Chmur

Z dokumentu mám trochu rozporuplné pocity. Na jedné straně ve mně určitě dokázal vzbudit silné emoce, na druhé jsem ale příliš nepochopil, o co mu vlastně jde. Přišel mi rozháraný a nebylo mi zcela jasné, na co chce vlastně poukázat. Že je lov a komerční chov zvířat na odstřel správný? Celou dobu jsem si tím nebyl jistý. Osobně si myslím, že pokud mají mít cenné přírodní ekosystémy a v nich žijící zvířata šanci na přežití, musejí nějakým způsobem místním lidem přinést peníze, aby měli motivaci o ně pečovat. Ekoturismus je jedna z možností. Nemám ani nic proti regulovanému odstřelu zvířat za peníze, pokud to půjde skutečně do ochrany přírody. Něco jiného je ale komerční chov několika vybraných druhů zvířat na odstřel. Ne že by mi to v principu nějak strašně vadilo, ale z hlediska zachování přírodního bohatství to nemá absolutně žádnou hodnotu. Zastřelení takových zvířat navíc není žádný lov ale prachobyčejná řezničina. Je to podobné, jako když si jde někdo střelit daňka do obory. Možná, že kdysi dávno mohl být lov divokých a nebezpečných zvířat skutečné dobrodružství, ale v dnešní době s moderními zbraněmi a tunou pomocníků tomu tak skutečně není. Jde jen o to, že si několik zbohatlíků zastřelí zvíře, vyfotí se s ním a pochlubí s trofejí na sociálních sítích. Chybí tomu jakákoliv ušlechtilost. Osobnosti lovců v dokumentu byly ke zvracení. Jeden neměl ke zvířatům žádnou úctu, druhý se oháněl biblí a nadřazenosti člověka jakémukoliv jinému tvoru. Pro mě to byli obyčejní lidští mrzáci, kterým bych přál, aby se někdy ocitli v podobné situaci jako jimi lovená zvířata.

Takhle prostoduchý seriál plný nejbanálnějších klišé se jen tak nevidí. Tohle opravdu nezachrání ani nadbytečné erotické scény.

Přes dlouhou stopáž trochu zkratkovitě odvyprávěný příběh hlubokého přátelství a hledání sebe sama. Film táhnou z průměru lehce nahoru krásné záběry hor a několik scén nutících člověka k zamyšlení. Formát 4:3 považuji pro tento typ filmu za vyloženě nešťastný.

Skvělá exkurze do japonského podsvětí a japonské kultury. V seriálu se střetávají rozdíly v japonské a západní kultuře ale i v herectví, které hodně vychází z práce s hlasem. Příjemně mě překvapil Ansel Elgort, který hraje prostě parádně. Naopak Ken Watanabe oproti jiným japonským kolegům rozhodně tahá za kratší konec. Masayoshi Haneda, Shun Sugata, Ayumi Tanida jsou totiž proklatě charismatičtí jakuzáci. Skvělý je i Hideaki Itō v roli kontroverzního detektiva. Nejvíc mě ale zaujal Shô Kasamatsu. Jeho mafián je úžasně zahraná rozporuplná postava, ve které se tříští spousta emocí, jež ale projevuje navenek hlavně drobnou mimikou obličeje. Rachel Keller je fajn. Dobře hraje a dobře se na ní kouká.  Tokyo Vice je skvělý seriál, který postupně graduje a já jen doufám, že si druhá řada udrží stejné tempo.

Film jsem si pustil náhodou na ČT Art a nejprve si myslel, že půjde o vztahové drama. Tak nějaké dramatické okamžiky se našly, ale jinak je to nuda až běda.

Nechapu zdejší pozitivní hodnocení. Mimořádně nudný film. Bez zápletky, vyvrcholení a kloudného závěru. Ano, posledních pět deset minut bylo docela fajn, ale to je na takřka sto minut bolestně málo. Paní režisérka si zřejmě zavzpomínala na čas strávený s tatínkem a patřičně se u toho dojala. Mě ale jen potrápila nudou. Ve filmu možná jsou nějaké skryté náznaky, které vysvětlují pocity a chování postav. Ty však zřejmě vidí jen sama tvůrkyně a místní intelektuálové šňupající sentiment a filmy bez děje jak Mia Wallace koks. Normální běžný divák nemá vůbec šanci pochopit chování a motivace jedné z hlavních postav. Jediné pozitivum je ta malá holka. Ta byla opravdu skvělá.

Líbilo se mi, že na rozdíl od ostatních adaptací, které jsem viděl, jsou tito Tři mušketýři mnohem špinavější a ponurejší.  Bohužel, když už hrajete na vážnější notu a snažíte se působit temněji a realističtěji, měli byste to hrát se vším všudy. To je jeden z největších kamenů úrazu této francouzské adaptace. V některých momentech prostě působí hloupěji a naivněji než předchozí do komična laděné předchůdkyně. Opravdu bylo nutné, aby naši švarní mistři kordu bojovali s třiceti protivníky, z nichž jsou mnozí ozbrojeni mušketami? Nestačilo by jich např. sedm? Opravdu by Richelieu osnoval intriky u pootevřených dveří kousek od schodiště, aby ho mohla slyšet kdejaká procházející služtička? Takové hlouposti zbytečně srážejí tyto Tři mušketýry dolů. Někteří uživatelé hodnotí výborně bojové scény. Mně většinou přišly chaotické a nepřehledné. Zvláště, když všichni bojující nosí uniformní černé oblečení. Film má místy krásnou kameru, pěkné lokace, docela fajn výběr herců, ale nedostatků je příliš, než aby se jednalo o víc než průměrný biják, což je škoda, protože ten potenciál tam byl. Jedničkou mezi všemi adaptacemi slavného Dumasova díla tak stále zůstává ta z roku 1973.

Když milujete staré dobré RPGéčka ala Icewind Dale a máte rádi Hry na hrdiny, jsou Dungeons & Dragons: Čest zlodějů něco jako zjevení. Ve kterém filmu může člověk slyšet názvy jako Baldurova Brána či Mečové pobřeží? Super. Začátek filmu je trochu utahanej a některé vtípky se úplně nepovedly, ale čert to vem. Jako celek se jedná o skvělou oddechovku s výbornou chemií mezi postavami. Víc dobrých fantasy filmů!

Velký špatný. Z Marvelu vyšla a stále vychází (čím dál tím častěji) spousta hloupých vycpávkových filmů, přesto mi většina z nich připadá zábavnější než to, co  produkuje DC Extended Universe. Čtyřhodinová Liga spravedlnosti Zacka Snydera je mučící nástroj na široké spektrum fanoušků. Takový soubor nudných a špatně zahraných hrdinských postav aby člověk pohledal. Chemie mezi postavami na úrovni sirovodíku - k nevydržení.  Silně nedoporučuju. To je lepší dát si potřetí Avengers nebo Strážce galaxie.

"Šílenství tě dovede k sebevraždě." Druhá série je určitě o něco slabší než série první, ale i tak se jedná o celkem zábavný počin. První série měla určitě mnohem vypointovanější závěr a silnější herecké obsazení.  Z tří hlavních dějových linií dvojky je jedna opravdu otravná a nudná. Je však silně přebitá dalšíma dvěma, které přinášejí relativně důvtipné zamyšlení nad lidskými vztahy. Postavy procházejí vývojem, který je chvílemi překvapivý ale přesto uvěřitelný. Navíc věta jedné z hlavních hrdinek se mi celkem zaryla pod kůži, což je rozhodně bod k dobru. "Udělej co musíš, aby ses necítil jako oběť života."