Chmur

Obsahově se jedná o celkem vydatnou blbost. Konec konců tak působí většina filmů, která si pohrává s časoprostorem. Na druhou stranu v záplavě dětských a oddechových komiksových blockbusterů je každé temnější dílo velmi příjemnou změnou. Síla Umbrella Academy je v silných a přitažlivých charakterech, které navíc většinou procházejí zajímavým vývojem. Seriálu zcela vládne Aidan Gallagher, který v roli badass number five předvádí neskutečný výkon. Ostatní mu povětšinou zdatně sekundují. Další devízou seriálu je excelentní soundtrack, který mám potřebu si pouštět i po dokoukání druhé série.

Podivný film o odvrácené straně křesťanství v 50. a 60. letech ve středozápadu USA, který je tak přeplněn bizardními postavami, až se z toho stane trochu nuda. Jedná se o přehlídku fanatiků, uchyláků a násilníků. Neustály voiceover vysvětluje otravně věci, které potřeba vysvětlovat nejsou, zároveň jsou ale ve filmu postavy, jejichž motivace a jednání jsem tedy opravdu nepochopil. Opěvovaný Pattison dle mě neskutečně přehrává. Chvílemi je to až směšné. Na druhou stranu Holland svou roli celkem zvládl.

Co mě hned v prvním díle zarazilo byla výška islandských herců. Ačkoliv má Ólafur Darri Ólafsson 194 cm, nějak výrazně ostatní nepřevyšoval. Skoro každý chlap tam má k metru devadesáti. Čím je tam sakra živěj?:-) To chci taky. Moc se mi líbila úsporná mluva obyvatel městečka (Obzvláště to vyniklo ve srovnání s Money Heist, který jsem viděl nedávno). Vůbec celý seriál působí střízlivě a nenápadně. Nejedná se o žádné hledání geniálního zločince, s překombinovaným dějem a málo uvěřitelnými zvraty. Trapped působí jako docela uvěřitelný příběh, který staví na pečlivě vybudované atmosféře až klaustrofobicky působící zimy, výborně použité hudbě a DOKONALE gradujícím ději. První dva tři díly jsou vlastně celkem nudné, ale pokud divák vydrží, tak ho s velkou pravděpodobností Trepped pohltí. Hlavní hrdina je rozhodně originálním prototypem detektiva, který svou nemluvností a vzhledem medvěda brtníka působí stejně jako celý seriál velmi podmanivě. Pod zdánlivým klidem podpořeným minimalistickým herectvím dodal Ólafur Darri Ólafsson své postavě emoce, které divák spíše cítí, než že by je viděl. Žádná rozmáchlá gesta a afektované chování. Andri jako by zhmotňoval celé městečko - ledový klid, pod kterým však bublají jako horké islandské prameny silné emoce a staré křivdy. Mistrovský herecká výkon. Seriál je však plný zajímavých postav. Za vyzdvihnutí určitě stojí Þorsteinn Gunnarsson jako tchán hlavního hrdiny a herecký představitel Maggiho. Tak smutně působící dítě, které v člověku vyvolává touhu jít ho okamžitě obejmout, jsem už dlouho neviděl. Poslední díl nevyvolává ani tak depresi, jako spíše jemnou zasmušilost a přání, aby všichni ti ztrápení lidé byli aspoň chvíli šťastní.

Poslouchal jsem na Was wir wollten chválu v kritickém týdeníku Čelisti. Hlavně Schmarc na film pěl Ódy jak na radost, ale z mého pohledu se nejedná o nic uhrančivého. Pomalé tempo nemusí vadit, když je vyplněné něčím přitažlivým či zajímavým. Nicméně tento film je z velké části tak uměřený až působí naprosto unyle. Možná, že profesionální kritik dokáže najít v takovém stylu vyprávění kvality, ale běžný divák se prostě bude jen nudit. Je to škoda, protože v několika málo dramatických situacích dokáže být najednou film silný. Pokud jich je ale v devadesáti minutách asi tak pět se stopáží 10 minut, tak to ničím jiným než nudou nezavání. Zachránit by to aspoň trochu mohly herecké výkony spojené s charismatem hlavních protagonistů. Jenže to Wilson chybí a ještě víc ho kupodivu postrádá M´Barek. Oba dokonale naplňují feeling z tohoto filmu - nudááá.

