžu jen spekulovat. Určitě se mu nepodařilo dosáhnout toho, aby mě Zabiják sejmul jednou ranou tak, jak to dokázal nejeden z jeho předchozích projektilů. Navzdory na první pohled atraktivnímu tématu totiž kromě jedné dynamické bitky nenabízí zrovna strhující zážitek. Na druhou stranu se na něj fakt dobře dívá. A i když má tenhle pohled do duše profesionálního profíka zdánlivě odtažitou a chladnou auru, je prošpikován fincherovsky cynickým humorem i spoustou drobných fórků, které z něj spíš než nervy drásající nebo temný thriller činí jakýsi ironický komentář k dnešní době, kdy je vše tak odosobněné a „zprocesované“, že i vražda je jen obchodní komoditou a nějaký staromódní koncept typu pomsta je už dávno passé. 75 %

Blbá Farmigovic Vera dostala nás do průsera jako hovno ještěří, všude je teď příšeří, konkurenti godzillky množí se jak kobylky. Čistokrevná, ničím neředěná demence, proti které působí i filmy Majkla Baye jako filosofické traktáty. Skoro se mi nechce věřit, že jde o pokračování (v rámci možností) realistické a při zemi se držící Godzilly od Edwardse, ale protože se kromě titulní ještěrky vrátila i půlka castingu, je jasné, že při budování monstrversa došlo k brutální lobotomizaci. Přičemž skutečnost, že tohle obludárium ani nestojí pevně na vlastních nohách a působí jen jako jedna kapitola seriálu taky zrovna nepomáhá. King Ghidorah, Rodan, Mothra - souboj o všech monster fotra. Půlhodinka slušných bitek, zbytek je však hrozný blitek, plytká pouta rodinná, u kterých fakt usínám. Minule si dost lidí stěžovalo, že je tam málo godzilly a příliš mnoho postav, z nichž žádná nemá výrazný osobní příběh. Jako by je tvůrci poslechli a rozhodli se ve všem přidat – godzilla a další potvory se tu promenádují jako na módní přehlídce a středobodem filmu je dojemné drama tříčlenné rodiny, u kterého nezůstane jedna mozková buňka živá. Watanabe-mu už hrabe, říká furt jen „Gojira!“ a dost mě tím vysírá. Ostatní jsou taky marní, katastrofa planetární je mi těžce u zadnice, méně někdy bývá více. Finále je explozivní jak přehřátá flaška pivní, ani obřích potvor tanec nespasí však tenhle sranec, těžko budu hledat sílu, trpět u dalšího dílu... 55 %

Drsný teda taky, ale především intenzivní až běda, dokonce i ve svých zdánlivě vyklidněných chvílích, kdy nelze nevnímat ten permanentní zdivočelý rytmus tepající jako zrádné srdce ukryté pod podlahou. Hlavní vinu na tom nese samozřejmě Bale. Viděl jsem ho snad už milionkrát, ale tohle je jedna z jeho nejpřesvědčivějších kreací vůbec. Jeho kámoš Freddy za ním kupodivu moc nezaostává a v rámci svých možností je dobrá i Eva Longoria. Film vtáhne hned od začátku a značná část jeho kouzla tkví v tom, že nikdy není úplně jasné, jakým směrem se na další křižovatce vydá a kde skončí. Jestli jako pouliční kriminálka, buddy komedie, lovestory, sociální drama nebo opilecko/psychopatická odyssea. Nejspíš nejlepší Ayer vůbec. 77 %

