Douglas

Čtyři a půl hvězdičky za VELMI příjemnou romanticko-sportovní podívanou.

Konečně došlo na téma, kterému Martin Scorsese skutečně rozumí... film. V geniálním Letci tak konečně mohl uplatnit své neuvěřitelně rozsáhlé filmové znalosti na zfilmované biografii výrazné osobnosti dějin dvacátého století, Howarda Hughese, který kromě značné angažovanosti v leteckém průmyslu produkoval a režíroval filmy, přičemž udržoval úzké kontakty s Hollywoodem (a jeho herečkami - nějaký čas žil například s Katharine Hepburn). Scorsese zachycuje jeho zapálené nadšení do filmu a letectví s takovou vášní, nasazením a filmařským cítěním, že vytvořil jedno z nejlepších děl posledních let, které v mnohém připomíná jiný přelomový kousek - Občana Kanea. Scorsese si určitou paralelu evidentně uvědomoval, není náhoda, že DiCaprio je polovinu filmu s knírkem od mladého Wellese takřka k nerozeznání, nehledě na jeden takřka doslovný kratičký záběr, kdy se Hughes majestátně tyčí nad po zemi rozházenými plány letadel úplně stejně, jako ve slavném záběru kdysi Charles Foster Kane nad svazky novin. Polohy kamery zabírají hlavního hrdinu často ve výrazných úhlech, ve kterých vévodí celému obrazu a nasvícení jej jakoby vyřezává z prostoru (v ostrých kontrastech proti filmovému plátno, nebo naopak vystupuje z temnoty kolem). Scorsese zcela ignoruje současné vypravěčské postupy (snad až na havárii letadla), a film cele stylizuje do volnějšího tempa kinematografie oněch třicátých až padesátých let, ve kterých se film udává. V dlouhých rámujících záběrech, dlouhých pohledech do tváří hrdinů, nevyhýbaje se občasným barevným experimentům, kdy tráva okolo hrdinů vybledne do charakteristických odstínů technikoloru. Především ale staví na herectví svých hrdinů... Di Caprio předvádí nejlepší výkon svého života (pevně doufám, že si za něj odnese řadu cen), hraje nejen skrze dialogy, ale především pohyby svého těla a očima, stejně jako vynikajici Cate Blanchett coby Katharine Hepburn, Alan Alda jako senátor... a další. Scorseseho film není zcela jednoduché sledovat, pohrává si s pečlivým vývojem postav (postupné Hughesovy přeměny jsou úžasné, obzvláště když v sobě odkryje ješitného megalomana - vynikajicí scéna je mrazivě klidná hádka v pracovně, nebo nervově labilního génia) a nevykládá karty na stůl hned, nechá diváka napínat až do posledních minut, kdy divák skutečně neví (pokud nezná dějiny), jak to bude s Hughesem dál... Letec je možná Scorseseho nejlepší film, ačkoliv zdaleka nejméně agresivní a animální, dílo vyzrálého génia, který už nemá takovou potřebu šokovat, ale vypráví dokonalé příběhy, ve kterých řekne mnohem víc.

Jedna z mála českých pohádek, kterou mám rád.

Jedna povídka je geniální (Bratranci s Molinou a Cooganem), jiné dost slušné (Sestřenice, Někde v Californii, Delirium), bohužel ty nezáživné a nudné kousky přece jen převažují.

Film, který mě srazil k zemi natolik, že jsem si jej musel vzápětí pustit ještě jednou. Caprova schopnost přesvědčit, že se slušností a ideály se ještě dá někam dojít a bojovat, je obdivuhodná... navíc není sentimentální, ani citově nevydírá. Frank Capra svůj příběh buduje tak fikaně, že na začátku se cynický a protřelý divák dívá na Smithe jako na idealistického slušňáka, který nemá ponětí o skutečném světě, ale když mu uvěří a Smith si jej získá na svou stranu, musí projít stejným otřesným poznáním a prozřením jako on, to vše vrcholí geniálním monologem v Senátu, kde James Stewart podal jeden ze svých nejlepších výkonů. A závěr je typicky caprovsky mnohoznačný... Je jen škoda, že tento mistrovský kousek u nás není skoro známý, což ostatně postihlo většinu Caprových filmů (i dokonalý Život je krásný prošuměl televizemi bez většího ohlasu, navíc kolorovaně).

Film, který mi byl svou sebeironií sympatičtější než vážně se tvářící Karate Kid.

Pokaždé, když ten film vidím, připadá mi slabší... klouže po povrchu a hraje na efekt, ačkoliv se snaží vzbuzovat dojem, že vypráví o skutečných lidech, jsou jeho hrdinové spíš na jedno místo nahrnuté šablony (feťák, rebel, pozér, hysterická žena s krizí středního věku, chlap, co chytá druhou mízu) bez skutečných charakterů.

Paradoxní je, že ačkoliv tomuto filmu většina zde komentujících vyčítá závěr, právě jím se nejvíce přibližuje Caprovým snímkům. Třebaže mě v atmosféře padesátých let trošku rušily některé záběry (jak moc je film vlastně současný, je nejlépe vidět ve chvíli, kdy se v kině dívají obyvatelé města na "Den, kdy se Země zastavila"), lze poznat, jak moc má Darabont "capracorn" skutečně rád a že při sledování oněch geniálních filmů dával pozor. Už když se na začátku bavily postavy o Zolovi, s napětím jsem čekal, kdy dojde na soud a velký projev... dočkal jsem se... a byl šťastný. Taky zbožňuji filmy Franka Capry, Franku... Víc takových filmů, děkuji.

Navzdory názvu se Vánoc dotýká tento klasický muzikál jen okrajově a mnohem více si všímá tanečních číšel, romantických vztahů mezi postavami a především připravované show na počest zapomenutého generála. A třebaže nejsou Bílé Vánoce ničím převratné, taneční umění Binga Crosbyho a Dennyho Kaye, režijní zručnost Michaela Curtize (režíroval třeba Casablancu), příjemně jednoduchý příběh a především chytlavé melodie (z nichž přímo píseň White Christmas zlidověla a nechybí takřka na žádném výběru vánoční hudby), jde o sympatické překvapení pro milovníky klasiky... a tím já jsem.

Snad jediný film s Funesem, ktery se mi skutecne libi...