Co mají společného Moskva a Nairobi? Jsou to největší sympaťáci osmičky španělských zlodějů, tedy oni to vlastně zloději nejsou, nikomu nic nekradou, silně návykového seriálu z Iberského poloostrova. Nutno dodat, že v Papírovém domě je tedy tolik nelogičností, až to bolí a deus ex machina působí prakticky v každém dílu. Kdybych měl seriál hodnotit pouze dle výše uvedeného, bylo by to stěží na dvě hvězdičky. La casa de papel má ale neskutečně silnou atmosféru. Ta divákovi na chvíli vypíná šedou mozkovou kůru a on shovívavě mhouří oči. Dalším nezpochybnitelným plusem jsou skvěle napsané postavy. A to jak ty protivné - pro mě hlavně Tokio, sympatické, tak i ty, u kterých se sympatie a antipatie střídají jak na houpačce - Berlín. Mimořádně zajímavé věci se dějí i mimo mincovnu. Sledovat souboj důvtipu mezi Profesorem a Raquel s Ángelem je mimořádně zábavné. Navíc Álvaro Morte v roli Profesora předvádí fascinující herecký výkon, nevím, jestli se jedná o kvalitní herectví, možná dost přehrává, ale jeho hra s mimickými svaly potažmo výrazy obličeje je neuvěřitelná. Skvěle napsané a zahrané jsou i vedlejší postavy. Mezi nimi vyčnívá odporný slizoun a zbabělec Arturo. Také je moc příjemné zaposlouchat se do španělštiny. Zvláště v přitažlivém barytonu Pedra Alonsa alias Berlína. Je mi jasné, že v dalších sériích půjde kvalita dolů a je pro mě už teď, krátce po shlédnutí první série, nepochopitelné, jak můžou z něčeho takového vykřesat pět sérii, ale ta první byla přes všechny nelogické neduhy moc fajn.

Barbaři jsou průměrný seriál, který se celkem věrně opírá o známé historické události. Tedy jak je popsali římští historici. Pro mě byl největší problém s tím, že jsem si divoké Germány představoval úplně jinak. Většina vypadala jakoby přišli z bavorské hospůdky, kde se do začátku natáčení cpali würste und bier. Sám hlavní hrdina je obsazený celkem dobře, ale mnozí vypadají fakt změkčilé. To už jsou lépe obsazení představitelé Římanů. Scénář není úplně skvělý a moc mu nepomáhají ani slabší výkony některých herců. Navíc je v něm dost logických děr. Hudba i výprava jsou ucházející, i když vesnice Cherusků vypadá velmi lacině. Celý seriál čpí průměrností, ale na Němce dobrý a celkem zábavný.

Svérázné pojednání o jedné z děsivých kapitol evropské civilizace. Zajímavé je, že takových filmů byla natočena spousta a většinou působí celkem logicky tíživě a depresivně, Jojo však oplývá zejména hlubokou melancholií a spíše než hrůzu a odpor vyvolává pocit zasmušilosti. Posledních pět minut je nádherné krasosmutnění, umocněné skvělou písní od Davida Bowieho.

Jako spoustu jiných diváků i mě silně překvapila jedna explicitní scéna. To se vidí obvykle jen v pohádkách o sexuálních praktikách. Byla by ale škoda, kdyby se film scvrkl na deset "stepmother and stepson" minut, protože se jedná o silný příběh, kterým se jako červená nit táhne problém zneužívání mladistvých. Dyrholm, Lindh i Krepper hrají výborně, i když největší pozornost na sebe pochopitelně strhává srdcová královna. Trine Dyrholm je ve své roli Anny dokonale přesvědčivá. Film krásně ukazuje, že není radno hrát žolíky s city jiných lidí a do některé řeky proste nesmíte vstoupit, protože se zákonitě dostanete do silného proudu, který vás strhne do trápení a nepříjemných následků na celý zbytek života.

Vizuálně výborný film. Nádherná kamera spolu s hudbou vytváří místy velmi silný vjem. Cesta hlavního hrdiny chvílemi působila jako putování peklem, očistcem a rájem. Pochopitelně peklo jednoznačně převažovalo. Co mě nesedlo, byla kombinace na jedné straně realistický pojatého pohledu na hrůzy války a na druhé přehnaně vysoká schopnost hlavního hrdiny přežít bez větších následků všechny ohrožující momenty. Neschopnost německých střelců je vskutku neuvěřitelná. Některé věci působí navíc dost nelogicky. Sám hlavní hrdina mi nebyl moc sympatický a podle mě to MacKay ani moc dobře nezahrál. Přeci jen musel táhnout drtivou většinu filmu na svých bedrech a to vyžaduje velmi vysokou hereckou.

Nudááá. Tak hrozný to zas nebylo, ale pokud člověk nemiluje automobilové závody, nesjíždí autosalon nebo benzín, tak z Le Mans nějak zvlášť odvařený nebude. Mě, jako člověka, který považuje auto pouze za přibližovadlo z bodu A do bodu B, film příliš neoslovil. Kamera byla skvělá, Bale hrál jako obvykle výborně, ale necítil jsem u Le Mans žádné silnější emoce. To už mě mnohem víc oslovili Rivalové.