Rosomak

Několik dílů první série vypadalo fakt slušně, pak to ale zaběhne do tradičních schémat školních muzikálů bez nápadu a inovace.

Po Milionářovi z chatrče je to další Boylův film o výjimečném člověku, který se navzdory všem negativním okolnostem dokáže svému neblahému osudu postavit a zvítězit. Naivní humanistické poselství ční z filmu o to víc, když si uvědomíme, jak Danny Boyle pracuje s flashbacky. Namísto toho, aby děj filmu rozšiřovaly a nabídly více informací o hrdinovi samotném a vytvořili z něj psychologicky uvěřitelnou postavu, tak jde čistě jen o záblesky plné patosu, jejichž jediná funkce je vyvolat kýženou emotivní odezvu. - - - Můžeme se dojímat nad skutečným příběhem Arona Ralstona a nad velikostí jeho odvahy, ale to z nás lepší lidi neudělá. Dokonce si myslím, že takovýhle přístup k (filmovému) umění dělá z lidí blbce.

Life Cycles posouvá úroveň MTB (=mountain bike) videí na úplně novou úroveň, technicky srovnatelnou s měřítky celovečerních filmů pro kina. Nelze opominout fakt, že jsou to právě MTB videa (a dost možná i sportovní videa obecně), které například vedle experimentálních filmů nacházejí ve své radikální stylizaci zcela nové vyjadřovací prostředky, jež jsou určující i pro kinematografický vývoj (například využívání cablecamu se od sportovních filmů dostalo pomalu i do hollywoodské produkce). Life Cycles byl natočen na dvě kamery RED disponující 4K rozlišením a tudíž v kontextu MTB filmů nabízejí ojedinělý vizuální zážitek. Zajímavé je však, kam posouvá samotný subžánr MTB filmů. Už to není "pouhá" kinematografie atrakcí, která za sebou vrství vysoce stylizované koláže sjezdů bez děje, ale naopak je snaha celý film uchopit jako příběh. Ač už je "život kola" napádem jakkoli primitivním, ve výsledku tak posouvá celý koncept MTB videí, protože zde seskupení jednotlivých scén MUSÍ nutně dávat chronologický smysl. Stále je to však jakýsi polotovar na rozmezí obou kategorií. Není to prostě takové to klasické MTB video :)

Zjistil jsem, že jsem po první projekci film vůbec nepochopil. Vzbuzoval ve mě velmi ambivalentní pocity, ale až na podruhé mi došlo, že je to součást promyšleného Dumontova konceptu. Podobně si pohrává s divákem i ve svých předchozích filmech, ale až nyní jsem se nechal chytit na vějičku. - - - Téma soužití křesťanství a islámu je zde spíše podružné a na případech obou duchovních cest se vykresluje spíše to, co mají obě tyto náboženství historicky společné: radikalitu a určitou dávku fanatičnosti, která je (a byla) vlastní řadě jejich stoupenců. Bruno Dumont nemá očividně zájem jakoukoli ze stran démonizovat, ale spíše se snaží poukázat na obecné rysy náboženství, které se mohou stát velmi nebezpečnými. Obzvláště v kontextu současné islamizace Evropy jde o zásadní příspěvek do kulturní diskuze, kde islám není zobrazován jako něco apriori špatného. Pozici režiséra můžeme vylíčit jako varování před čímkoli extrémním, přesně v duchu Aristotelovy etiky, která říká, že všechno by mělo být „tak akorát“. Varuje především před „náboženstvím pro náboženství“ – sebezahleděným principem, který je přítomný u obou duchovních cest.

Unikátní zážitek, v mém případě ještě umocněný kontextem, který nemá s filmem nic společného. Jinými slovy: simultánní překlad Davida Čeňka by měl vyjít jako speciální bonus na DVD :)

Popravdě řečeno mi přijdou tyhle "rozpohybované comicsy" naprosto zbytečné. Přebírá to zobrazování z comicsu, ale přitom zapomíná na to nejdůležitější - členění obrazu do jednotlivých panelů. Ve výsledku tak jde o velmi podivný hybrid, který nenaplňuje pravidla (nejen) animovaných filmů a zároveň nemůže dodržovat ani ty comicsová. Z hlediska uměleckého jde navíc o čistý odpad, protože jde o otrocký převod comicsu (ten si lze přečíst například zde) nepřinášející nic nového.

Škoda, že se nemůžu zbavit pocitu, že Tarkovský zradil svou vlastní koncepci režie...

V podstatě je to tisíckát viděné klišé o drogové závislosti a nesnadnému procesu odvykání. Pachuť po šablonovitých charakterech nezažene ani výborný konec či skvělý herecký výkon Very Farmigy.