Jak velice nenápadně signalizuje už sám (originální) název, byl tenhle film svým poselstvím určen daleko víc pro domácí publikum. V USA je totiž díky svobodě projevu desítky let po hrůzách WW2 a holocaustu možné úplně v klidu nosit nacistické symboly a veřejně se hlásit k Hitlerovi, přičemž nejeden přemýšlivý patriot, jehož prapradědeček nejspíš kdysi blbnul se špičatým prostěradlem na hlavě, tuto možnost využívá. Kult se fenoménu amerických nácků dotýká, ale není primárně o něm, je to spíš moralitka snažící se reflektovat problematiku rasového soužití z pohledu rozhněvaných a bez jasné perspektivy žijících mladých mužů z jednoho takového „může to být i vaše“ předměstí LA. Naštěstí to není jen povrchní pohádka o hodných černoších a zlých běloších, ale docela působivé drama s excelujícím Nortonem v hlavní roli. Jeho obrat v druhé půlce filmu může na první pohled působit nepřesvědčivě a vychtěně, ale mně smysl dává. Uvědomění si, že zdroj frustrace není vnější, ale vnitřní, může člověka dost změnit, kór když se jedná o jinak inteligentního chlapce. K té svojí pravdě musí ostatně každý dospět sám, i když pochybuji, že zrovna vězení je k takovému rozjímání ideálním prostorem (byť teoreticky by přesně k tomu sloužit mělo). Škoda jen tragického konce, který je zbytečně tlačený na efekt a vůbec sem nesedí. 75 %

S Gojirami se za posledních 10 let roztrhlo oceánské dno; tohle je za dané období už pátá hraná verze (druhá japonská), přičemž na příští rok se chystá další. A to ještě nepočítám aktuální tv seriál nebo ze stejné estetiky vycházející Pacific RimJoby. Mínus jednička se liší tím, že se neodehrává v současnosti, ale těsně po válce, a dala by se tak považovat za moderní odkaz na původní klasiku z roku 1954. Asi jsem ještě neviděl blockbuster, natož film s obřím monstrem, který by byl tak očividnou metaforou. A že se Japonci sami se sebou fakt neserou a sebemrskačsky si nakládají za všechna možná i nemožná selhání tolik, až jich je člověku líto. Že do tohoto očistce z poválečných traumat dokázali tvůrci naprosto hladce zabudovat nadupaný akčňák s atomovou ještěrkou demolující Japonsko jako bůh pomsty, mi přijde skoro jako zázrak. A za hlášených 15 mega to je zázrak na druhou. Má to i svoje (typicky šikmooké) mouchy – ty přepálené emoce mě na jednu stranu hodně baví, ale v některých momentech (nekonečné svazácké debaty) už překračují míru a začínají otravovat, ale to je holt kulturní specifikum, které jako gaidžin jen stěží poberu. Ocenil jsem i překvapivý happy end v nemocnici, který by mi jinde nejspíš vadil, ale zde má svoje místo a příběhový oblouk by bez něj nebyl úplný. 78 %

Noční můra všech rodičů aneb takhle to vypadá, když s vaší donedávna roztomilou holčičkou mlátí puberta! Mluví sprostě, má bordel na ksichtě, chčije na koberec, a když jí něco řeknete, tak si může hlavu ukroutit. Docela by mě zajímalo, jak by  se na Vymítače tvářil nějaký autentický inkvizitor a čarodějnický kladivář ze 17. století. Nejspíš by ho z něj trefil šlak, protože tahle Friedkinova provokace je kurevsky sugestivní. Nebo teda démonicky, abych dodržel dekórum. Dokonce se mi o ní na druhý den zdálo, a když jsem se ráno probudil, poslouchal jsem šramocení někde na chodbě s nepříjemně zneklidňujícím pocitem. Co kdyby to...? Hrozně mi sedla snaha udělat film co nejvíc realisticky, všechna ta vyšetření v nemocnici, hromady doktorů, pokusy s hypnózou, autentické zoufalství matky, která je na pokraji nervového zhroucení, neutěšený sociální život duchovního otce atd. Otec Damien mi navíc silně evokoval nějakou intelektuálnější verzi Rockyho, což je další plus. Zásadní podíl na celkovém dojmu má i nečekaný, skvělý konec. I samotná potvora má svůj šarm. Dneska už se jí samozřejmě nejde úplně bát, ale její vylomeniny jsou pořád dostatečně působivé, takže naprosto chápu, že na začátku sedmdesátek se lidi u téhle hrachovou kaši chrlící Fontány pre Pazuzanu posírali v kině. Na skoro muzejní exponát fakt slušný, Friedkin byl machr. 80 %