Tron Legacy je asi tak stejně "podivný" (tzn. těžko zařaditelný) film jako původní Tron z roku 1982. Podobně jako on se totiž vymyká dobové produkci a to jak v ohledech estetických, tak i technologických (v obou filmech jsou pak obě složky naprosto neoddělitelné). Původní Tron má však tu výhodu, že už od jeho premiéry uplynula značná doba a my na něj můžeme nahlížet z historické perspektivy - tudíž si uvědomovat jednotlivé přesahy a chápat celé dílo v daleko širších kontextech. V tom především spočívá celá problematika Trona Legacy. - - - V uměleckém díle můžeme rozlišovat hodnotu estetickou a hodnotu uměleckou. Obě jsou pro jeho "zhodnocení" podstatné, nicméně platí, že jedna z nich může být upřednostňována před tou druhou. Například Vesmírná odyssea v době své preméry propadla, protože se očekával ryze mainstreamový film s klasickou narativní strukturou a estetikou poplatnou dobovým konvencím. Mělo jít o blockbuster, ale vzešel z toho naopak velmi experimentální film, jenž byl doceňován až postupem času. Nechci přirovnávat Trona Legacy k Vesmírné odyssee, ale pouze poukázat na momentální neschopnost si uvědomit kvalitu Trona Legacy v nějaké komplexnější podobě. Tron Legacy i přes své parametry blockbusteru prostě nenaplňuje současné představy "ideálního" spektáklu, který je vystavěn na srozumitelném ději, zesílené kontinuitě a celkové koherentnosti. - - - V Avataru byla dominantní narativní struktura filmu a té se vše podřizovalo (i to 3D bylo vždy komponované tak, aby bylo přehledné a divák se "nemusel hledat"), tudíž ho šlo celkem snadno uchopit. Tron Legacy však žádnou dominantní složku nemá (výborný postřeh Kamila Fily) a běžným pravidlům narativního filmu se vzpouzí. Například velmi inovativně využívá formát obrazu (kombinuje klasický filmový formát s daleko větším Imaxovým) a poměrně troufale ničí i samotný 3D efekt tím, že velmi často pracuje s malou hloubkou ostrosti (pozadí je rozmazané, což obraz zplošťuje) a opravdu v Imaxu dosud neviděnými kompozicemi (u 3D je nutná hlavně centrální kompozice se zdůrazněním perspektivy, jinak 3D efekt nevyniká). Kombinace obou jmenovaných postupů pak způsobuje to, že divák se v obrazu často ztrácí, není intuitivně veden běžnými postupy. Tron Legacy tedy vlastně poměrně úspěšně sabotuje 3D (ale ne, že by ho také v některých scénách nedokázal využít). Celé mi je to spíše oporou pro tvrzení, že Trona Legacy nelze chápat jako klasický narativní film, ale ani jako "estetiku atrakcí." Důvod je opět v tom, že jednotlivé formální prvky se prostě nepodřizují jedné dominantní složce či systému. - - - Tron Legacy je prostě film, který lze vidět, lze si ho v jistém smyslu užít, ale v dohledné perspektivě ho nelze zhodnotit. Alibistické tři hvězdy dávat nebudu. Radši tedy nehodnotím a počkám si na dobu, kdy to bude mít nějaký smysl. Tady se prostě ukazuje, jak je jakékoliv hvězdičkování a procentování naprosto imbecilní :) - - - P.S. Všimli jste si, jak je celý film strašně antierotický? Za celou dobu snímku není ani náznak jakéhokoliv intimního sblížení obou hlavních hrdinů. Postavy ani pocit erotična nevyvolávají, přestože jsou neustále navlečeny v přiléhavých kostýmech, které neschovají žádnou ženskou křivku (pravda, je tu ale jeden záběr na zadek). Celý počítačový svět je ale ovládán především muži a žen je tu opravdu poskrovnu. Vztahy mezi postavami jsou tvořeny jen za tím cílem, aby ony osoby dosáhly nějakého předem vymezeného cíle - koneckonců jsme uvnitř počítače. - - - Viděno v Imaxu, tedy v tom provedení, které by mělo být totožné s režijní záměrem.

Podle mého názoru by dokumentární film měl rozvíjet diskuzi a pochopení mezi různými společenskými vrstvami. Pokud je takový film o člověku, který vybočuje z "normy", pak je strašně důležité, aby téma nebylo zjednodušováno a jeho zpracování příliš nerozdělovalo společnost na dvě skupiny: ti, co se na výsledný dokument dívají a vsugerovávají si, že vedou hodnotnější životy než lidé zobrazovaní, a pak ti, kteří jsou natáčeni a často slouží jako jakési loutky pro pobavení publika, které si tímto potvrzuje svou vlastní důležitost. Mám takový dojem, že přesně tímhle směrem Babička jde. Hrdinové zde jsou opravdu jen jakési postavičky, které slouží k našemu pobavení. S tímhle dokumentárním přístupem prostě nelze souhlasit, protože namísto služby společnosti a jejímu stmelování jí naopak rozděluje na "lepší" a "horší" vrstvy - což je největší zlo. Podobně omezeným filmem je taktéž opěvovaný studentský film 59-184-84.